Ivan Jefremov - Hodina Býka

Ivan Jefremov

Hodina Býka .

Translation © Miroslava Sedloňová, 1973.

Illustations © Karel Laštovka, 1973.

Ti pchi jü čchou — Země zrozená v hodinu Býka čili Démona — dvě hodiny po půlnoci

(Starý čínsko-ruský slovník Biskupa Innokentije, Peking 1909.).

HLAVNÍ POSTAVY ROMÁNU.

Posádka kosmické lodi Temný Plamen

vedoucí expedice, historička

FAI RODIS;

velitel hvězdoletu, inženýr

GRIF RIFT;

první astronavigátor

VIR NORIN;

druhá astronavigátorka

MENTA KOR;

pilotážní inženýr

DIV SIMBEL;

inženýr kosmické ochrany

GEN ATAL;

inženýrka biologické ochrany

NEJA CHOLLI;

inženýr výpočetních strojů

SOL SAJIN;

inženýrka spojovací a snímací techniky

OLLA DEZ;

lékařka mezihvězdné výpravy

EVIZA TANET;

bioložka

TIVISA HENAKO

socioložka a lingvistka

ČEDI DAAN;

astrofyzik a planetolog

TOR LIK;

Obyvatelé planety Tormans

vládce planety a předseda Rady Čtyř

ČOJO ČAGAS

jeho zástupci

GEN ŠI

ZET UG

KA LUF

manželka Čojo Čagase

JANTRE JAJACH

Čagasova milenka

ER VO-BIA

inženýr zpravodajské služby

TAEL

náčelník „fialových“

JANGAR

mladá Tormanťanka

SU-TE

mluvčí KŽI

GZER BU-JAM

Prolog

Na škole třetího cyklu začal poslední školní rok. Po jeho uplynutí čekalo žáky tříleté období Herkulových činů, kdy pod vedením vybraných instruktorů budou pracovat na zvolených úkolech.

V přípravě na samostatnou činnost věnovali děvčata a chlapci zvýšený zájem dějinám lidstva na Zemi a porovnávali je s mnoha ostatními civilizacemi dalekých světů Velikého Okruhu.

Otevřela se blankytně modrá okna s vrchními opalizujícími skly. Za nimi se téměř neslyšně ozýval pleskot vln a šelest vánku v listoví, ta věčná hudba přírody, zvoucí ke klidnému rozjímání. Ticho ve třídě, zamyšlené jasné oči…

Učitel právě ukončil přednášku.

Bez hluku spustil závěsy přes veliké obrazovky, stiskl knoflík a stereopromítačka televideofonu se zasunula pod katedru. Pak se posadil a se zalíbením pozoroval soustředěné tváře před sebou. Věděl, že chvilku mlčení vystřídají záhy otázky, tím zvídavější, čím hlouběji zapůsobil na mladé lidi nastíněný obraz historie. Učitel čekal na jejich dotazy, snažil se uhodnout, co asi žáky dnes nejvíce zaujalo a čemu z jeho přednášky třeba neporozuměli… Snad psychologii lidstva z konce epochy Rozděleného Světa…?

Nebo hrozným davovým psychózám, které vedly ke zničení kultury a vyvraždění nejlepších lidí?

Učitelovy myšlenky se přetrhly, když u dvou různých stolků vstali současně hoch a dívka. Pohlédli na sebe udivenýma očima a vzápětí zvedl chlapec ruku dlaní vzhůru, jak bylo při otázkách zvykem.

„Znamená to,“ začal mladík, „že veškerá historická zkušenost potvrzuje nevyhnutelné vítězství vyšších forem nad nižšími, a to jak ve vývoji přírody, tak i v jejích zvratech?“

„Správně, Larku, ovšem s výjimkou ojedinělých případů, kdy zvláštní shodou okolností vybočí vývoj z obvyklých hranic dialektického procesu,“ odpověděl učitel.

„Jako třeba na Zirdě, kde na mrtvých rozvalinách rostou jenom černé máky?“ zeptala se Puna a vypjala do výšky svou nevysokou postavičku.

„Nebo jiné planety objevené mnohem později,“ dodal učitel. „Mají mohutnou vrstvu blankytné atmosféry, průzračná moře i čisté řeky, teplá slunce, prostě všechno, co je nutné k životu. A přece tam vanou větry nad mrtvými písky.

Šum větru, poryvy bouře, nebo hukot mořského příboje jsou jediné zvuky narušující ticho obrovské prázdnoty.

Myslící život zde nesmyslně vyhubil sám sebe i všechno živé, jakmile jenom poodkryl sílu atomové a kosmické energie.“

„My jsme ty planety přece znovu osídlili?“

„Ano, ale jaký to má význam pro ty, jejichž stopy se před milióny let proměnily v prach a nezachovaly nic, z čeho bychom mohli pochopit, jak a proč zničili sebe i všechen život vlastní planety!“

Mezi stolky proklouzla Ajoda, tichá dívka, jejíž málomluvnost v sobě tajila zároveň silné vnitřní emoce. Celá třída se shodovala v názoru, že Ajoda je podobná pravěkým dívkám Jižní Asie, které nosily ve vlasech nebo za pasem jako břitva ostré kinžály a dovedly jich neohroženě užívat k uhájení své cti.

„Právě jsem četla o mrtvých civilizacích naší Galaxie,“ pronesla altovým hlasem, „které nebyly vyhubeny, ani se samy nezničily, ale jsou prostě mrtvé. Výzkum podobných planet může někdy přinést lidstvu neocenitelnou zkušenost v boji za osvobození z pout přírody, který často trval milióny let. Jindy ale je průzkum zaniklých civilizací stejně nebezpečný jako demontáž starověkých skladišť s ničivými zbraněmi, vyskytujících se ještě tu a tam na naší planetě. Chtěla bych takovému bádání věnovat celý svůj život,“ dodala dívka tiše.

„Myslím, že se uchylujeme od otázky, kterou položil Lark,“ řekl učitel.

„Puna se zeptala nepřesně,“ zvedl se podsaditý černovlasý Kimi a obhlédl své spolužáky, z nichž se mnozí horlivě hlásili o slovo a samou netrpělivostí div neposkakovali.

„Máme to snad chápat tak, že ve vývoji společnosti mohou existovat jen dvě možnosti? Buď přechod k vyššímu komunistickému zřízení, nebo všeobecný zánik?

Cožpak se nevyskytují planety, jejichž obyvatelé by měli odlišný společenský systém, a přece dosáhli vysokého stupně civilizace a nezanikli přitom na následky předčasného poznání? Platí-li vývojový zákon obecně, musí mít nutně výjimky. Kolik jich je?“

Učitel asi minutu přemýšlel se zrakem upřeným na poloprůsvitný zelený panel katedry, kde se při přednáškách rozněcovaly nejrůznější informace a číselné údaje.

Podivuhodná historie planety Tormans byla senzací uchovanou v paměti starší generace. Jeho mladí žáci ji samozřejmě také znali, protože o epopeji hvězdoletu Temný Plamen bylo vytvořeno mnoho knih, filmů i písní. Třináct hrdinů velkolepé události je zvěčněno v sousoší z jiskřivého narudlého kamene na malé náhorní plošině Revat, v místě, odkud se hvězdolet vydal na svou pouť.

Třída mlčky čekala. Žáci vyšších ročníků měli dostatečný trénink v trpělivosti a sebeovládání. Obě vlastnosti byly pro každého mladého člověka nutným předpokladem, aby mohl začít úspěšně plnit Herkulovy činy.

„Měli jste na mysli planetu Tormans?“ začal konečně učitel.

„Známe přece jenom ji!“ odpověděli žáci sborem. „A kolik bylo dalších, podobných?“

„To vám nemohu říci bez podrobných informací,“ usmál se učitel skoro bezmocně. „Jsem historikem Země, a civilizace ostatních planet znám jen povšechně. Nemusím vám přece připomínat, že k odhalení složitého historického procesu cizích světů je třeba velmi hluboko proniknout do podstaty jejich ekonomiky a sociální psychologie. Jinak bychom se nelišili od svých předků, kteří jednali často překotně a bez zralé úvahy. Vyprávěl jsem vám o planetách, které zanikly vlastní nerozumností. Ale existovaly světy, jejichž obyvatelé se vzájemně nezabíjeli, a přece tam rozumný život skončil, jak se říkalo ve starověku, ¸přirozenou´ cestou. Myslící větev života na nich vymřela, jako nutně zanikají jednotlivé druhy zvířat, a stejně i člověk, jestliže podcení poznatky biologických jevů v jejich historickém vývoji. Veliký Okruh pak osídlí vymřelé planety novými obyvateli, kteří jsou nejlépe uzpůsobeni pro život v podmínkách nového světa. Nestane se to však dříve, dokud okruhem nezazní signál smrti, oznamující, že ne zmíněné planetě nežije už ani jediný člen původní civilizace.“