Ivan Jefremov - Athéňanka Tháis

K Tháidě přicházela vratkým krokem po houpající se palubě Klónaria.

„Chceš jíst, paní?“

„Ještě ne.“

„Kormidelník povídal, že brzy budeme v Hérakleii. Podívej, Aigína už se vynořila celá z moře.“

„Kde je Hésiona?“

„,Zrozená hadem’ spí jako nemluvně.“

Tháis se rozesmála a pohladila dívku po tváři.

„Nežárli na,Zrozenou hadem’ a probuď ji.“

Hésiona si rychle opláchla obličej mořskou vodou a stanula před svou paní. Tháis se jí ptala, co míní dělat dál. Třebaže ji Hésiona uprosila, aby směla jet s ní, hetéra byla přesvědčena, že dívka neměla odjíždět z Attiky, snáz by tu našla otce. Největší trh na otroky v celé Heladě byl v Athénách. Každý den se na jeho mramorových pódiích prodávalo několik stovek lidí. Prostřednictvím obchodníků, kteří měli spojení se všemi městy v Heladě a v zemích na pobřeží Vnitřního moře, mohla něco o filozofu Astyochovi zjistit. Hésiona se přiznala, že si po Égésichořině noční návštěvě zašla k věštci. Žádal na ní nějaký předmět, který patřil otci. Thébanka mu s jistými obavami svěřila maličkou gemmu na tenkém řetízku, kterou měla uschovanou v uzlu vlasů. V zelenavém „mořském kameni“, berylu, vyřezal zkušený řezbář portrét jejího otce; a ten ho věnoval dceři v den jejího nymfického (nevěstina) dne, všehovšudy před třemi lety. Věštec chvíli podržel gemmu v podivných prstech s čtvercovitými nehty, vzdechl a s neochvějnou jistotou prohlásil, že filozofy je mrtev a že zřejmě stejný osud stihl ještě v městských hradbách i Hésionina bratra.

„Teď už mám jenom tebe, paní,“ řekla Hésiona a vytrvale tak Tháidu oslovovala, i když to měla zakázáno, „jak tedy nemám jít s tebou a neprožívat s tebou dobré i zlé? Nezavrhni mě, prosím,“ přitiskla se dívka k Tháidiným kolenům.

„Je to zřejmě osud,“ souhlasila Tháis. „Ale já nejsem žena ani dcera aristokrata a nepocházím z královského rodu, jsem jenom hetéra, hříčka v rukou osudu, zcela závislá na náhodě.“

„Nikdy tě neopustím, paní, ať se stane cokoli!“

Tháis se na Thébanku laškovně a znalecky podívala, povystrčila špičku jazyka a dívka se celá zarděla.

„Ano, ano! Erótovy moci se bojí dokonce sama Afrodíté, co potom máme dělat my, obyčejní smrtelníci?“

„Nemám ráda muže,“ s odporem zvolala Hésiona, „a kdybych se někdy zamilovala zabiju jeho i sebe!“

„Jsi ještě větší dítě, než jsem si myslela. Viděla jsem, že jsi tělesně vyspělá,“ pomalu pronesla hetéra, přimhuřujíc oči, aby v dálce rozeznala hérakleiský přístav.

Čekali na ně, vypočítali si dobu plavby přesně. Tháis spatřila Égésichoru obklopenou skupinou vojáků, jejichž mohutné postavy bylo vidět zdálky. Loď, která odvezla Égésichoru z Athén a čekala v Hérakleii na Tháidu, vyplula ještě týž den na třídenní plavbu ke Gytheiu, poblíž ústí řeky Eurótu, hluboko v Lakónské zátoce, kde se nakládaly spartské lodi. Kdyby mohli i nadále počítat s Euroklydónem, zkrátila by se plavba o dva dny, ale v tomto ročním období se na severovýchodní větry nadalo spoléhat.

Égésichořin přítel byl v Gytheiu, kde shromažďoval velký oddíl. Lodi velel jeho hekatontarchos — setník — , který se Tháidě nezalíbil, protože se jí očima příliš bezostyšně snažil proniknout pod himation. Égésichora si s ním však dělala co chtěla a vůbec jí nebylo proti mysli, když jí otevřeně projevovali pozornost i nižší velitelé a prostí kopiníci, kteří teď museli zastat práci veslařů, a starý kulhavý kormidelník, jehož jediné oko, kulaté, jako mají Kyklópové, dokázalo vidět všechno kolem. Sebemenší nepřesnost při záběru vesla, nevhodně změněná poloha kormidla, poněkud zpomalující chod lodi, na to vše reagoval prudkým křikem, načež následoval jízlivý žert. Vojáci mu dali přezdívku Foiníčan, ale chovali se k němu s náležitou úctou.

Vody Lakónské zátoky, hladké jako modré zrcadlo dcery Labutě, které jí darovala sama Afrodíté, jako by pohyb lodi brzdily, zdálo se, že brázdí nějakou hustou tekutinu. V půli cesty, proti mysu Cypřišů, dostalo moře travnatě zelenou barvu. Vtékaly sem vody Eurótu, velké řeky, na jejímž horním toku — dvě stě čtyřicet stadií od přístavu — stálo hlavní město Lakónie, Sparta. Zleva se tyčilo vysoké skalnaté a drsné pohoří Táygetos, v celé Heladě proslulé, kam byli odkládáni novorozenci, u nichž znalci rady starších objevili nějakou tělesnou vadu nebo neduživost. Přiblížilo se ústí Sménu s přístavištěm Las, v němž byla spousta malých člunů. Loď ho minula a obeplula široký mys, za nímž byl hlavní přístav Lakónie Gytheion.

Přistáli u jižního kotviště, kde se ostrý svah mysu stáčel k severu, uzavíraje tak vnitřní část přístavu. Hluboká voda tu stála nehnutě jako zrcadlo, třebaže se jižní vítr, Notos, přinášející dešťové mraky, prudce snášel z pobřežního pásma a bušil do protilehlé strany zálivu. Paluba lodi byla o čtyři lokte níž než přístaviště a odřená břevna na jeho okraji byla ve výši hlavy Tháidy a Égésichory, které stály na zádi. Obě hetéry se staly okamžitě středem pozornosti. Byly oblečeny do pestrých chitónů, Tháis do zlatožlutého, Sparťanka do černého jak noc, čímž podivuhodně vynikly její zlatě ryšavé vlasy. S výkřiky „eleleu!“, „eleleu!“ k nim běželo několik vojáků, vpředu vousatý obr Eositeos, jenž podával Égésichoře obě ruce. Odmítla jeho pomoc a ukázala mu na příď, kde pod přístřeškem z rákosí hrabali kopyty čtyři koně. Když vojáci a dva stájníci začali pomalu vyvádět vyplašené hřebce stříhající ušima, byli Sparťané u vytržení stejně jako při pohledu na ženy. Pár k oji měl onu vzácnou barvu, jíž Athéňané říkají leukofaés — oslnivě bílou, a boční pár byli hřebci leukopyrhoné neboli zlatavě ryšaví jako jejich majitelka. Spojení bílé a zlaté barvy se považovalo za mimořádně šťastné od té doby, co ze staré Kréty proniklo do Helady umění vytvářet sošky bohů ze zlata a slonoviny.

Z přístaviště spustili můstek. Hřebec k oji, který šel první, se pojednou polekal, odmítl jít po prohýbajících se prknech a skočil rovnou na přístaviště. Loď se pod jeho silným odrazem nahnula, takže druhý bílý kůň, který šel za svým druhem, nemohl z lodi vyskočit a zaklesnut předními kopyty za okraj přístaviště zůstal zadními na palubě. Loď začala od přístaviště uplouvat. Vzdálenost mezi hrází a palubou se zvětšovala. Égésichora zpozorovala, jak kůň napjal všechny svaly a jak mu naběhla velká žíla na břišním boku. Sparťanka se k němu vrhla, ale předběhl ji voják, který seskočil z hráze. Loď se zakymácela, kopyta koně začala sklouzávat z okraje lodi, když vtom voják s neuvěřitelnou odvahou a silou popadl hřebce za zadek a doslova ho vyhodil na břeh. Nemohl se už uhnout před úderem zadních nohou a spadl na vratkou palubu, ihned však se v pořádku zvedl.

„Sláva Menedémovi,“ zvolal náčelník Sparťanů a Égésichora odměnila siláka ohnivým polibkem.

„Chacha! Dej pozor, Eositee, abys o svou Chrýsokomu nepřišel!“

„Zádný strach!“

Vůdce Lakedaimoňanů seskočil na loď, popadl Égésichoru a v mžiku byla na přístavišti. Zlatavé hřebce odvedli po můstku a Tháis zůstala na zádi.

Nemohla se udržet smíchy nad pokusy své přítelkyně vyprostit se z mohutného objetí. Hrdina Menedémos stál na palubě a byl celý bez sebe nadšením nad černovlasou Athéňankou, jejíž měďnatá osmahlost a šedé oči kontrastovaly s žlutým chitónem. Sparťan měl na sobě jenom exomidu, krátký chitón, upevněný na jednom rameni. Jediným poznávacím znamením vojáka byl široký opasek. Při zápase s koněm se mu chitón sesmekl z ramene, takže měl obnažený trup. Tháis si ho s potěšením prohlížela a rázem si připomněla Polykleitova Doryfora (Nesoucího oštěp), k němuž stál modelem rovněž spartský jinoch. Menedémos měl stejně mohutný dřík, krk a nohy jako proslulá socha. Na vyklenutých rozložitých prsou měl uloženy jako silné štíty hrudní svaly, Dolení břišní svaly byly tak mohutné, že místo aby se v pase zužovaly, vystupovaly nad boky. Takový pancíř snesl úder zadních nohou splašeného koně bez následků. Nejštíhlejší část těla byla nad hoření částí boků, od nich svaly pokračovaly mocnou vlnou až nad kolena a pod ně.