Ivan Jefremov - Hodina Býka

Ale všichni jsou vyčerpáni rozčilením a vnitřním napětím.“

„Výborně, ale nejdřív si musím opatřit partnera. Zavolám Grifa Rifta,“ a Čedi uchopila ciferník svého signalizačního náramku.

Menta Kor jí zakryla číselník rukou.

„To je zbytečné. Šel právě na verandu.“ Astronavigátorka zrozpačitěla. „Proč bychom Rifta vyrušovali? Mám dojem, že přemýšlí o hrozně důležitých problémech.“

„Právě proto ho musíme rozptýlit. Zřejmě nevíte, co před časem prožil. Grift totiž ztratil ženu, kterou miloval.

Zahynula při průzkumu starověkého skladiště s biologickými jedy. Celá akce si vyžádala jen jediný lidský život.

Ale pro Rifta byl právě ten život ze všech nejdražší.“

Čedi Daan přistoupila k výtahu, jehož dveře se před ní pohotově otevřely. „Verandou“ se nazýval prostor pod kupolí kolem sféroidu s řídicí kabinou. Sloužil k odpočinku a procházkám, ale využíval se i jako tělocvična. A už se tam také bujaře proháněli a krkolomně zmítali Tivisa Henako s Torem Likem.

Čedi uviděla Rifta opřeného o zábradlí, s pohledem upřeným na stříbřitou hladinu nádrže. Nádrž naplnili přeskupeným izotopem thalia, který byl nejedovatý i netěkavý.

Gymnasté používali bazén pro obtížné cviky v podmínkách normální i zvýšené gravitace.

Dívka odvedla inženýra dolů. I zasmušilý velitel hvězdoletu se bezděky usmál, když ze své výše hleděl na její zrůžovělý obličej. Tančili pomalu a mlčky. Čedi cítila, jak Riftova strnulost zvolna mizí; jeho pohyby se uvolňovaly.

„Za pár dni budou mít astronavigátoři všechna čísla a data pohromadě. Pak se pustíte do práce vy —“ Čedi si povzdechla. „Nic prý není strašnější než vstup do nulového prostoru. Možná že…“

„Najdu pro vás místo v řídící kabině. Je tam malé křeslo za chladičem rychlostního indikátoru. Socioložka přece potřebuje uvidět kořeny vesmíru, krutého a vražedného pro život, který jako racek v noční bouři letí jeho černými propastmi.“

„Ale přece letí!“

„Ano, a v tom právě spočívá největší záhada života i jeho nesmyslnost. Hmota, jež sama ze sebe rodí síly pro pochopení vlastní podstaty a hromadí informace o sobě samé! Zmije zakousnutá do vlastního ocasu!“

„Mluvíte jako člověk ze starověku, který musil žít omezený a ubohý život bez radosti poznání.“

„Všichni jsme omezení a ubozí stejně jako před třiceti tisíci lety, jakmile se ocitneme tváři v tvář nemilosrdnému vesmíru.“

„Nevěřím. Mně to nepřipadá strašné. Ani naprostý zánik tak nepatrné kapky života, jako jsem třeba já. I když…“

„Ale víte, jak hrozné je slovo, nikdy’ a jak těžko se s ním člověk smiřuje? Je nesnesitelné, a já jsem přesvědčen, že to tak bylo vždycky. Už od doby, kdy člověk začal ve své paměti křísit minulost a představovat si budoucnost.“

Čedi Daan pohlédla vzrušeně do inženýrovy tváře a něžně pohladila jeho velkou ruku.

„Pojďme!“ řekl krátce Grif Rift a vedl dívku na druhou palubu do své kabiny. Rozsvítil šedé světlo, které se používalo při promítání barevných korelací, a odsunul lehký panel ve stěně.

Objevil se plastický obraz mladé ženy v životni velikosti.

Seděla v bílých volných šatech, obnažené paže složené na kolenou, a mírně zakláněla obličej, orámovaný pečlivě učesanými světlými vlasy. Zaoblené hladké čelo, tenké obočí a šibalské oči vytvářely harmonický celek s usmívajícími se plnými rty. Štíhlou šíji ovíjelo několik řad růžových perel, spadajících na hluboko odhalenou hruď, jak to bylo před několika lety v módě. Jako by do kabiny hvězdného korábu zaletěla pohádková bytost, aby astronautům předala ten zvláštní pocit uskutečňujícího se štěstí, jehož jsou schopni jen velmi mladí lidé, když na Zemi zavládne jaro se všemi svými vůněmi, sluncem a svěžím větrem.

S tím pocitem opustila Čedi tiše kabinu, když Grif vypnul stereoplastický portrét a stál tam bez hnutí a beze slova v šerém polosvitu. Dívce se draly slzy do očí, hrdlo měla stažené lítostí a v duchu si říkala: — Co se to s tebou děje, děvče? Vždyť si počínáš jako žena z doby Rozděleného Světa, která se rozcitlivěla při jakémkoli utrpení! K čemu ti to bude dobré v těžkých dnech, až se ponoříš do života na Tormansu? — Čedi se už dávno rozhodla, že na planetě nebude vystupovat jako host, že nebude nikoho poučovat.

Chtěla se tam objevit jako obyčejná Tormanťanka, nechtěla se lišit, nýbrž přizpůsobit a ztratit se v zástupu lidí, které viděla na snímcích pořízených Cefeany. Fai Rodis její úmysl schválila, kladla si jen podmínku, že definitivně se o věci rozhodne až na Tormansu.

Grif Rift splnil svůj slib. Čedi se hluboko zabořila do křesla. Všechna místa v řídící kabině byla obsazena. Uprostřed polokruhovitého pultu seděl Grif Rift, napravo kousek za ním Div Simbel, podoben kamenné soše. Sol Sajin vlevo zíral přimhouřenýma očima na horní řadu obrazovek.

Svaly v jeho hubeném obličeji znatelně vystoupily, hluboká vráska pod bradou se táhla od jedné tváře k druhé. Oba astronavigátoři, jejichž netečný pohled měl dokázat, že udělali všechno, co bylo v jejich silách, usadili se za levým koncem pultu. Čedi ze svého místa viděla profil Fai Rodis, která seděla v křesle „pro hosty“, dva metry za inženýrem.

Vedoucí expedice vypadala navenek úplně klidně. Ale citlivá socioložka se nedala oklamat, poznala, že Rodis je rozčilená.

Prožívá to taky poprvé, pomyslila si Čedi a ohlédla se na zavřené dveře. Kromě Gena Atala byla celá posádka v komoře biologické ochrany, kde měli dozor Neja Cholli a Eviza Tanet. Gen Atal seděl sám v těsném prostoru pod kupolí nad řídící kabinou, kam se jako k pólu sbíhaly křivky silových napětí, tepelných deformací a odražečů sférických zhuštění mimo pole. Čedině vznícené fantazii připadal inženýr kosmické ochrany jako starověký bojovník, ukrytý za štítem a připravený odrazit každý úder nepřítele.

A měla vlastně pravdu. Jenže místo rukojeti meče svíraly inženýrovy prsty páky daleko mocnějších zbraní.

Do ticha náhle zazněly tři akordy Ochrany elektronických spojů. Grif se otočil k Solu Sajinovi a dal mu jakési znamení. Zvuky umlkly a nastalo ticho tak hluboké, že když zaplály sférické obrazovky, zdálo se, jako by přímo zazvonily pod náporem oslnivého jasu hvězd z galaktického středu po levé straně. Napravo, podél vnějšího závitu naší Galaxie, se táhly křivolaké nitky s prchavými body jednotlivých sluncí.

Na další pokyn Grifa Rifta otočil Div Simbel hvězdolet.

Z předních obrazovek pomalu mizely divoce rozeklané mlhoviny svítícího plynu, mračna temné hmoty ozářené kulovým shlukem kompaktního ohně, i dlouhá vlákna rozptýleného světla v Labuti. Čerň kosmické noci obestřela všechno kolem a odsunula do nekonečné dálky matné plamínky vzdálených hvězd a galaxií. Znamenalo to, že hvězdný koráb se natočil „přídí!“ k souhvězdí Rysa a blížil se k repagulu, hranici rozdělující přechod mezi světem a antisvětem, mezi Šakti a Tamasem, jež se vzájemně prostupovaly.

Div Simbel roztočil neveliké rudé kolo, nasazené na kuželu vyčnívajícím z pultu. Hvězdolet se zachvěl, mírné zrychlení vtlačilo Čedi hluboko do křesla. Spodní okraje obrazovek zablikaly, když začal pracovat neutrinový trychtýř pro útlum hvězdného žáru. Grif Rift něčím cvakl, a všemi prostorami hvězdoletu se rozlehl pronikavý signál.