Ivan Jefremov - Athéňanka Tháis

„Byla jsem zasvěcena bohyni Biridě a neměla jsem poznat muže do dvaadvaceti let.“

„Neznám takovou bohyni,“ řekla Tháis, „vládne snad v Biótii?“

„Všude. Tady v Athénách má chrám, ale já už do něho nesmím vstoupit. Byla to bohyně míru u Minyů, našich předků, lidu obývajícího pobřeží před nájezdem Dórů. Službou této bohyni se bojuje proti válce, ale já už patřila dvěma vojákům a ani jednoho jsem nezabila. Byla bych si vzala život už dřív, kdybych netoužila zvědět, co se stalo s otcem a bratrem, jestli jsou živi a v otroctví, stanu se přístavní nevěstkou a budu okrádat různé ničemy tak dlouho, dokud si nenašetřím dost peněz, abych mohla vykoupit otce, nejmoudřejšího a nejlepšího člověka v celé Heladě. Jen proto jsem zůstala naživu.“

„Kolik je ti let, Hésiono?“

„Osmnáct, brzy mi bude devatenáct, paní.“

„Neříkej mi paní,“ požádala ji Tháis vstávajíc, vzrušena náhlým nápadem, „nebudeš mou otrokyní, propouštím tě na svobodu.“

„Paní!“ vykřikla dívka a dusila se vzlyky. „Jsi jistě božského původu. Kdo jiný by v Heladě ještě takhle jednal? Ale dovol mi, abych zůstala v tvém domě a sloužila ti. Hodně jsem dnes jedla a spala, ale nejsem taková vždycky. To jenom po dlouhém hladovění a nepřetržitém stání na podstavci u obchodníka s otroky.“

Tháis se zamyslila a přestala ji poslouchat, dívčina vášnivá prosba ji ponechala chladnou jako bohyni. A Hésiona se opět vnitřně celá uzavřela, ale znovu se uvolnila jako rozvíjející se poupě, když zachytila hetéřin upřený a veselý pohled.

„Říkalas, že tvůj otec je vynikající filozof? A je dost proslulý, aby ho znali taky v Heladě, nejenom v stobranných Thébách?“

„Někdejších Thébách,“ hořce dodala Hésiona, „ale filozofa Astyocha zná dobře celá Helada. Jako básníka možná ne. Tys o něm, paní, neslyšela?“

„Ne. Ale já nejsem znalkyně učeností, nechme toho. Na něco jsem přišla“

A Tháis vyložila Hésioně svůj plán, který Thébanku hned silně zaujal.

Po zavraždění Filipa Makedonského opustil Aristoteles Pellu, kam ho kdysi Filip pozval, a odebral se do Athén. Alexandr mu zaopatřil peníze a filozof ze Stageiry založil v Lykeiu, v posvátném háji zasvěceném Apollónovi-Zahaněči vlků, školu, sbírku rarit a útulek žáků, kteří pod jeho vedením studovali přírodní zákony., Podle tohoto háje se Aristotelovu ústavu začalo říkat Lykeion.

Tháis hodlala využít své známosti s Ptolemaiem a Alexandrem a obrátit se na Stageiřana. Žil-li Hésionin otec, ať už kdekoli, musela zvěst o něm, o tak známém zajatci, dojít k sluchu filozofů a učenců Lykeia.

Od Tháidina obydlí do Lykeia bylo patnáct olympijských stadií, půl hodiny pěší chůze, ale Tháis se rozhodla, že pojede dvoukolkou, aby vzbudila patřičný dojem. Nařídila Hésioně, aby si na levou ruku navlékla obroučku otrokyň a nesla za ní krabičku s drahokamem, zeleným, žlutavě se blyštícím chryzolitem, dovezeným ze vzdáleného ostrova v Erythrejském moři. Tháidě ho darovali egyptští kupci. Od Ptolemaia věděla, jak je Stageiřan žádostivý všech vzácných věcí z dalekých zemí, a chtěla tímto klíčem otevřít jeho srdce.

Égésichora z nějakého důvodu nepřišla k obědu. Tháis hodlala pojíst s Hésionou, ale dívka ji uprosila, aby to nedělala, protože jinak by jí role služebné, kterou chtěla v Tháidině domě čestně plnit, připadala hraná a nemohla by mít k hetéře tak dobrý vztah jako její sluhové a otrokyně.

Posvátné sosny mlčky a nehnutě trčely svými vrcholky k rozžhavené obloze, když Tháis a Hésiona pomalu kráčely ke galérii, obklopené vysokými starými sloupy, kde starý filozof se svými žáky pěstoval filozofii. Stageiřan nebyl v dobré náladě a uvítal hetéru na širokých schodech z pokřivených prken. Stavba nových budov se teprve rozbíhala.

„Co sem přivedlo pýchu prodejných athénských žen?“ odměřeně se zeptal Aristoteles.

Tháis dala znamení, Hésiona mu podala otevřenou krabičku a v ní zasvítil na černé látce chryzolit, symbol krétské koruny. Nerudná ústa filozofa přelétl letmý úsměv. Vzal kámen do dvou prstů, a obraceje ho na různé strany, prohlížel si jeho lesk.

„Tak ty jsi Ptolemaiova přítelkyně? Byl špatným žákem, příliš se zabýval válčením a ženami. Ale ty ode mne jistě něco potřebuješ?“ vrhl na Tháidu ostrý, pronikavý pohled.

Hetéra ho klidně snesla, pokorně sklonila hlavu a zeptala se, zda ví něco o osudu thébského filozofa. Aristoteles se dlouho nerozmýšlel.

„Slyšel jsem, že buď zemřel po zranění, nebo že upadl do otroctví. Ale proč tě zajímá, hetéro?“

„A proč nezajímá tebe, velký filozofe? Cožpak osud druha, proslaveného po celé Heladě, je ti lhostejný?“ vzkypěla Tháis.

„Děvče, mluvíš příliš opovážlivě!“

„Promiň, velký Stageiřane! Mě nevzdělanou udivila tvá lhostejnost vůči osudu velkého filozofa a básníka. Mohl bys ho možná zachránit.“

„Proč? Kdo si troufá vzpěčovat se osudu, příkazu bohů? Poražený Boióťan klesl na úroveň barbara, otroka. Můžeš mít za to, že filozof Astyochos už neexistuje, a zapomenout na něj. Je mi jedno, zda byl uvržen do stříbrných dolů nebo zda mele obilí u kárských pekařů. Každý svobodný člověk je strůjcem svého osudu. Boióťan si ho taky připravil sám a bohové se do toho nebudou vměšovat.“

Vynikající učitel se obrátil a prohlížel si dál kámen proti světlu, čímž dával najevo, že rozmluva je u konce.

„Máš daleko k Anaxagorovi a Antifóntovi, Stageiřane!“ vykřikla Hésiona úplně bez sebe. „Závidíš prostě pěvci míru a krásy Astyochovi jeho slávu! Mír a krása jsou ti cizí, filozofe, a ty to dobře víš!“

Aristoteles se hněvivě otočil. Jeden žák stojící vedle a naslouchající rozmluvě udeřil Hésionu prudce do tváře. Ta vykřikla a chtěla se na urostlého vousatého násilníka vrhnout, ale Tháis ji chytila za ruku.

„Ty hanebná otrokyně, co si to dovoluješ!“ obořil se na ni žák. „Táhněte odtud, pornidionky!“

„Filozofové se pěkně ukázali,“ vyzývavě řekla Tháis, „poběžme rychle z toho sídla moudrosti!“

Po těchto slovech vyrvala Tháis obratně překvapenému Aristotelovi chryzolit, podkasala si himation a dala se do běhu po široké cestě mezi borovicemi k silnici a Hésiona za ní. Za dívkami vyrazilo několik mužů, snad rozhněvaných žáků nebo sluhů. Tháis a Hésiona skočily do vozíku, který na ně čekal, ale malý vozka se nestačil s koni rozjet, protože už je uchopili za uzdy tři postarší hřmotní chlapi a vrhli se k zadním otevřeným dvířkům, aby z vozíku obě ženy vytáhli.

„Nám neutečete, vy nevěstky! To si vypijete, prostopášnice!“ spustil nějaký muž s mohutným nepěstěným plnovousem a vztahoval ruku po Tháidě.

V tom okamžiku vyrvala Hésiona vozkovi bič a vší silou jím přetáhla útočníka po roztlemených, řvoucích ústech. Ten se svalil na zem.

Uvolněná Tháis otevřela kabelu pověšenou ve voze, popadla krabičku s pudrem a vsypala ho do očí druhému muži. Krátký odklad ale nebyl k ničemu. Vozík se nemohl hnout z místa a výstup z něho byl zatarasen.

Věc nabývala na vážnosti. Po cestě nikdo nešel a rozzuření filozofové si mohli s bezbrannými dívkami snadno poradit. Chlapec řídící spřežení, jehož vzala Tháis místo staršího stájníka, se bezmocně rozhlížel a neuměl si uvolnit cestu.

Ale Afrodíté projevila Tháidě svou milost. Na silnici se ozval hřmot kol a dusot kopyt. Ze zatáčky vyrazilo pádící čtyřpřeží se závodní dvoukolkou. Řídila je žena. Její zlaté vlasy vlály po větru jako plamen — byla to Égésichora.