Ivan Jefremov - Athéňanka Tháis

„Člověk se na něj dívá a cítí jeho sílu i to, že je duchem někde daleko od nás a že přemýšlí o tom, co nám vůbec nepřijde na mysl. Proto zůstává osamocen i mezi věrnými přáteli, třebaže ani oni nejsou bezvýznamní a obyčejní lidé.“

„A Ptolemaios? Pozorovala jsem, že se ti líbí.“

„Ano. Je starší než králevic, je mi bližší a zcela pochopitelný.“

Za ohybem cestičky, která se vinula kolem pahorku Barathron, se objevily obrovské cypřiše. Ptolemaiovo srdce naplnila dříve nikdy nepoznaná radost. To je tedy její dům, jenž mu teď, po deseti dnech strávených v Athénách, připadá na pohled chudý a prostý. Poryv větru jako by ho nadnesl, tak prudce vběhl na protilehlý svah. U ohrady z velkých kamenů se zastavil, aby si oddechl, a byl zase už klidný, jak se patří na vojáka. Stříbřitě zelené listí oliv mu ševelilo nad hlavou. V tu dobu se okraj města s domy roztroušenými uprostřed zahrad zdál liduprázdný. Všichni, od nejmenších až po dospělé, odešli na slavnost, na agoru, k Akropoli a k chrámu Démétry, bohyně úrody, ztotožněné s Gáiou Pandórou, Zemí plodonosnou.

Slavnosti na její počest, thesmoforie, se konaly jako vždy v první úplňkové noci, kdy začínalo období podzimního setí. Dnes se slavilo ukončení orby, jeden z nejstarších svátků rolnických předků Athéňanů, kteří už nyní většinou nejčestnější práce — obdělávání Gáiny tváře — zanechali.

Ráno vzkázala Tháis po Égésichoře a Nearchovi Ptolemaiovi, že k ní má zajít při západu slunce. Ptolemaios pochopil, co pozvání znamená, a byl vzrušen tak, až to Nearcha udivilo, neboť už dávno uznával, že ve věcech lásky je jeho přítel mnohem zkušenější. I Nearchos se po setkání se spartskou krasavicí změnil. Zmizela jeho zachmuřenost, která ho provázela od dětství, a pod maskou sebevědomého klidu z dob mládí, kdy se ocitl v cizině jako rukojmí, začala v něm nabývat vrchu potměšilá nezbednost vlastní jeho lidu. Kréťani byli považováni za podvodníky a lháře, protože uctívali Velkou bohyni a přitom byli přesvědčeni o smrtelnosti mužských bohů. Když ukazovali Helénům Diův hrob, dopouštěli se přece hrozného rouhačství. Soudě podle Nearcha, byli ale Heléni prolhanější než Kréťani, v celé Pelle nebylo totiž muže věrnějšího a spolehlivějšího, než byl Nearchos. A vzkaz, který vyřídil od Tháidy, nebyl zřejmě pouhým žertem.

Slunce pomalu zapadalo. Ptolemaiovi se zdálo nevhodné stát u vrátek Tháidiny zahrady, ale chtěl její přání splnit přesně. Pomalu si lehl na ještě vlahou zemi, opřel se zády o kamennou zeď a čekal s nevyčerpatelnou trpělivostí vojáka. Na vrcholku Aigalea pohasl poslední odlesk sluneční záře a temné kmeny oliv se rozplývaly v soumraku. Ohlédl se přes rameno na zavřené dveře, sotva viditelné pod výstupem peristylu, a rozhodl se, že už je načase. Předtucha nebývalých dojmů ho rozechvívala jako chlapce, jenž se krade na první schůzku s hezkou povolnou otrokyní. Ptolemaios vyběhl po schodišti, zaklepal na dveře, a když se nedočkal odpovědi, otevřel je, neboť nebyly zamčeny.

Tháis v tmavé exómidě, tak krátké, jako nosívaly Amazonky, stála v průchodu pod lampou s dvěma svícny, zavěšenou na bronzovém řetězu. I v slabém světle olejové lampičky si Ptolemaios všiml, jak tváře mladé ženy planou a jak se jí záhyby látky na vysoké hrudi zdvíhají vzrušeným dechem. Oči, v temné tváři skoro černé, se na něj dívaly upřeně. Makedonec do nich pohlédl a zachvěl se. Stužka stejné barvy jako chitón jí stahovala na temeni tuhé kadeře. Úplná Athéna z Lémnu, pomyslil si Ptolemaios a v tu chvíli byl přesvědčen, že Tháis, vážná a soustředěná jako voják před bitvou, s upřeným pohledem a skoro hrozivým sklonem hrdé hlavy, je skutečně podobná strašné Lémňance.

„Čekám na tebe, miláčku,“ řekla prostě; nazvala tak Makedonce poprvé a vložila do tohoto slova tolik něhy, že z Ptolemaia se vydral vzrušením vzdech a zatápal po ní vztaženýma rukama.

Tháis na půl kroku odstoupila, kdesi za výstupkem dveří nahmátla široký himation, rozmáchla se jím a zhasla lampičku. Ptolemaios se ve tmě bezradně zastavil, ale mladá žena proběhla k vchodu. Její ruka našla jeho, pevně ji stiskla a táhla ho za sebou.

„Pojďme!“

Vyšli boční brankou v keřích a vydali se po cestičce dolů k říčce Ilissu, protékající skrze Zahrady od Lykeia a Hérakleovy svatyně až k soutoku s Kéfísem. Cestu jim osvěcoval nízký půlměsíc.

Tháis šla rychle, skoro běžela bez jediného ohlédnutí a její vážnost přešla na Ptolemaia. Sledoval ji mlčky a kochal se její vzpřímenou chůzí se svobodně uvolněnými rameny, dodávala její nevelké postavě vznešenosti. Ladná šíje nesla hrdě hlavu s těžkým uzlem vlasů v týlu. Zahalila se pevně do tmavého himationu, při každém kroku se jí hned na jedné a hned na druhé straně ovíjel kolem boků a zdůrazňoval pružnost jejího těla. Malé nožky se kladly na zem lehce a bezpečně a periskelidy — nánožní náramky — na jejích kotnících stříbrně zvonily. Na cestu ulehly stíny obrovitých platanů. Za touto temnou stěnou zazářilo studené světlo plošinky z bílého mramoru, kterou tvořil polokruh hladkých dlaždic. Na vysokém podstavci stála bronzová socha bohyně. Dole sotva slyšitelně šplouchal Ilissos.

Bohyně měla přikloněnou hlavu, shrnovala si z ramen jemný závoj a pohled jejích očí ze zelených svítících kamenů člověka fascinoval. Zvláštní, při zobrazování božstev málo se vyskytující výraz soucitu a upřímnosti byl podivuhodně sladěn s tajemnou hloubkou vševědoucího pohledu. Bohyně jako by se skláněla k smrtelníkům, aby jim v tichu a liduprázdnu hvězdné noci odhalila nějaké tajemství — každému to jeho. Ve vztažené levé ruce — byla to v celém helénském světě proslulá Afrodíté Úraniá v Zahradách — měla velkou růži, symbol ženskosti, květinu Afrodíty a lásky. Mohutné tělo, zahalené do záhybů peplu, strnulo v klidné entazi. Roucho, na rameni nezvykle rozevřené podle starého asijského či krétského zvyku, odhalovalo vysoká, blízko sebe posazená a jako vinné krátery velká ňadra, která svou smyslností byla v rozporu s oduševněle tajemnou tváří a přísnou pózou Nebeské Afrodíty.

Ze všech umělců Helady dokázal až Alkamenés sloučit starou, prudce smyslnou krásu s duchovní ušlechtilostí a vytvořil náboženský symbol neodolatelného půvabu, z něhož vyzařoval příslib nekonečného Štěstí. Bohyně byla Matka a Úraniá zároveň.

Tháis zbožně přistoupila k bohyni a cosi šeptajíc objala nohy skvělého Alkamenova výtvoru. Strnula u podnoží sochy a pojednou odskočila zpět k nehnutě stojícímu Ptolemaiovi. Opřela se o jeho mohutné rámě a mlčky a zkoumavě se mu zadívala do tváře, čekajíc na patřičnou reakci. Ptolemaios cítil, že Tháis od něho něco čeká, ale stál dále mlčky a rozpačitě se usmíval. A ona se stejně nečekaně, jediným skokem ocitla znovu uprostřed mramorové plošinky. Tleskla třikrát dlaněmi a zazpívala výrazně rytmický hymnus Afrodítě, který se zpívá v jejích chrámech před vstupem posvátných tanečnic..“

Na milé tváři má věčně jen úsměv a kvítek její je půvabu pln,“ přiblížila se Tháis opět k Ptolemaiovi plavným tanečním krokem.

„Bohyně, přijmi hymnus a rozplameň v Tháidě žár vášně,“ mohutným hlasem zvolal pojednou Ptolemaios a strhl dívku k sobě.

Tentokrát se mu nevymkla. Objala ho kolem krku a pevně se k němu přitiskla. Himation se jí svezl na zem a skrze tenkou látku chitónu cítil Ptolemaios horké, pevné tělo.