Ivan Jefremov - Athéňanka Tháis

Tháis se podívala rozpačitému atletovi přímo do očí. Ten zrudl tak, že mu maličké uši a dětsky kulaté tváře hořely jako šarlat.

„Tak co, Menedéme,“ popíchla ho Égésichora, „ty bys jistě Tháidu nevyzdvihl. Stojí pentaschilioboión (cenu pěti tisíc býků).“

Sparťanka narážela na cenu, kterou nabízel Filopatros na zdi Kerameiku. Za staré stříbrné athénské mince s obrazem býka, které dal razit ještě Théseus, se kdysi dal koupit býk, proto se jim tak i říkalo, Výkupným nevěsty byli v starých rolnických Athénách vždycky býci, proto se v rodinách říkalo dívkám „přinášející býky“. Největší výkupné bylo sto býků — hekatomboión — přibližně v ceně dvou min, takže to mezi vojáky zahučelo obdivem, když uslyšeli o obrovské sumě „výkupného“ za Tháidu.

Menedémos dokonce o krok ucouvl, ale Tháis se zvonivě zasmála a zvolala:

„Chyť mě!“

Voják instinktivně natáhl ruce a dívka seskočila z paluby. Menedémos ji obratně zachytil, ona si mu pohodlně sedla na široká ramena, ale vtom se Hésiona zoufale rozkřičela: „Nenechávej mě tu s vojáky, paní!“ a chytla se Athéňanky za nohu.

„Vezmi ji taky, Menedéme,“ vyzvala ho za všeobecného smíchu Tháis a atlet lehce vyzdvihl obě dívky na přístaviště.

Celý příští den, třebaže chvílemi pršelo a vál vítr, Égésichora a Eositeos projížděli vyhřebelcované a vykoupané koně. Jakmile se vyjasnilo a slunce vysušilo kluzké bláto, Sparťanka navrhla Tháidě, aby si zajely do hlavního města Lakónie. Cesta údolím Eurótu byla odedávna považována za velmi přihoď nou pro jízdu koňmi. Dvě stě čtyřicet stadií nepředstavovalo pro Egésichořiny běhouny žádnou vzdálenost. Dvoukolka, na níž jel Eositeos a Menedémos, se stále za zběsilým čtyřspřežím opožďovala. Celá cesta do Sparty uběhla Tháidě velmi rychle a uchvácena jízdou — musela se v nebezpečných zatáčkách pevně držet — nevěnovala takřka vůbec pozornost okolí. Ještě nikdy tu nebyla. Čím byli blíž městu, tím více lidí Égésichoru zdravilo. Zprvu si Tháis myslela, že volání a mávání patří Eositeovi, důstojníku a bratranci krále Ágida, ale lidé k nim přibíhali se stejným nadšením i poté, co dvoukolka s vojáky zůstalal daleko pozadu. Vjeli do háje mohutných dubů, jejichž koruny se klenuly tak těsně u sebe, že tu bylo šero. Suchá půda s tlustou vrstvou listí, které se tady skládalo snad po staletí, připomínala poušť. Za hájem švihli koně a jeli až do města tryskem. Égésichora se zastavila jenom u sochy Dioskúrů, na počátku rovné ulice nebo aleje, které se říkalo Dromos, Běh. Spartští chlapci tu neustále závodili v běhu. Chodci si v údivu prohlíželi dvoukolku s nádhernými koňmi a dvěma krásnými ženami. Zatímco v Athénách by se k něčemu takovému seběhl tisícihlavý dav, v Spartě obklopilo příchozí jen několik desítek vojáků a efébů, okouzlených krásou dívek i koní. Přesto když je jejich průvodci dohnali a vjeli společně do široké aleje s obrovitými platany, lidé je opět bouřivě pozdravovali a vítali.

Eositeos zastavil u malé svatyně hned na okraji Platanového háje — tak se alej jmenovala. Égésichora vystoupila z vozu. Poklekla, obětovala úlitbu a zapálila kousek vonné pryskyřice z vavřínového keře. Menedémos vysvětlil Tháidě, že chrám je zasvěcen Kynisce, dceři spartského krále Archidáma, první helénské ženě-vítězce na olympijských hrách ve velmi nebezpečných závodech tethripponů, které řídit vyžadovalo velké umění.

„Snad nebyla Ágidovou sestrou? Vždyť svatyně vypadá starobyle,“ nechápavě se zeptala Tháis.

Sparťan se dětsky, skoro naivně usmál:

„To není Archidámos, který byl otcem našeho krále, ale ten dávnověký. To bylo už moc dávno.“

Sparťané zřejmě považovali Égésichoru za nástupkyni své hrdinky, přinášeli jí květy a o překot ji zvali do svých domů. Eositeos odmítl všechna pozvání a odvezl obě půvabné spolucestující do velkého domu s rozlehlou zahradou. Objevila se spousta otroků různého stáří, převzali koně a Sparťan si odvedl milenku a její přítelkyni do vnitřních, dosti skromně zařízených pokojů. Když dívky osaměly v ženské polovině, která nebyla tak přísně oddělena od mužské jako v Athénách, Tháis se zeptala:

„Pověz mi, proč nezůstaneš tady, v Spartě, kde ses narodila a kde se lidem líbíš?“

„Zatím mám své čtyřspřeží, krásu a mládí. A co dál? Sparťané jsou chudí, vidíš, i králův bratranec odjíždí jako žoldnéř do ciziny. Proto jsem hetérou v Athénách. Moji rodáci příliš zdůrazňují tělesnou zdatnost a vojenskou výchovu a to je dnes pro úspěch ve světě málo. Kdysi to bylo jinak.“

„Chceš tím říci, že Lakedaimoňané dali přednost tělesné zdatnosti před vzděláním a pěstováním myšlení?“

„Je to ještě horší. Vzdali se svých citů a myšlení v zájmu vojenské bojeschopnosti a rázem se dostali pod vládu kruté oligarchie. V neustálých válkách způsobovali ostatním národům smrt a zkázu a nikomu nechtěli ustoupit. A teď je mých rodáků ve Spartě mnohem méně než Athéňanů v Attice. A Sparťanky se dokonce oddávají otrokům, jen aby bylo víc chlapců, kterých se rodí velmi málo.“

„Teď už chápu, proč tu nechceš zůstat, odpusť mi mou nevědomost.“ Tháis Égésichoru objala a ta se k ní v pohnutí přivinula jako Hésiona.

Sparťané nechtěli okouzlující návštěvnice tak rychle propustit a den co den je nutili, aby odjezd odložily. Konečně Tháis kategoricky prohlásila, že se její lidé rozběhnou a že má nejvyšší čas dát si do pořádku věci, které před cestou jen naspěch sbalila.

Zpáteční cesta jim trvala mnohem déle. Tháis si chtěla neznámou zemi dobře prohlédnout. Proto Egésichora a Eositeos jeli spolu a Tháidiným vozkou se stal Menedémos. Nijak nespěchali, někdy odbočili z hlavní cesty, aby si prohlédli proslulé místo nebo starý chrám. Tháis udivilo obrovské množství chrámů zasvěcených Afrodítě, nymfám a Artemidě. V posvátných hájích, jimiž byla celá Lakónie doslova poseta, byly skryty menší svatyně. Uctívání ženských božstev v Spartě odpovídalo vysokému postavení spartských žen, které se mohly volně pohybovat a všude chodit bez průvodců a samy se vydávat na daleké cesty. Hetéru nepřekvapila účast dívek na gymnastických cvičeních, atletických zápasech a při veřejných svátcích rovnoprávně s chlapci, už o tom hodně slyšela. Nazí chlapci se pyšnili svou tělesnou statností, dívky hrdě kráčely kolem davů do chrámu přinášet obětiny a tančit posvátné tance.

Všechny hetéry vysoké korintské školy se považovaly za znalkyně tanců a učily mladé žákyně — auletridy. Staré Aristokleovo dílo o tancích se učily zpaměti. Ale nádherné provedení tanců velkým množstvím lidí přímo na ulicích spatřila Tháis poprvé v životě až v lakónském hlavním městě. Na počest Artemidy, která zde byla považována za bohyni pevného zdraví, tančili mladí tanec čistoty a jasu, starší lidé se drželi za ruce a točili se dokola. Tháidu doslova okouzlil dětský tanec s číšemi vody Hyalkadai. Slzy dojetí jí stoupaly k hrdlu, když se dívala na řady nádherných spartských dětí, kypících zdravím a nádherně ukázněných. Tato podívaná v ní oživila vzpomínku na obyčeje staré Kréty a pověsti o svátcích Britomartidy — krétské Artemidy.

Vliv starého náboženství s převahou ženských božstev zde byl zřejmější než v Attice. V Spartě bylo méně lidí a přitom víc půdy, takže ji Lakedaimoňané mohli nechat zarůstat trávou nebo lesíky. Tháis skutečně spatřila po cestě mnohem víc stád než za stejně dlouhé jízdy z Athén do Súnia, nejjižnějšího mysu Attiky, kde se nad strašlivou strží na okraji útesu tyčil nový chrám Modrooké Panny.