Ivan Jefremov - Athéňanka Tháis

„Kdy?“

„Teď.“

Lakedaimonka přítelkyni bouřlivě objala a uronila do jejích vlasů slzy, které jí radostí vytryskly.

„Ale potřebuju čas, abych si dala do pořádku své věci. Dům neprodám, nechám ho na starost věrnému Akesiovi. A zahradník s ženou tu taky zůstanou. Ostatní — Klónarii, Hésionu a stájníka — vezmu s sebou. Potřebovala bych asi tři dny.“

„Dobrá, my vyplujeme do Aigíny a za tři dny se pro tebe vrátíme.“

„Ne, raději se nevracej a čekej na mě v Hérakleii. Najdu námořníky, kteří mě rádi a nenápadně odvezou. Pospěš si, jsme dohodnuty.“

„Tháido, miláčku!“ Égésichora ji ještě jednou objala. „Teď mi teprve spadl kámen ze srdce.“

A Sparťanka prozpěvujíc si sestupovala k peirajské silnici v čele narychlo sestaveného oddílu.

Tobě spadl kámen ze srdce, ale mně na něm teď leží, pomyslila si Tháis, když se za ní dívala. Nad černými vrcholky cypřišů svítily milované hvězdy, tolikrát naslouchající jejím modlitbám k Afrodítě Úranii. Hetéry se zmocnil nebývalý smutek, jako by se s tímto velkoměstem, střediskem nesmírné krásy vytvořené desítkami generací helénských umělců, loučila navždycky.

Poslala Klónarii za Talmidem, obrovitým atletem ze sousedství. Ozbrojen dýkou a měděným obuškem provázel hetéru už víckrát, neboť se někdy ráda toulala nocí. Tháis dobře platila a Talmidés se neslyšně kradl za ni a nepřekážel jí, když chtěla být sama jen s nocí, hvězdami a sochami bohů a héroů.

Kráčela zvolna k Pelasgikonu, zdi z obrovských kamenů, kterou postavili dávní předci na úpatí Akropole. Možná i v žilách Polokréťanky koluje krev onoho mocného národa. Tyto kameny Tháidu vždycky lákaly. I teď se dotkla rukou balvanu, přitiskla se celým tělem ke kameni a vnímala skrze tenký chitón jeho nevychladlé teplo a tvrdost.

Tma bezměsíčné hvězdné noci se podobala průsvitné černé látce. Pouze v průzračném a jiskřivém vzduchu Helady bylo možné zažívat takový pocit. Noc ležela na všem kolem jako nejjemnější závoj na soše nahé Anaitidy v Korintu a zahalovala a zároveň odhalovala neznámé hlubiny tajuplných citů.

Tháis vystoupila tiše po prošlapaných schodech k chrámu Vítězství. Za štítem Pykny zasvitlo vzdálené světlo — lampička nad Barathronem, strašlivou rozsedlinou, která Athéňanům připomínala hněv Poseidona Zeměvládného. Házely se do ní obětiny krutým podsvětním bohům a Erínyím. Tháis ještě neuvažovala o Hádovi a nedopustila se ničeho, aby se musela bát bohyň pomsty. Jenomže bohové jsou závistiví! Její oslnivá krása, veselost, úspěchy a uctívání mužů, všechno to, čeho od patnácti let užila dosyta, může vyvolat jejich hněv a pak ji bude stíhat neštěstí za neštěstím. Moudří lidé si dokonce schválně přejí, aby úspěchy byly střídány neúspěchy a štěstí neštěstím, neboť se domnívají, že tím od sebe odvrátí mnohem těžší rány osudu. Tháidě to připadalo hloupé. Cožpak si člověk může štěstí vykoupit tím, že bude bohy pokorně prosit o seslání neštěstí? Lstivé ženské bohyně dokáží zasadit ránu tak krutou, že po ní každé štěstí zhořkne. Ne, je líp jako Níké vystoupit na vrcholek útesu, a když už padat dolů, pak navždycky.

Tháis odtrhla zrak od světla nad Barathronem a napadlo ji, že zítra musí Hekatě, bohyni křižovatek sršící hněvem a nepropouštějící opozdilé poutníky, upéci magis, obětní koláč. A taky musí obětovat Athéně Keleutheii, bohyni cest. A tam potom nesmí zapomenout ani na Afrodítu Euploiu, bohyni šťastné plavby. To už udělají společně s Égésichorou.

Lehké, rychlé Tháidiny kroky se rozléhaly pod kolonádou jejího oblíbeného chrámu Níké Apteros. Sedla si na schodiště a dlouho se dívala na drobná světýlka, která na některých místech jako větrem unášené světlušky blikala v ulicích milovaného města, s nímž se loučila. Viděla i maják v Peiraeiu a dvě nízké lucerny Múnychie. Loď s Égésichorou už asi vyplula do Sarónského zálivu a míří na jih, do nedaleké Aigíny.

Tháis sestoupila k agoře, a když míjela starý, zpustlý chrám Noci — Nyktóon, proletěly nad ní z pravé strany hned dvě „noční vrány“ (kalousi ušatí, dvojí šťastné znamení. Třebaže v okolí Athén i v městě samém žilo mnoho těchto posvátných ptáků bohyně Athény, taková náhoda ji potkala poprvé. Ulehčené si vydechla a pospíšila si k chmurným a masivním zdem staré svatyně Matky bohů. Po úpadku starobylého mínyjského náboženství se svatyně změnila ve státní archív Athén, ale ti, kdo dál věřili ve všemocnou Rheiu a v ženský prvek světa, sem přicházeli v noci, aby po přiložení čela k rohovému kameni se jim dostalo výstrahy o hrozícím nebezpečí. Tháis se dlouho tiskla čelem a pak zase spánky k věky vyhlazenému kameni, ale nezaslechla žádný lehký šelest ani neucítila sotva postřehnutelné chvění zdi. Rheia Kybelé mlčela, hetéře tedy v nejbližší době nic nehrozilo. Skoro běžela ke Kerameiku, ke svému domu, a to tak rychle, že Talmidés za ní nespokojeně zamručel. Hetéra na atleta počkala, vzala ho kolem krku a odměnila polibkem. Silák trochu zmaten ji zdvihl a odnesl na rukou domů, i když se se smíchem bránila.

Ten den, kdy měla Tháis odplout, nastala změna počasí. Nad horami se kupily šedivé mraky, ploužily se nízko nad městem a zbarvily zlatistý mramor soch, zdí a sloupů popelavou šedí.

Euroklydón, silný severovýchodní vítr, potvrdil, že mu právem říkají „vzdouvající mohutné vlny“, a rychle hnal malou loď k ostrovu Aigíně.

Tháis stála na zádi odvrácená od mizejícího břehu Attiky a oddala se uklidňujícímu pohupování velkých vln. Z hlavy jí nešlo včerejší setkání s neznámým mužem, vojákem, který měl na obnažené ruce jizvy a šrám na tváři, poněkud zakrytý vousy. Neznámý ji zastavil na ulici Trojnožek, u Práxitelovy sochy Satyra Periboéta (po celém světě známého).

Upřel na ni pronikavý, sovooký pohled a hetéra pocítila, že tomuto muži nemůže zalhat.

„I ty, Tháido,“ řekl drsným hlubokým hlasem, „i ty opouštíš naše Athény vzápětí za Sparťankou Chrýsokomou?“

Překvapená Tháis přikývla.

„S athénským státem je to špatné, když ho opouští krása. Krása žen, umění a řemesel. Dříve proudila sem, teď odtud odplývá.“

„Zdá se mi, neznámý muži, že moji spoluobčané se víc starají o to, aby přelstili soupeře ve válce a v obchodě. Už nemají potěšení z toho, co vytvořili jejich předkové a jejich země.“

„Máš pravdu, dívko. Pamatuj si, jsem přítel sochaře Lýsippa a sám jsem taky sochař. Brzy odjedeme do Asie, za Alexandrem. Ani ty se tomuhle cíli nevyhneš, dříve či později se tam setkáme.“

„Nevím. Asi sotva. Mě osud unáší jiným směrem.“

„Nikoli, bude to tak. Je tam Lýsippos a chce se s tebou už dávno seznámit. A já taky. Ale on má své touhy a já zase jiné.“

„Je pozdě,“ řekla hetéra a upřímně toho litovala.

Lichotilo jí, že jeden z největších sochařů Helady o ni projevil zájem. O Práxitelově lásce k Frýné a Feidiově k Aspasii se vyprávěly celé legendy.

„Netvrdím, že hned teď. Jsi moc mladá. My potřebujeme zralé tělo, ne slávu. Ale ten čas přijde a pak neodmítej! Hygiaine!“

Neznámý se ani nepředstavil a odešel širokým, důstojným krokem. Zmatená hetéra pospíšila domů

Tháis stála na palubě lehké lodi a přemýšlela o neznámém muži. Cožpak když životní síla lidu a země ochabuje, vytrácí se i její krása a ti, kteří po ní touží, odcházejí do ciziny? Tak tomu bylo na Krétě a v Egyptě. Není teď na řadě Helada? Srdce se člověku svírá při pouhém pomyšlení na nádherné město Panny. Co jsou proti němu Korint, Argos a právě rozbořené Théby?