Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

Ještě neskončilo první časopisecké vydání tohoto románu, když kolem naší planety začaly kroužit umělé družice.

Tváří v tvář nezvratné skutečnosti si člověk s radostí uvědomuje, že myšlenky, vložené do základu románu, jsou správné.

Dalekosáhlá fantazie v technickém pokroku lidstva, víra v nepřetržité zdokonalování a v jasnou budoucnost rozumně organizované společnosti — to všechno viditelně a důrazně potvrzují signály malých měsíců. Neuvěřitelně rychlé splnění jednoho ze snů „Mlhoviny v Andromedě“ staví přede mne otázku, nakolik správně se mi podařilo v románě vystihnout historickou perspektivu skutečnosti? Už během psaní jsem pozměnil dobu děje a přiblížil ji víc k naší epoše. Z počátku se mi zdálo, že gigantická přestavba celé planety a života, kterou v románě popisuji, nedá se uskutečnit dřív než za tři tisíce let. Přihlížel jsem k celkové historii lidstva, ale nedocenil jsem dostatečně zrychlené tempo technického pokroku, a zejména obrovské možnosti a prakticky neomezenou moc, kterou dá lidstvu komunistická společnost.

Při dokončování románu jsem původní časový odstup zkrátil na tisíc let. Ale vypuštění umělých družic Země napovídá, že události, které v románu líčím, mohly by se uskutečnit ještě dříve. Proto jsem přesná data neurčoval a nechal čtenáři na vůli, aby si je umístil do doby, která odpovídá jeho představě o budoucnosti.

Zvláštností románu, již možná čtenář hned nepochopí, je značné množství vědeckých termínů, pojmů a informací. Nestalo se to nedopatřením, nebo proto, že bych nechtěl vysvětlit složité formulace. Ale domníval jsem se, že jen tak mohu dát dobový kolorit rozhovorům a jednáním lidí v budoucnosti, kdy věda hluboko pronikne do jejich myšlení, představ a jazyka.

I. Jefremov

Od stropu se odráželo matné světlo a škály přístrojů v jeho záři připomínaly galérii portrétů. Kulaté vypadaly potměšile, příčně oválné se rozplývaly v drzé samolibosti a hranaté ztuhly v tupé jistotě. Dojem ještě posilovala temně modrá, blankytná, oranžová a zelená světélka, která blikala uvnitř.

Uprostřed vypouklého pultu vynikal široký šarlatový ciferník. Před ním se v nepohodlné pozici skláněla dívka. Zapomněla, že vedle stojí křeslo, a přiblížila hlavu ke sklu. Rudý přísvit učinil mladou tvář starší a tvrdší, vyznačil ostré stíny kolem plných rtů a zaostřil mírně zvednutý nos. Široké tažené obočí úplně zčernalo a dodalo očím zasmušilý, rezignovaný výraz.

Tichou píseň chronometrů přerušilo nehlučné kovové cvaknutí. Dívka sebou trhla, napřímila se, založila dozadu štíhlé paže a rovnala si unavená záda.

Vzadu klaply dveře, objevil se veliký stín a změnil se v člověka s úsečnými, přesnými pohyby. Zaplálo zlatožluté světlo a dívčiny husté, temně rusé vlasy doslova zajiskřily. Zahořely i její oči, když je s obavami a obdivem upřela na příchozího.

„Vy jste neusnul? Nespat sto hodin…!“

„Dávám špatný příklad?“ zeptal se vstupující muž bez úsměvu, ale vesele. V hlase mu proskakovaly vysoké kovové tóny, které jako nýty spojovaly jeho řeč.

„Všichni ostatní spí,“ nesměle prohodila dívka, „…a nic nevědí,“ dodala tlumeně.

„Nebojte se mluvit, soudruzi spí, a my dva jsme v tomto okamžiku jediní lidé, kteří v kosmu bdí; od Země nás dělí padesát bilionů kilometrů, celkem tedy půldruhého parseku!“

„A anamezonu máme jenom na jeden rozjezd!“ V dívčině výkřiku se chvěly hrůza i údiv.

Náčelník sedmatřicáté mezihvězdné výpravy Erg Noor přistoupil dvěma ráznými kroky k šarlatovému ciferníku.

„Pátý kruh!“

„Ano, začali jsme pátý… a pořád nic.“ Dívka vrhla výmluvný pohled na hlásnici automatického přijímače.

„Tak vidíte, že se nedá spát. Je třeba promyslit všechny varianty, všechny možnosti. Před skončením pátého oběhu musíme najít řešení.“

„Ale zbývá ještě sto deset hodin…“

„Dobře, zdřímnu si tady v křesle, až přestane účinkovat sporamin. Vzal jsem si ho před čtyřiadvaceti hodinami.“

Dívka o něčem soustředěně přemýšlela, a konečně se rozhodla:

„Nemohli bychom zmenšit poloměr oběžné dráhy? Třeba mají poruchu na vysílači.“

„Nemůžeme! Zmenšit poloměr oběžné dráhy aniž bychom snížili rychlost to by znamenalo okamžitou zkázu rakety. Ubrat rychlost a letět potom… bez anamezonu… půldruhého parseku rychlostí pradávných měsíčních raket? To bychom se přiblížili naší sluneční soustavě za sto tisíc let.“

„Chápu… Ale nemohli oni…?

„Nemohli. V minulých dobách se lidé mohli dopouštět neopatrností nebo klamat jeden druhého. Ale ne teď!“

„Na to jsem nemyslila!“ V dívčině příkré odpovědi znělo rozhořčení. „Chtěla jsem říci, že Algrab se možná odchýlil od kursu a také nás hledá.“

„Tolik se odchýlit nemohli. Musil se vydat na cestu v přesně stanovenou dobu. Kdyby mu vypověděly obě vysílačky, což je nepravděpodobné, začal by hvězdolet bezpochyby přetínat kruh diametrálně a uslyšeli bychom jej na planetárním přijímači. Omyl je vyloučen — tohle je přece ta smluvená planeta!“

Erg Noor ukázal na zrcadlové obrazovky v hlubokých výklencích na všech čtyřech stranách řídící kabiny. V nejhlubší tmě hořelo nespočetné množství hvězd. přes levou přední obrazovku přeletěl rychle maličký šedivý kotouč; jeho slunce ho osvětlovalo jen spoře, neboť odtud, od kraje soustavy B 7336-C+87-A byl příliš daleko.

„Naše pumové majáky pracují přesně, třebaže jsme je shodili už před čtyřmi nezávislými roky.“ Erg Noor ukázal na zřetelný proužek světla pod obrazovkou na levé stěně: „Algrab tu musil být už před třemi měsíci. To znamená,“ Noor zaváhal, jako by se neodvažoval vyslovit ortel, „to znamená, že Algrab ztroskotal!“

„A co když neztroskotal, ale je poškozen meteorem a nemůže rozvinout rychlost…?“ namítla rusovlasá dívka.

„Nemůže rozvinout rychlost!“ opakoval Erg Noor. „Není to stejné, když mezi raketou a cílem narostou tisíciletí cesty? Tím hůř — smrt nepřijde hned, uplynou roky zoufalé beznaděje. Možná, že zavolají, a pak se to dozvíme… za šest let… na Zemi.“

Erg Noor vytáhl rychle skládací křeslo, umístěné pod stolem elektronového počítacího stroje. Byl to malý model MNU-11. Až dosud pro velkou váhu, rozměry a křehkost se nedal instalovat na hvězdoletech automatický elektronový mozek pro všestranné operace, jemuž by se mohlo úplně svěřit řízení. V řídící kabině musil mít stále službu navigátor, tím spíše, že přesné zaměření směru rakety na tak velké vzdálenosti nebylo možné.

Ruce náčelníka výpravy se s hbitostí pianisty zakmitaly nad páčkami a knoflíky počítacího stroje. Bledá, ostře řezaná tvář strnula v kamenné nehybnosti a vysoké čelo, skloněné nad pultem, jako by vypovídalo boj tajemným silám, ohrožujícím malý živý svět, který se vkradl do zakázaných hlubin vesmíru.

Niza Krit, mladá astronavigátorka, která se poprvé účastnila mezihvězdné výpravy, ztichla a bez dechu pozorovala soustředěného Noora. Jaký je klidný, plný energie a rozvahy, milovaný…! Milovaný už dávno, celých pět let. Nemá smyslu to před ním skrývat. A on to ví, Niza to cítí… Teď, když se stalo to neštěstí, byla ráda, že může mít službu s ním. Tři měsíce sami spolu, zatímco ostatní astronauti jsou pohrouženi v sladký hypnotický spánek. Zbývá ještě třináct dnů, pak také oni usnou — na půl roku, než se vystřídají dvě směny dozorčí služby navigátorů, astronomů a mechaniků. ti ostatní, biologové a geologové, jejichž práce začíná až na místě přistání, mohou spát ještě déle, ale astronomové musí pracovat ze všech nejusilovněji!