Ivan Jefremov - Athéňanka Tháis

Obchodník zaváhal, ale dívka zbledla, přesněji řečeno zpopelavěla pod nánosem prachu a osmahlostí zmučené hrdé tváře.

Tháis přistoupila k podstavci a sundala si z havranově černých vlasů lehký gázový závoj, jímž se bohaté Athéňanky chránily proti prachu. Vedle ní stála zlatovlasá Égésichora, a tak se i zachmuření otroci po obou krásných ženách otáčeli.

Tmavé, zarputilé oči mladé Thébanky se rozšířily, plamen urputné nenávisti v nich pohasl a Tháis pojednou zahlédla tvář ženy znalé čtení, schopné vnímat umění a žít smysluplný život. Z této tváře vyzařovala božská oduševnělost — theonoia. Thébanka spatřila v Tháidině tváři totéž a její řasy se zachvěly. Mezi oběma ženami jako by se napjala neviditelná nit a v soustředěném pohledu Thébanky zasvitla takřka zoufalá naděje.

Obchodník se ohlížel po dvoukolce obou krasavic, škodolibý úsměv mu zkřivil rty, ale vzápětí ho vystřídal uctivý výraz. Zpozoroval dva Tháidiny společníky, kteří spěchali za svými přítelkyněmi. Vkusně oblečení a oholení podle poslední módy důležitě prošli rozestoupivším se davem.

„Dám dvě miny,“ řekla Tháis.

„Ne, já přišel dřív!“ vykřikl Syřan, který se vrátil, aby si Athéňanky prohlédl, a jak to bývá, už litoval, že zboží koupí někdo jiný.

„Tys dával jenom půldruhé miny,“ namítl obchodník.

„Dám dvě. Nač potřebuješ holku, stejně si s ní neporadíš!“

„Přestaňme se přít, zaplatím tři, jak jsi chtěl původně. Pošli si pro peníze nebo přijeď sám do Tháidina domu mezi Pahorkem nymf a Karameikem.“

„Tháis!“ s úctou zvolal opodál stojící muž a k němu se hned přidalo několik dalších hlasů:

„Tháis, Tháis!“

Athéňanka podala thébské otrokyni ruku, aby si ji odvedla z podstavce na znamení, že jí patří. Dívka se jí chytila jako tonoucí hozeného provazu, křečovitě držela podanou ruku a seskočila na zem.

„Jak ti říkají?“ zeptala se Tháis.

„Hésiona,“ vydechla Thébanka tak, že nebylo pochyb o pravdivosti její odpovědi.

„Vznešené jméno,“ pravila Tháis, „ʻMalá ísis’.“

„Jsem dcera Astyocha, filozofa starobylého rodu,“ hrdě odvětila otrokyně.

Tháis nepozorovaně usnula a probudila se, když okenice z jižní strany byly otevřeny Notovi, jižnímu větru od moře, jenž v tu dobu odnášel z athénských ulic únavný žár. Osvěžena a v dobré náladě poobědvala sama. Horko utlumilo milostný zápal Afrodítiných ctitelů, v nejbližších dnech se nemělo konat žádné symposion. V každém případě měla dva tři večery volné. Už několik dní nebyla u zdi Kerameiku přečíst si nabídky.

Uhodila dvakrát do stolní desky a nařídila, aby k ní přišla Hésiona. Vešla dívka vonící svěžestí, ale rozpačitá ze svého špinavého himationu. Poklekla u hetéřiných nohou s jakýmsi ostychem, jemuž však nechyběl půvab.

Tháis ji přiměla, aby si sundala plášť, prohlédla si dokonalé tělo své koupě a pak vybrala skromný plátěný chitón ze svého šatníku. Aby Hésionino oblečení bylo úplné, dala jí ještě tmavomodrý himation pro noční vycházky.

„Mastodeton, přepásání přes prsa, nepotřebuješ, já je taky nenosím. Dala bych ti tu veteš.“

„…abych se nelišila od ostatních,“ tiše dopověděla Thébanka. „Ale vůbec to není veteš, paní.“ Otrokyně se rychle oblékla, obratně si složila záhyby chitónu a upevnila si ho tkanicemi na ramenou. Rázem se změnila v dívku ze vzdělaných společenských vrstev, plnou důstojenství. Při pohledu na ni Tháis pochopila, jak musely nenávidět Hésionu všechny její majitelky, které neměly nic z toho, co v tak bohaté míře vlastnila otrokyně. Nynější attické hospodyně postrádaly především vědomosti, neboť musely žít uzavřeny ve své domácnosti, a záviděly hetérám jejich vzdělání.

Tháis se bezděky usmála. Záviděly jim proto, že neznaly všechny stránky jejich života, nechápaly, jak bezbranná a lehce zranitelná je něžná mladá žena, když se ocitne v moci muže, jenž se leckdy promění v nízkého živočicha. Hésiona si vysvětlila Tháidin úsměv po svém. Zarděla se a rychle přejela rukama po šatech, aby poopravila nějaký svůj nedostatek, ale neodvážila se podívat do zrcadla.

„Všechno je v pořádku,“ ubezpečila ji Tháis, „jenom mě něco napadlo. Ale zapomněla jsem,“ při těchto slovech uchopila nádherný stříbrný pás a oblékla jí ho.

Hésioně vstoupila znovu červeň do tváří, tentokrát z radosti.

„Jak ti mám poděkovat, paní? Čím se ti odvděčím za tvou laskavost?“

Tháis se směšně a šibalsky zaškaredila a Thébanka se znovu celá nastražila. Uplyne hodně času, uvažovala Tháis, než tato mladá bytost znovu nabude lidskou důstojnost a klid svobodných Helénů. Svobodných Helénů. Neodlišují se od nich barbaři odsouzení k otroctví právě tím, že jsou zcela v moci svobodných? A čím hůř se s nimi jedná, tím jsou otroci sveřepější a jejich majitele to zase dohání k ještě větším surovostem. Tyto podivné myšlenky ji napadly poprvé, dříve přijímala svět takový, jaký je. A co kdyby byli ji nebo její matku unesli piráti, o jejichž krutosti a úskočnosti tolik slyšela? Stála by teď i ona zbičována na podstavci a ohmatával by ji nějaký tlustý obchodník?

Tháis vyskočila a podívala se do zrcadla z tvrdého světle žlutého bronzu dováženého foiníckými kupci ze země, která byla jejich tajemstvím. Lehce nadzdvihla tuhé obočí a snažila se dodat si vzhled hrdé a strašlivé Lémňanky, ten ale vůbec neodpovídal veselé jiskře v jejím oku. Lehkomyslně zahnala zmatené představy a chtěla Hésionu poslat pryč. Jedna myšlenka jí však nedopřávala klid. Musela na ni najít odpověď.

Začala se tedy nové otrokyně vyptávat na strašlivé dny obléhání Théb a zajetí, snažíc se neprozradit svůj neklid: jak to, že tato hrdá a vzdělaná dívka si nevzala život a dala přednost ubohému údělu otrokyně?

Hésiona brzy pochopila, co Tháidu zajímá.

„Ano, paní, zůstala jsem naživu. Zpočátku proto, že jsem něco takového nečekala, naše velké město padlo náhle a do našeho pokojného a otevřeného domu najednou s dupotem vtrhli suroví nepřátelé a loupili a zabíjeli. Když vojáci nahánějí do houfu jako stádo bezbranné, až dosud všemi vážené občany, kteří vyrostli v úctě a slávě, když přitom nemilosrdně utloukají ty, kteří zaostali nebo se bránili, omračují je tupými konci kopí a zatlačují je štíty do ohrady jako ovce, zmocní se všech podivná otupělost nad tak nenadálým zvratem osudu.“

Hésionino tělo se zimničně zachvělo, zaštkala, ale silou vůle se ovládla a vyprávěla dál. Místo, kam je zahnali, byl ve skutečnosti dobytčí městský trh. Před jejíma očima odvlekli dva štítonoši její ještě mladou a krásnou matku, třebaže se zoufale bránila; ztratila se jí navždycky. Potom někdo odvedl mladší sestřičku. Hésiona schovaná pod krmítkem se naneštěstí odhodlala dostat se k hradbám, aby tam vyhledala otce a bratra. Neodešla ani dvě plethra od ohrady, když ji popadl voják seskočivší z koně. Chtěl ji znásilnit rovnou tam, u vchodu do nějakého zpustlého domu. Hněv a zoufalství dodaly Hésioně takovou sílu, že s ní Makedonec zprvu nic nesvedl. Ale zřejmě často řádil v obsazených městech a brzy Hésionu svázal a zkrotil tak, že nemohla kousat, načež on a jeden jeho pomocník střídavě dívku znásilňovali hluboko do noci. Ráno byla zhanobená a ztýraná Hésiona odvedena k překupníkům, kteří jako supi táhli za makedonskou armádou. Překupník ji prodal hippotrofovi z Braurónského dému a ten, když se marně pokoušel přimět ji k pokoře, a z obavy, že dívka mučením ztratí cenu, poslal ji na peirajský trh.