Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

Astronomka Ingrid Ditra skončila výpočty a obrátila se k Pel Linovi, který s melancholickým výrazem pozoroval ustavičné chvění rudých střelek na modře čárkované stupnici, kde se měřilo gravitační napětí. I nejzdatnější lidé podléhali v druhé polovině služby zpomaleným psychickým reakcím. Kosmické letadlo mělo automatické řízení a plulo celé měsíce a roky určeným směrem. Jakákoliv neobvyklá příhoda, která přesahovala schopnosti řídícího automatu, vedla obyčejně ke zkáze rakety, neboť ani lidé nezachránili situaci. Sebecvičenější lidský mozek nemohl reagovat s potřebnou rychlostí.

„Myslím, že jsem už dávno vletěli do neprozkoumané oblasti 344+2U. Náčelník zde chtěl držet službu sám,“ promluvila Ingrid k astronavigátorovi.

Pel Lin pohlédl na počítač dnů.

„Ještě dva dny, a pak se stejně střídáme. Zatím se nedá čekat nic pozoruhodného. Vytrváme až do konce služby?“

Ingrid souhlasně kývla. Z jídelních místností vyšel Kej Ber a zaujal své obvyklé místo v křesle vedle rovnováhových mechanismů. Pel Lin zívl a vstal.

„Zdřímnu si pár hodin,“ obrátil se k Ingrid.

Dívka poslušně přešla od svého stolu k řídícímu pultu.

Tantra bez pohnutí plula absolutní prázdnotou. Nesmírně citlivé přístroje Volla Choda neobjevily žádný, ani vzdálený meteor. Kurs hvězdoletu teď ležel trochu stranou od Slunce, přibližně půldruhého roku cesty. Prostor, který s zrcadlil na předních obrazovkách, byl neuvěřitelně černý a prázdný. Vypadalo to, jako by hvězdolet mířil přímo do srdce tmy. Jen z bočných teleskopů se zabodávaly do obrazovek světelné šípy nesčetných hvězd.

Astronomka pocítila ve všech nervech divný neklid. Vrátila se ke svým strojům a teleskopům, znovu a znovu kontrolovala jejich údaje a mapovala neznámou oblast. Všechno bylo v pořádku, a přitom Ingrid nemohla odtrhnout oči od zlověstné tmy před hvězdoletem. Kej Ber zpozoroval její neklid, dlouho poslouchal a pozorně zkoumal přístroje.

„Nic nevidím. Co se ti zdálo?“

„Sama nevím. Leká mě ta nezvyklá tma vpředu. Zdá se mi, že naše raketa letí rovnou to temné mlhoviny.“

„Tmavý mrak zde má být,“ potvrdil Kej Ber, „ale škrtneme jenom o jeho kraj. S tím jsme počítali. Napětí v poli přitažlivosti vzrůstá rovnoměrně a slabě. Na cestě touto oblastí se musíme přiblížit k nějakému gravitačnímu centru. Není to stejné, je-li tmavé nebo svítící?“

„Máš pravdu,“ řekla Ingrid klidněji.

„Čeho se tedy bojíš? Letíme po stanoveném kursu dokonce rychleji, než jsme plánovali. Když se nic nezmění, doletíme na Tritóna i s naší nedostatečnou zásobou paliva.“

Ingrid zaplavila hřejivá radost při pouhé zmínce o Tritónu, který byl Neptunovou družicí a stanicí pro mezihvězdné rakety ve vnější oblasti sluneční soustavy. Přistát na Tritónu znamenalo vrátit se domů…

„Myslil jsem, že se budeme zabývat hudbou, ale Lin si šel odpočinout. Bude spát pět nebo šest hodin, a tak si zatím promyslím instrumentaci finále druhé části, víš, to místo, kde se nám stále nedaří integrální nástup bouře. Tohle…“ Kej zazpíval několik tónů. „Pam-pa-, dam-pa, ram-pa-pa“ — vtom jako by se ozvaly i stěny řídíci kabiny. Ingrid sebou trhla, ohlédla se, ale okamžitě pochopila: vzrostlo napětí v poli přitažlivosti a přístroj pro umělou gravitaci změnil melodii.

„Komická náhoda,“ rozesmála se trochu provinile.

„Vzrostla gravitace, jak se sluší na temný mrak. Teď můžeš být úplně klidná, a Lin ať si spí.“

S těmi slovy Kej Ber opustil řídící kabinu. V jasně osvětlené knihovně usedl za maličké elektronové violonpiano a ponořil se do práce. Uplynulo několik hodiny, kdy se otevřely hermetické dveře knihovny a objevila se Ingrid.

„Keji, prosím tě, probuď Lina!“

„Co se stalo?“

„Napětí v poli přitažlivosti vzrůstá víc, než je podle výpočtů třeba.“

„A co vpředu?“

„Tma jako dřív!“ Ingrid zmizela.

Kej Ber probudil astronavigátora. Ten vyskočil a řítil se do řídící kabiny k přístrojům.

„Nic hrozného se neděje. Ale kde se vzalo takové pole přitažlivosti? Na tmavý mrak je příliš silné, a hvězdy tu nejsou…“

„Lin se zamyslil a stiskl budicí páku náčelníkovy kabiny, ještě chvíli přemýšlel a zapojil i kabinu Nizy Krit.

„Když se nic nepřihodí, tak nás prostě vystřídají,“ vysvětlil polekané Ingrid.

„A když se přihodí? Erg Noor se probudí až za pět hodin. Co máme dělat?“

„Čekat,“ odpověděl klidně astronavigátor. „Co se zde může stát za pět hodin, tak daleko od všech hvězdných soustav?“

Melodie přístrojů zněla vůčihledně v nižších a nižších tónech a hlásila, že se změnily podmínky letu. Napjaté očekávání se vleklo. Dvě hodiny připadaly lidem jako celá směna. Pel Lin zůstával na povrchu klidný, ale Ingridino vzrušení se už přeneslo na Keje Bera. Ohlížel se často ke dveřím a čekal, až se objeví rozhodný Erg Noor, i když věděl, že probouzení z dlouhodobého spánku pokračuje zvolna.

Táhlé zvonění všemi trhlo. Ingrid se zachytila Keje Bera.

„Tantra je v nebezpečí. Napětí pole je dvakrát vyšší, než má být!“

Astronavigátor zbledl. Stalo se něco neočekávaného a bylo třeba okamžitého řešení. Osud hvězdoletu byl v jeho rukou. Nezadržitelně vzrůstající přitažlivost vyžadovala zpomalení letu nejen kvůli stále větší tíži v raketě, ale i proto, že ve směru letu byly patrně obrovské shluky pevné hmoty. Ale po zpomalení nebude čím nabrat zrychlení! Pel Lin stiskl zuby, otočil páčku a zapojil iontové motory jako brzdy. Zvučné údery se slily s melodií přístrojů a přehlušily poplašný signál aparátu, který vypočítával poměr mezi přitažlivou silou a rychlostí. Zvonění utichlo a ručičky potvrdila úspěch. Nebezpečná rychlost byla opět úměrná vzrůstající gravitaci. Ale sotva Pel Lin vypnul brzdy, ozval se signál znovu. Hrozná přitažlivá síla vyžadovala další zpomalení letu. Bylo zřejmé, že hvězdolet spěje přímo k mohutnému gravitačnímu centru.

Astronavigátor se rozhodl neměnit kurs, byla to obtížná práce a vyžadovala největší přesnosti. Brzdil kosmický letoun planetárními motory, přestože chybný kurs byl už očividný, neboť vedl přes ohromné spousty neznámé hmoty.

„Pole přitažlivosti je značné,“ poznamenala tlumeně Ingrid. „Možná, že…“

„Je třeba ještě víc zpomalit let, abychom se mohli obrátit!“ zvolal astronavigátor. „Ale čím potom zvýšíme rychlost?“ V jeho slovech zněla nerozhodnost.

„Pronikli jsme už vnější vichrnou zónou,“ odvětila Ingrid. „Gravitace nepřetržitě a rychle vzrůstá!“

Hlučné údery jen pršely, neboť planetární motory se automaticky zapínaly, jakmile elektronový stroj, který hvězdolet řídil, vytušil vpředu ohromné shluky hmoty. Tantra se začala pohupovat. Ať hvězdolet zpomalil sebevíc svůj let, lidé v řídící kabině ztráceli vědomí, Ingrid klesla na kolena, Pel Lin se ve svém křesle pokoušel zvednou hlavu, těžkou jako z olova. Kej Ber pocítil nesmyslný zvířecí strach a dětskou bezmocnost.

Údery motorů zrychlily tempo a přešly v nepřetržité burácení. Elektronový mozek hvězdoletu bojoval místo svých omráčených hospodářů. Byl svým způsobem mocný, ale omezený, jelikož nemohl předvídat komplikované situace a nalézt východisko ve výjimečných případech.