Ivan Jefremov - Athéňanka Tháis

Tháis se ani nejezdila koupat k moři, cesta byla totiž příliš prašná. Jenom někdy za svítání si vyjela na koni, aby při prudkém cvalu alespoň na chvíli pocítila závan větru na rozpáleném těle.

Odpolední vedro město přímo mučilo. Všechno živé se poschovávalo do stínu, do chladu chrámů a kolonád a do temna domů se zavřenými okenicemi. Jenom občas zaduněla kola unaveně taženého vozu nebo zacvakala kopyta zpoceného koně s jezdcem, který se spěchal někam ukrýt.

Égésichora vstoupila jako vždycky rychle a zastavila se, oslepena přechodem ze světla do šera ložnice. Okamžitě ze sebe shodila lehký chitón a sedla si k nohám stejně nahé přítelkyně ležící na lůžku. Rozšířené chřípí a prudce se zdvihající hrud byly pro Tháidu neklamným znamením, že Sparťanka má zlost.

„Co je s tebou?“ zeptala se lenivě.

„Nevím. Všechno mě rozčiluje. Už mám po krk těch vašich Athéňanů, jsou křiklaví, užvanění a pomlouvační. Cožpak tohle jsou ti velcí stavitelé a umělci, učenci a vojáci, o nichž se s takovou pýchou psalo v Perikleově době? Nebo se od těch časů všechno změnilo?“

„Nechápu, co tě to popadlo. Nepřiotrávila ses na předvčerejším symposiu? Víno mi připadalo kyselé.“

„Tobě je kyselé víno, mně můj život! V Athénách je pořád víc lidí. Jsou popudliví z té tlačenice, hluku, křiku a věčného nedostatku vody nebo zase jídla. V tom vedru se každý dívá na druhého jako na nepřítele. I gynaikonomové bezdůvodně zuří, brzy se nebude moci krásná žena objevit večer na agoře nebo na Akropoli.“

„V tom s tebou souhlasím. V Athénách není k hnutí a v celé Attice je prý už pět set tisíc lidí.“

„Svatá matko Démétro! V celé Spartě jich není víc než sto padesát tisíc. V takové mačkanici překáží jeden druhému a lidé jsou podráždění. Vidí kolem sebe nádheru a krásu a zmocňuje se jich závist a zamořují vzduch výpary své černé žluče.“

„To není jen přelidněním, Égésichoro! Jsou to následky dřívějších válek a zvláště té loňské. Náš krásný králevic je teď makedonským králem a vlastně vládcem Helady a už ukázal vlčí zuby, ať žije Apollón Lykeios! Dodneška se prodávají na trhu otroků Thébané po sto drachmách a ženy po sto padesáti. A Théby byly setřeny z tváře Gáie. Celá Helada trne hrůzou.“

„Kromě Sparty.“

„Cožpak Sparta sama se ubrání? Situace vašeho krále Ágida je vážná, rozhodl se být sám v době, kdy by byl společný boj zajistil Řekům vítězství, a teď je osamocen proti mocnému nepříteli.“

Égésichora se zamyslila a vzdychla.

„Jsou to teprve tři roky, co k nám ti makedonští chlapci přišli.“

„Jenom makedonští? A co Kréťan?“

Sparťanka se začervenala, ale pokračovala:

„Filip byl zavražděn, Alexandr se stal králem a je po něm i hlavním vojenským náčelníkem Helady, pokořil Théby a teď se chystá do Asie proti Peršanům, aby pokračoval v díle svého otce.“

„Máš nějaké zprávy od Ptolemaia? Už dávno?“

„Jednoho zlého dne v hekatombaiónu. A od té doby nic. Posílá mi jeden dopis do roka, zprvu jich ovšem posílal ročně pět.“

„A kdy ti poslal tohle?“ Sparťanka se dotkla třetí hvězdy na Tháidině náhrdelníku.

Ta sklopila oči a po chvíli mlčení řekla:

„Ptolemaios píše, že Alexandr skutečně projevil božské nadání. Dokáže stejně jako Themistoklés v mžiku najít nové řešení situace a rozhodnout se jinak, když se dřívější rozhodnutí ukáže nevýhodné. Jenže Themistoklés mířil na západ, zatímco Alexandr táhne na východ.“

„Který postup je správnější?“

„Jak to mám vědět? Na východě jsou pohádkové poklady, nesčíslné národy a nekonečné prostory. Na západě je méně lidí a Themistoklés dokonce uvažoval o tom, že přesídlí Athéňany do Entórie, za Iónské moře, ale zemřel ve vyhnanství v thessalských horách. Teď je jeho hrob na západním mysu Peirajského návrší, kde rád sedával a díval se na moře. Byla jsem tam. Je to osamělé místo klidu a smutku.“

„Proč smutku?“

„Nevím. Mohla bys říci, proč se lidí zmocňuje v zříceninách Mykén hluboká tíseň a dokonce strach? Je to nevlídné, zapovězené a bohy prokleté místo. Na Krétě ukazují Pásifainu hrobku a tam na návštěvníky taky padá něco podobného strachu, jako by kolem přecházel stín královny se zářivým jménem a hrůznou slávou.“

„Ty bys mohla být vševědoucí, má milá,“ políbila Égésichora s nadšením přítelkyni, „pojďme spolu na Themistokleův hrob a tam si společně potruchlíme! Všechno se ve mně proti tomuhle životu bouří, potřebuju útěchu a nikde ji nenacházím.»

„Ty sama jsi thelkérios, zázračná utěšitelka, jak říkají básníci,“ namítla Tháis, „prostě jenom stárneme a vidíme už v životě jiné věci a víc od něho čekáme.“

„A co čekáš ty?“

„Nevím. Změny, cesty a možná.“

„A co láska? A Ptolemaios?“

„Ptolemaios mi nepatří. Je to thélykratés, svůdník, jenže já s ním nebudu žít jako poustevnice, nejsem athénská nebo makedonská manželka, aby mě mohli za případnou nevěru trestat rhafanidou. Mě?! Ale šla bych s ním daleko, daleko! Pojeďme na Peirajské návrší třeba hned dnes. Pošlu Klónarii s lístkem k Olorovi a Xenofilovi. Budou nám dělat společníky. Vyplujeme večer, až opadne žár, a zůstaneme tam přes celou měsíčnou noc do svítání.“

„S dvěma muži?“

„Ti dva se mají spolu tak rádi, že nás budou potřebovat jen jako přítelkyně. Jsou to vychovaní mladí muži a přitom odvážní a silní. Xenofilos zápasil jako jinoch na minulé olympiádě.“

Tháis se vrátila domů dřív, než začalo slunce rozpalovat bílé athénské ulice. Na úbočí nad Themistokleionem se jí zmocnila zvláštní zádumčivost. Seděly tam s Égésichorou, zatímco jejich dva společníci leželi dole u člunu a bavili se o chystané cestě do Parnéthu na lov divočáků. Égésichora svěřila přítelkyni tajemství. Mladší bratranec spartského krále Ágida Éositeos vyplouvá do Egypta s velkým oddílem vojáků, které si najal egyptský faraón Chabbaš jako osobní ochranu. Hodlá zřejmě vypudit ze země perského satrapu. Najednou vypluje šest lodí. Velitel Lakedaimoňanů ji zve, aby jela s ním, a předpovídá nádherné dceři Sparty v této zemi básníků a starého umění velkou slávu.

Égésichora k sobě přivinula Tháidu a začala ji přemlouvat, aby odjela do pohádkového Egypta s ní. Může se cestou zastavit na Krétě, s tak mocnou ochranou se nemusí obávat pirátů ani lupičů.

Tháis přítelkyni připomněla, co jim oběma vyprávěl Nearchos o zkáze někdejší nádhery Kréty, o zániku dřívějšího obyvatelstva a o ubohém stavu ostrova, rozvráceného neustálými nájezdy a válkami různých kmenů.

Paláce v Knóssu a Faistu se požáry a zemětřeseními obrátily v trosky, původní obyvatelé zanikli a nápisy v zapomenutém jazyce už nikdo nedokáže přečíst. Jenom z některých pahorků ještě trčí obrovité kamenné rohy, jako by zpod země vstávali býci vládce moří Poseidona, a široká schodiště klesají k prostranstvím, na nichž se konávaly posvátné hry. Občas člověk v houští překvapivě narazí na úlomky těžkých amfor, velkých jako dva dospělí muži, s hadovitým dekorem na vypouklých bocích a vedle zurčí v průsvitných nádržích voda, proudící ještě trubkami vodovodů.

Tháis sáhla po krabičce s krétskou soškou, kterou dostala od Ptolemaia, vyndala vzácnou figurku a ležíc na posteli prohlížela si ji tak upřeně, jako by ji viděla poprvé. Čas a smutné myšlenky posledních dnů jí propůjčily nové oči. Víc než tisíc roků — to je nepředstavitelný časový odstup, tehdy ještě ani nestály nádherné Athény a hrdina Théseus se ještě nevypravil do Knóssu, aby zabil Mínótaura a zničil panství této námořní velmoci. A z této nezměrné hlubiny času k ní dospěla tato živá, jemně vymodelovaná soustředěná tvář s obrovskýma upřenýma očima a maličkými smutnými ústy. Ruce ohnuté v loktech měla dlaněmi obráceny vpřed, jako by někoho zastavovala nebo varovala. Dlouhé, zlehka rozkročené a panensky štíhlé nohy se vypjaly na špičky a vyjadřovaly zřejmě okamžik výskoku pří vzletu ze země. Šaty z plátků zlata měly podobu pestré zástěry, kterou stahoval v neuvěřitelně útlém pase široký pruh. Přiléhavý živůtek přidržovaný dvěma oplečkami ponechával ňadra zcela odhalená. Na klíčních kostech, odkud se vypínala štíhlá šíje, ležel široký náhrdelník. Opravdu ležel, neboť hrudník byl mohutně vyklenut, stuha obepínající bradu přidržovala vysoký účes. Dívka-tauropolé byla velmi mladá, snad čtrnáct let, nanejvýš patnáct.