Ivan Jefremov - Athéňanka Tháis

SVOBODA

PRAHA

1982

Přeložil Jiří Honzík

«Tais Afinskaja»

Molodaja gvardija, Moskva 1973

Román Athéňanka Tháis je založen na historické události známé z antických pramenů: na spálení jednoho z hlavních měst perské říše Persepole proslulou athénskou hetérou, která se zúčastnila taženi Alexandra Makedonského. Tuto událost buržoazní historikové jeden čas popírali, mezi nimi i vynikající znalec Alexandrovy doby W. W. Tarn.

Soudobí badatelé — mimo jiné také zcela autoritativní M. Wheeler — hodnověrnost této události znovu potvrzují. M. Wheeler v knize Plamen nad Persepolí, kterou nedávno vydal a která právě vyšla v ruštině, má pro toto zamlčování Tháidiny úlohy u W. Tarna a podobných vědců vysvětlení nepostrádající určitou dávku humoru. Tarnovy puritánské názory a pokrytecká buržoazní morálka prý mu nedovolily, aby přiznal, že „kněžka lásky“, kterou jeho doba v řeckých hetérách viděla, mohla mít tak velký význam.

Připomeňme, že dříve, na konci osmnáctého století, byly právě v Anglii názory v tomto ohledu mnohem svobodnější a historicky správnější. Svědčí o tom například obraz J. Reynoldse z roku 1781, na němž je zpodobena herečka v roli Tháidy, podpalující pochodní Persepolis.

Ve vynikajícím historickouměleckém životopise Alexandra Makedonského, který napsal G. Lamb, a v monografii A. Bonnarda se Tháidě věnuje patřičná pozornost; není důvod pochybovat o pravdivosti Plútarcha, Arriáda, Diodóra a jiných starověkých autorů, kteří o ní psali.

O Tháidině osudu po Alexandrově smrti a o jejím návratu do Egypta s Ptolemaiem nejsou takřka žádné zprávy. A. Bonnard, G. Lamb a jiní tvrdí, že Tháis „hrála úlohu vládkyně v Memfidě“.

Tuto epochu jsem si pro román nevybral náhodou, ale nebylo to ani bez vlivu podivuhodné osobnosti Alexandra Makedonského. Jeho doba mě zajímala jako přelomový dějinný okamžik, jako přechod od nacionalismu pátého a čtvrtého století před naším letopočtem k širším názorům na svět a lidi a k prvním projevům všelidské morálky, které se objevily ve třetím století u stoiků a Zenóna.

V této době dostával každý člověk podle místa narození nebo trvalého bydliště jakési druhé jméno: Athéňan, Argolidan, Boióťan, Sparťan. Proto se s takovými polopříjmeními čtenář v románě často setká.

V tomto období došlo také k velkým náboženským krizím. Všude probíhající nahrazování starých ženských božstev mužskými, stále zřejmější přežívání kultu olympských bohů a vliv indického náboženského a filozofického myšlení vedly k tomu, že se rozmáhaly tajné věrouky. Protože však se historické práce utápějí v datech, v popisech válek a střídání říší a zcela obcházejí duchovní vývoj lidstva, je dosud velmi málo prostudováno, jak se tyto věrouky stáhly „do podzemí“, ačkoli právě v nich se živoucí lidské myšlení snažilo patřičně se vyrovnat se stále rostoucími představami o vesmíru a člověku, které oficiální církve spoutávaly.

Měl jsem za to, že bude zajímavé ukázat starověké náboženské kulty a pozůstatky matriarchátu, spjaté s velkou ženskou bohyní, které v období helénismu mizejí, přesněji — ztrácejí význam. Proto jsem si za hlavní hrdinku musel vybrat ženu, jež by měla přístup k tajným obřadům ženských božstev a byla ovšem dost vzdělaná, aby netrpěla úzkoprsým náboženským fanatismem a chápala probíhající vývoj.

V Alexandrově době mohla být takovou ženou jedině hetéra z nejvyšší společnosti. Tháis jako reálná historická osoba vyhovovala tomuto záměru nejlépe. Hetéry, zvláště athénské, byly ženami vynikajícího vzdělání a schopností, důvěrnicemi největších myslitelů a umělců oné doby. Slovo „hetéra“ znamená „přítelkyně“, „družka“. Podle posledních pravidel by se vlastně mělo psát „hetaira“, ale já — aby nedošlo ke zmatkům — jsem ponechal staré označení a hetairové jsou u mne blízcí druhové Alexandra Makedonského.

Tak jako moderní japonské gejši i hetéry bavily, rozptylovaly a vzdělávaly muže a nemusely nutně prodávat své tělo, spíše štědře rozdávaly své vědomosti.

Špatnou službu prokázal hetérám Lúkiános ze Samosaty, známý starověký spisovatel, Voltaire antiky. Krutě zesměšňoval četné staré obyčeje a udělal z hetér sprosté nevěstky a z Afrodíty bohyni prostopášností. Bohužel, jeho přičiněním vznikla tradice a té se pak přidržovali i mnozí pozdější autoři.

První kapitoly románu mohou vyvolat dojem, že jsou přetíženy faktografickými detaily a starořeckými slovy, zvláště u toho, kdo zná špatně antické dějiny. Takový příval dojmů pocítí každý, kdo se poprvé octne v cizině, jejíž zvyky, jazyk a architekturu neprostudoval. Je-li však dost zvídavý, brzy překoná obtíže plynoucí z prvního seznámení a tu se pojednou nadzdvihne clona nevědomostí a otevře se mu výhled na rozmanité stránky života. Právě proto, abych ve svých dílech tuto clonu odstranil, přetěžuji vždycky první dvě tři kapitoly specifickými podrobnostmi. Když je čtenář překoná, má najednou pocit, jako by v nové zemi už kdysi byl.

Náš čtenář je dobře obeznámen se společenskou stránkou antiky a ví, že starořecké státy byly otrokářskými demokraciemi nebo despociemi.

Soudobému čtenáři by se mohlo zdát, že chrámů a soch je v románu příliš mnoho a význam umělců a básníků že je zveličen. Musíme však vědět, že veškerý duchovní život této doby se soustřeďoval kolem umění a poezie, poněkud méně kolem filozofie. Helén si nedovedl představit život, v němž by si nemohl dlouze a často dopřávat požitek z uměleckých děl a rozjímat o krásných stavbách. Něco podobného vidíme v současném Japonsku: potěšení z umělecké úpravy kamenů a květů, kontemplativní splývání s přírodou v čajovnách nad lotosovými rybníky za šumění zurčící vody a zvuku bambusových zvonečků.

Ještě větší význam mělo pro Helény potěšení z lidské krásy především u živých lidí, nejenom u soch, obrazů a fresek. Velmi mnoho času věnovali atletům, hetérám a tanečnicím. Umělci jako tvůrci krásy a jejich živé modely měli obrovský význam, který v následujících dobách a v jiných zemích — až na Indii v prvním tisíciletí našeho letopočtu — nemá obdoby.

Těžko si dovedeme představit tu obrovskou spoustu soch v chrámech a galériích, na náměstích a v zahradách, nemluvě už o bohatých soukromých domech. Každé desetiletí má vynikající umělce, kteří vytvořili stovky děl (například Lýssipos půldruhého tisíce soch, Práxitelés 600, Feidiás 800). Celkový počet uměleckých děl, převážně soch, jež se nashromáždily během oněch několika staletí rozkvětu helénského umění, je nesmírný. Jen nepatrná část tohoto obrovitého uměleckého dědictví se zachovala, a to pouze v římských mramorových kopiích. Kovové sochy přetavili v pozdějších dobách barbarští dobyvatelé na děla a koule. Například po tak plodném sochaři, jako byl Lýssipos, se nezachovala jediná původní socha, protože pracoval převážně s bronzem. Tyto zvláštnosti dějin helénského umění je třeba mít při čtení mého románu na paměti. Proslulé chrámy byly středisky kultů určitého božstva a zároveň jakýmisi školami náboženských věrouk se zvláštními mystériemi pro výchovu nových kněží a kněžek.