Ivan Jefremov - Ostří břitvy

SVĚT SOVĚTŮ

PRAHA 1967

Přeložili Marie a Bohumil Přikrylovi

Nohy klouzaly po roztálém sněhu a Girin kráčel jako voják — našlapoval na celé chodidlo a rozstřikoval žluté krůpěje. Dva měsíce uplynuly od jeho příjezdu do Moskvy, a teprve nyní může splnit přítelovu prosbu. Dva měsíce vyplněné rozpaky, nekonečnými otázkami a chozením „po instancích“. „Kdo vás předvolal a proč vás předvolal?“ tak ho vítali, ptajíce se ho se zjevnou nedůvěrou jako nějakého chytráka, který se snažil vedrat se do hlavního města z „venkova“. Girin hned nepostihl, že jeho demobilizace a předvolání byly tahem v jakési podivné hře, jejíž podstatu nechápal.

Nepochyboval, že na všechno přijde, znovu vytáhl z kapsy pomačkaný dopis, poslední prosbu přítele sochaře, který padl na frontě před šestnácti lety. Dlouho museli čekat, prosba i sám Girin, ale jako vojenský chirurg a velitel nemocnice si nemohl zvolit čas, a jeho dopisy zůstávaly bez odpovědi.

Tady je ta ulice, za stadiónem Dynamo! Girin se podíval znovu na plánek.

Veliký šedý Dům umělců na Maslovce vypadal nevlídně. V ateliérech přízemku se za velikými zaprášenými okny pohybovali lidé. Girin vešel do širokého hlavního vchodu a od schodiště zabočil napravo do chodby přecpané sádrovými odlitky soch, poprsí, hlav i úplně beztvarými kusy sádry, z nichž trčely dráty rezavé drátěné kostry. Girinovi nepříjemně připomínaly úlomky sádrových obvazů, jejichž hromady se vršily v koutě dvora jeho veliké nemocnice. V tmavé chodbě tápal a vytáhl z kapsy baterku. První, druhé, třetí dveře…, tady je to!

Ale na dveřích visel zámek. Girin musel zaklepat na protější dveře, za nimiž bylo slyšet rozhovor.

Malý muž v pracovním plášti umazaném od sádry se tázavě usmál.

„Řekněte mi, prosím vás, jak se dostanu do Proninova ateliéru?“ zeptal se Girin. Úsměv z tváře maličkého muže zmizel a jeho společník, neoholený muž s brýlemi a v černém obnošeném svrchníku, se zamračil.

„Pronin? Víte, ten přece…,“ zahuhňal muž v plášti.

„Vím všecko,“ přerušil ho Girin, „ale musím najít jeho ateliér.“

„Jeho ateliér je obsazen jiným sochařem…, mnou,“ odpověděl muž ve svrchníku.

„A dávno?“

„Desátý rok!“

„A co se stalo s Proninovými sochami, s jeho nedokončenými skicami?“

„Nedalo se nic dělat, vyhodili je na chodbu. Mysleli, že si je vezme někdo z příbuzných, ale příbuzné zřejmě nemá, nebo se o to nezajímají.“

„Vy jste také sochař, a mluvíte o tom tak klidně. To je přece barbarství!“

„Ale prosím vás! Co s tím? Kam to dát? Když jsem se vrátil, taky jsem našel svoje věci tam!“ Sochař ukázal na dvůr, na kterém se kupily trosky soch jako pomník nesplněných nadějí.

„Ostatně,“ pokračoval sochař, „u Pronina nebylo skoro nic, jenom desítka malých skic. Před válkou pracoval na jediné soše…“

„Ano, ano, a kde je ta socha?“ zneklidněl Girin.

„Tady.“

„Kde tady?“

„Kde by měla být? Tam, na konci chodby. Zachovala se, nezatopili s ní za blokády…“

„Nezatopili?“ Ani ovládající se Girin nemohl zatajit své pobouření.

„Máte tušení, co to byla blokáda?“ „Děkuju, všecko je mi jasné. Když dovolíte, podívám se na tu sochu. Mějte se dobře.“

Girin vykročil do chodby, zvedl baterku, a hned uviděl u stěny mezi okny za posledními dveřmi velikou dřevěnou sochu, o polovinu větší než člověk. Obklopena všemožným haraburdím ostře se odrážela živou tkání dřeva uprostřed bílé slepoty sádry. Dřevo popraskalo, hluboké tmavé trhliny brázdily ruku sochy a tvář zprava, rozťaly po celé délce levý bok a levou kyčli, pokryly drobnými podélnými čárami celou postavu. Girin namířil lampičku na tvář sochy. Je to ona, Anna! Hustý tmavý prach pokrýval hlavu a ramena sochy, jako znamení žalu, a její nezahalená nahota byla tak bezbranná zde, v chladném koutě chodby, že se Girinovi sevřelo srdce, jako v těch dávno uplynulých letech, kdy bezbrannost živé a mladé Anny vzbuzovala jeho ustavičný neklid.

Vybitá baterka rychle slábla, ale Girin si už zvykl na přítmí a zhasl. Pološero páchnoucí plísní zakrylo nehezkost okolí, trhliny i prach na soše. Tvář sochy byla v kmitající se hře stínů tváří té Anny, kterou spatřil poprvé před třiceti lety… Okamžik, a už stál v klenutém pokoji s oblouky vysokých oken, v pracovně svého učitele profesora Mednikova, v jedné z mnoha budov leningradské Vojenské lékařské akademie…

Devatenáctiletý posluchač prvního ročníku lékařství šel provést svůj první samostatný vědecký výzkum. Profesor, který věřil v jeho schopnosti, mu uložil, aby opatřil všechny vzorky pitné vody, v jejímž užívání viděl příčiny vzniku Kašin-Bekovy nemoci ve třech vesnicích v Povolží. Záhadná nemoc se projevovala jako atrofie nožních kloubů, zejména kolenních. Z kloubů mizela chrupavka. Hlavičky kostí zbavené chrupavkové vrstvy se při chůzi třely o sebe tak, že povrch kostí se vyhladil. Chůze byla hroznou mukou. Nemoc se vyskytovala pouze ve třech vesnicích jednoho okresu, v sousedních obcích nikdy nebyly ani příznaky této nemoci. Vesnice postižené Kašin-Bekovou nemocí byly známé také v Zabajkalsku, na řece Ur. Ale tam se k ní přidružil ještě růst volete, onemocnění štítné žlázy způsobené zřejmě nedostatkem jódu ve velmi čisté vodě horských říček okresu. Profesor Mednikov měl podezření, že i Kašin-Bekovu nemoc způsobil nedostatek některých chemických látek ve vodě nebo v půdě. Girin měl sebrat vzorky půdy z polí, dále vzorky vody ze studní a z říček okresu — jak z vesnic postižených nemocí, tak i ze zdravých sousedních vesnic, aby se prostým porovnáním zjistil nedostatek některých látek v místech s největším počtem nemocných, a tím aby se získal klíč k vysvětlení výskytu nemoci.

A. tak se student Girin octl v parném létě roku 1933 na veliké ruské řece. Už udělal značný kus práce, když se musel jednoho pošmourného dne přepravit na vysoký pravý břeh Volhy. Převozníci dlouho čekali, až se sejde dost lidí. Girin, kterého pro jeho vojenský stejnokroj považovali za vojáka, žertoval s děvčaty a stačil si i vážně porozprávět s vedoucím převozníkem. Konečně pramice odrazila od břehu a začala se rozhýbávat. Pouze dva selské vozy se přepravovaly na pravý břeh a na plošině pramice bylo volno. Girin zůstal na její zádi vedle převozníka, který chvílemi dával povely svým pomocníkům. Tři mladé ženy se zádumčivě dívaly do nažloutlé volžské vody. Děvčata se shromáždila v hloučku na přídi pramice a vesele tlachala o nějakých bogorodských chlapcích. Pouze jedno děvče stálo samo a hledělo na řeku. V jeho držení těla bylo jakési napětí, a třebaže vzdálenost, která je dělila od jeho družek, nebyla větší než sáh, Girin cítil, že je to celá propast.

Teplý jihovýchodní větřík navál mračna hustěji, hladina Volhy začala být cínově matná, stříkl drobný déšť, který se podobal mlze. Pravý břeh se rozplynul v cloně deště, vzdálil se. Děvčata umlkla.

„No tak, zazpívejte něco!“ křikl starý převozník. Veslaři ze sebe vydali pár chraptivých tónů, ale brzy zmlkli.

„Předevčírem bylo posvícení,“ mrkl na Girina modrooký chasník v přepásané ruské košili,,to víš, hulákali jsme, až se hory zelenaly. Teď nemůžeme zpívat. Strýčku Michale,“ obrátil se k vedoucímu převozníkovi, „Ňuška Stoljarovová jede s námi. Ať nám zazpívá, převezeme ji zadarmo!“