Ivan Jefremov - Athéňanka Tháis

Menedémos a Tháis dojeli do Gytheia až po západu slunce a uvítalo je přání, aby se dožili dlouhého věku a měli hodně dětí, přání patřící k svatebním slavnostem — nymfeím. Menedéma to nějak rozladilo, chtěl se z kruhu veselých spolubojovníků vytrhnout, ale pojednou se objevil maličký Messéňan a oznámil, že je všechno připraveno na zítřejší hon. Důstojníci, od stratéga Eositea až po posledního dekarcha, zajásali.

V rozlehlém hustém rákosí mezi Eurótem a Helem se usadilo stádo obrovských kanců. Jejich noční návštěvy působily nemalé škody okolním polím a dokonce i posvátnému háji, který hladové bachyně celý rozryly. Lov na kance v rákosí je obzvlášť nebezpečný. Lovec kolem sebe nevidí nic než úzké cestičky, prošlapané zvířaty v různých směrech. Kdykoli se může křoví rozhrnout a vyrazit z něho rozzuřený kňour s tesáky dlouhými a ostrými jako dýka nebo rozlícená bachyně. Tato zvířata jsou rychlá jako blesk. Překvapený lovec si někdy ani nestačí uvědomit, jak se ocitl na zemi s nohama rozseknutýma tesáky. Kňour není tak zuřivý, udeří a běží dál. Horší je bachyně, ta lovce povalí, dupe po něm ostrými kopýtky a trhá ho zuby, rve z něho celé kusy masa a kůže, takže se pak rány nehojí celá léta. Proto nesmírné napětí při čekání na zvíře a krátký, zběsilý zápas s ním náramně lákají odvážlivce, kteří chtějí vyzkoušet svou udatnost.

Vojáci začali probírat plán zítřejšího honu tak zaujatě, že obě hetéry se najednou cítily opuštěné.

Égésichora bez rozpaků připomněla svou přítomnost. Eositeos přerušil poradu, chvíli uvažoval a najednou rozhodl:

„Ať se naše přítelkyně taky účastní honu. Když společně, tak společně — do Egypta i do rákosových porostů Eurótu!“

Menedémos ho podpořil s takovým zápalem, že starší vojáci se bezděky rozesmáli.

„To je nemožné, pane,“ namítl Messéňan, „jenom ty krasavice připravíme o život!“

„Počkej!“ zdvihl ruku Eositeos. „Říkáš, že tady,“ ukázal na nákres terénu načrtnutý na zemi, „je stará svatyně Eurótu. Jistě stojí na nějakém návrší.“

„Je to docela malý pahorek, ze svatyně zbylo jen několik kamenů a sloupů,“ vysvětloval lovec.

„Tím líp. A tady musí být planina, na kopci přece rákosí neroste.“

Messéňan přikývl a velitel vojáků dal hned pokyn, jak změnit směr honu. Hlavní lovci se skryjí na okraji rákosí, před planinou, a obě hetéry se schovají v rozvalinách chrámu. Druhá část vojáků bude provázet naháněče pro případ, že by je zvířata napadla. Veškerou výzbrojí odvážlivců byl malý štít a kopí, zkušenější si ještě přibrali dlouhé dýky.

Zahaleny do světlých himationů podobné barvy, jako má suché rákosí, snažily se Égésichora a Tháis usadit se co nejpohodlněji na širokých stropních deskách, které se ještě zachovaly na šesti nízkých sloupech Eurótovy svatyně. Měly přísně nakázáno, aby nevstávaly a ani se nehnuly, až naháněči poženou kance k řece, a tak si obě přítelkyně hned vyhledaly co nejvýhodnější polohu. Planinu měly jako na dlani. Zřetelně rozpoznávaly postavy Eositea, Menedéma a ještě dvou lovců skrytých za suchými trsy rákosí u vysoké zdi porostu, na západ od planiny. Aby Lakedaimoňané ukázali, jak pohrdají nebezpečím, měli jenom plátové holeně a jinak byli bez šatů jako při vojenských cvičeních. Hetéry si uvědomovaly, kolik každý z nich riskuje. Zemřít nebylo pro vojáka nic strašného, každý Helén měl vypěstován moudrý a klidný vztah k smrti. Náhrobky v Attice, v Lakónii v Boiótii hovořily o tklivém loučení, o světlé a žalostiplné památce zemřelých, ale nebyl v nich protest, zoufalství či strach. Pro spartského vojáka bylo mnohem horší než smrt zmrzačení, které mu znemožnilo bojovat společně s rodáky, a svobodný Lakedaimoňan si nic jiného nepřál.

Zapraskalo rákosí a na planině se objevil obrovský kňour. Obě přítelkyně strnuly a přitiskly se ke kameni. Zvíře větřilo a točilo se sem a tam. Neohebný krk neumožňoval kňourovi otáčet hlavou a tato zvláštní okolnost zachránila už nejednomu lovci život.

Za rákosovým porostem se pomalu zdvihl Menedémos. Sklonil levou ruku tak, že štít mu chránil dolení část břicha i boky, a tiše hvízdl. Kňour se na okamžik otočil a dostal ránu kopím hluboko do pravého boku; s prudkým praskotem zlomil dřevec a vrhl se na atleta. Tesáky zařinčely kovově o štít a Menedémos zavrávoral. Zvrátil se a nohama vzhůru sletěl do mělké jámy. Na zvíře se s bojovým křikem vrhl Eositeos. Kňour mu nastavil levý bok a to byl’ jeho konec. Zaražený Menedémos vyčítal veliteli, že se do toho pletl. Bylo by bývalo mnohem zajímavější, kdyby sám zvíře dodělal.

Za několik minut, sotva se ozval křik a rány naháněčů, vyskočilo z rákosí najednou nejméně deset velkých divočáků. Zvířata povalila dva vojáky stojící v pravém rohu planiny, vyrazila k řece, obrátila se a vrhla na Eositea a Menedéma. Menedémos odrážel zuřivou bachyni, Eositea okamžitě povalil nesmírně velký kňour. Šedivé štětiny mu trčely vysoko na mohutném hřbetě, zpěněné sliny stříkaly od cvakajících, stopu dlouhých tesáků. Eositeos ztratil po nárazu zvířete štít, odhodil kopí, přitiskl se vší silou k zemi a pevně svíral dlouhý perský nůž. Kňour se ho snažil prudkými pohyby rypáku podebrat, vrážel Sparťanovi do zad obrovskou hlavou a s předníma nohama v pokleku se na něj chtěl dostat tesáky. Eositeos se odsunoval, nespustil z obludy oči, ale pořád jí nemohl zasadit smrtelný úder. Égésichora a Tháis zápas bez dechu sledovaly a úplně zapomněly na Menedéma, který zadržoval útok staré, v bojích zkušené bachyně. Pojednou Égésichora chytila Tháidu za rameno: kňour postrkoval Eositea k hrbolu, už neschází moc a stratégos se nebude moci nikam hnout, a pak

„A-i-i-i!“ vydala Tháis pronikavý „věštecký“ hvizd.

Kanec se prudce otočil a zjistil nového nepřítele, Tento okamžik Eositeovi stačil, chytil kňoura za zadní nohy a vrazil mu dýku do boku. Kňour vyrazil, snad jen Héraklés nebo Théseus by takového obra udrželi, a hnal se k Tháidě. Skvělá tanečnice reagovala jako Amazonka, uskočila vzad a svalila se na druhou stranu kamenné desky. Kňour vší svou tíhou narazil do kamene a zanechal v jeho pestrých lišejnících hluboké krvavé rýhy. Eositeos zdvihl kopí, skočil po zvířeti, které už ochablo, takže bylo možné dát mu ještě poslední, smrtelný zásah. Zleva se ozval vítězný pokřik — to Eositeovi a Menedémovi druzi konečně dorazili svá zvířata a taky Menedémos bachyni skolil. Sparťané se shlukli stírajíce si pot a prach a chválili Tháidu, která si přece jen udělala dvě pořádné modřiny, jak upadla na kámen. Naháněči už přešli houští před planinou a hon se vzdálil k severu, tam, kde byli připraveni nižší důstojníci. Čtveřice lovců, která zápasila na planině, se chtěla omýt a zaplavat si v Eurótu, mezitím sluhové rozdělí kořist a připraví maso pro večerní hostinu. Eositeos si posadil Tháidu na široké, pořádně poškrábané rameno a nesl ji k řece, doprovázen žárlivým žertováním Égésichory a strnule zachmuřeným Menedémem.

„Poslyš, Eositee, varoval jsi naše krasavice před nebezpečím Eurótu?“ zvolal Menedémos za zády velitele, jenž kráčel zeširoka s nádherným břemenem. Helénové rádi nosili zbožňované ženy, byl to výraz úcty a ušlechtilých úmyslů. Stratégos neodpověděl — a teprve když postavil Tháidu u břehu na zem, řekl: