Ivan Jefremov - Athéňanka Tháis

„Pochop mě, Athéňanko či Kréťanko, nevím ani, kdo vlastně jsi.“

„A není to jedno? Nebo sníš o dívce, jejíž předkyně byly zaneseny do Éóí a která je v Soupisu žen?“

„Jestli tomu rozumím, každá skutečná Kréťanka je z mnohem staršího rodu než všechny athénské prabáby,“ bránil se Ptolemaios, „ale mně je to jedno. Za druhé: nikdy jsem ti nic nedal, což je ostuda. Jenže co mám já v porovnání s hroudami stříbra tvých ctitelů? Ale tahle

“ Ptolemaios se posadil na podlahu a otevřel krabičku na Tháidiných kolenou. Soška ze slonoviny a zlata byla zřejmě velmi stará; nejméně tisíciletí uplynulo od doby, kdy neopakovatelné umění krétského sochaře zvěčnilo účastnici tauromachie, posvátné a smrtelně nebezpečné hry se zvláštní odrůdou býků vypěstovaných na Krétě a nyní už vyhynulých. ‘

Tháis ji opatrně vzala do rukou, pohladila ji, vzdychla nadšením a pojednou se rozesmála tak nakažlivě, že tentokrát se usmál i Ptolemaios.

„Miláčku, tahle věcička stojí právě ty hroudy stříbra, po kterých toužíš. Kdes k ní přišel?“

„Ve válce,“ stručně odvětil Ptolemaios.

„A proč jsi ji nevěnoval svému příteli Nearchovi, je z vás jediný skutečným synem Kréty?“

„Chtěl jsem. Ale on mi řekl, že to patří ženě a že muži přináší neštěstí! Nemůže se pořád zbavit starých pověr své země. Kdysi tam věřili, že ženská bohyně-matka je první mezi nebešťany.“

Tháis se zamyšleně podívala na Makedonce.

„I tady tomu hodně lidí věřilo a dosud věří,“ přesvědčovala ho.

„Snad ne i ty?“

Tháis neodpověděla, zavřela krabičku, vstala a vedla Ptolemaia do vnitřního pokoje, do tepla a vůně psaistionů. Toto ječné pečivo s medem, smažené na oleji, uměla Tháis, která někdy sama vařila, připravovat výtečně.

Usadila hosta a dala se do práce u stolu, chystajíc víno a ostrou omáčku k masu. Věděla už, že Makedonci nemají rádi oblíbené athénské jídlo — rybu.

Ptolemaios sledoval, jak se tiše pohybuje. V průzračně stříbrném chitónu aiolského střihu z nejjemnější látky, dovážené z Persie, vypadala Tháis uprostřed pokoje stíněného zelenými závěsy jako zalita měsíčním světlem a byla podobna Artemidě. Rozpustila si vlasy jako peirajská dívka, svázala je v týlu prostou šňůrkou a byla přímo zosobněním veselého, vyzývavého a houževnatého mládí. Podivuhodně k tomu patřila i zmoudřelá zkušenost ženy, vědomé si své krásy a schopné bránit se nástrahám osudu — právě tohle z ní dělalo proslulou hetéru nejskvělejšího města Helady. Byl to až bolestně působivý kontrast a Ptolemaios si zaryl nehty do dlaně, div nezaúpěl. Jejich rozloučení nebude jistě krátké. Spíše asi ztrácel Tháidu navždycky.

„Musím odjet. Králevicovo postavení je povážlivé, znovu propukly spory s otcem a on utekl s matkou do Épeiru. Bojím se, že jeho život je ohrožen. Alexandr matku neopustí a ona usiluje o moc, což je pro bývalou královu ženu nebezpečné.“

„Cožpak ti něco vyčítám?“

„Ne, a to mě právě mrzí,“ plaše a smutně se usmál Ptolemaios.

Tháidě se tohoto mladého a zoceleného vojáka zželelo. Přisedla si k němu a jako obvykle mu hladila jeho tuhé kadeřavé vlasy, po vojensku krátce zastřižené. Ptolemaios natáhl krk, aby ji políbil, a všiml si nového náhrdelníku. Tenký řetízek z tmavého zlata prazvláštní práce byl uprostřed spojen dvěma zářícími hvězdami ze světležlutého elektronu.

„Nový? Filopatrův dárek?“ nedokázal Makedonec potlačit žárlivost,

Odpovědělo mu Tháidino typické krátké a tiché zasmání.

„Filopatros a každý jiný muž si teprve musí zasloužit právo, aby mi mohl věnovat ještě jednu hvězdičku.“

„Nerozumím ti. Jaké právo? Každý daruje to, co chce a co může.“

„V tomto případě nikoli. Podívej se pozorněji,“ Tháis sundala řetízek a podala ho Ptolemaiovi.

Každá hvězda o průměru jednoho daktylu měla deset úzkých žebrovitých paprsků a vprostřed písmeno „kappa“, které rovněž označovalo číslici deset. Ptolemaios vrátil náhrdelník Tháidě a nechápavě pokrčil rameny.

„Promiň, zapomněla jsem, že jsi z Makedonie a že asi neznáš zvyky hetér, i když tvou matkou byla Arsinoé.“

„Počkej, už si vzpomínám! To je něco jako výraz vděku?“

„Za lásku.“

„A co znamená,kappa’?“

„Nejenom číslici, ale také jméno bohyně Kotytó. Je uctívána v Thrákii a Korintu a na jižním pobřeží Euxeinského pontu. Můžeš sem přidat třetí hvězdu.“

„Afrodíto Migónitis! Nevěděl jsem to a už ti ji nestačím dát.“

„Udělám to sama.“

„Ne. Pošlu ti ji z Pelly, jestli budou bohové milostiví Alexandrovi i mně, naše osudy jsou nerozlučně spjaty. Bud se dostaneme na konec oikumény, nebo se propadneme do podsvětí, ale společně.“

„Uvěřila jsem v Alexandra. Nevíme, za jakým jde cílem, ale má v sobě sílu, jaké se obyčejným smrtelníkům nedostává.“

„Já ne?“

„Takovou ne, a já jsem ráda. Tys můj silný, moudrý, odvážný voják a můžeš se stát dokonce králem a já tvou královnou.“

„Přísahám u Hérakleova Bílého psa, že budeš královnou!“

„Možná někdy. Jsem připravena,“ Tháis se přimkla k Ptolemaiovi a oba se přestali pídit po svém příštím neznámém osudu.

Z nekonečné dálky budoucnosti je zaplavoval svým pozvolným tokem čas a nezadržitelně a neúprosně zapadal do nenávratné minulosti. Skončila i jejich schůzka. Tháis už stála na prahu, ale Ptolemaios neměl sílu odtrhnout se od své přítelkyně a nerozhodně přešlapoval, neboť ho volala povinnost, musel spěšně do Kydathénaia k Nearchovi, kde čekali na koně. Nevěděl ovšem, že přesný a vždy spolehlivý Kréťan sám kráčel jako tělo bez duše uličkami Kerameiku po rozloučení s Égésichorou.

„Neřekls mi, co bude, zůstane-li Alexandr naživu a stane se po otcově smrti králem,“ zvídala Tháis.

„Nastane nám dlouhé cestování, válka a zase tažení, buď nám nápomocna Athéna Keleutheia, bohyně cest. On sní o tom, že dojde k hranicím světa, sídlu bohů, tam, kde vychází slunce. Stageiřan Aristoteles v něm tuto touhu po hrdinském činu všemožně rozněcuje.“

„A půjdeš s ním?“

„Až do konce. A šla bys se mnou ty? Ne jako s vojákem, ale jako s vojevůdcem.“

„Vždycky jsem snila o dalekých zemích, ale my ženy můžeme cestovat jenom ve vozech vítězů. Staň se vítězem, a budu-li ti pak ještě milá.“

Ptolemaios už dávno zašel za vzdálený dům, ale Tháis se za ním ještě dlouho dívala, až ji ze zamyšlení vyrušil dotek otrokyně, která jí připravila vodu ke koupeli.

Ptolemaios se snažil potlačit v sobě lásku, která ho přemáhala, kráčel rychle a neodvážil se ohlédnout na rozloučenou za Tháidou — ohlížet se při rozchodu bylo považováno za špatné znamení. Nepodíval se dokonce ani na její podobu v mramoru — na jednu z dívek na balustrádě chrámu Níké Bezkřídlé. Tam mu jeho milenku živě připomínala jedna z Nik v jemném starém peplu, s hlavou zvrácenou dozadu, jako by se chystala vzlétnout nebo se vrhnout v nepřekonatelné touze vpřed. Makedonec k vlastnímu údivu si vždycky zašel k chrámu, aby se na basreliéf podíval.

V měsíci metageitniónu, kdy je v Attice vždycky horko, byla v posledním roce sto desáté olympiády mimořádná vedra. Obloha, jejíž čistotu a hloubku opěvali i cizinci, dostala olovnatý nádech. Průzračný vzduch, jenž všem sochám a stavbám dodával kouzelně jasné kontury, se zachvíval a vlnil a zdálo se, že zahaluje Athény clonou klamavé a vratké nejistoty, přeludů a iluzí, tak příznačných pro pouštní země na dalekých jižních pobřežích.