Ivan Jefremov: Athéňanka Tháis

Otroci čekali na plavce s šatstvem a byli udiveni, když spatřili Ptolemaia, jak sbíhá ze svahu. Smyl ze sebe písek a prach, oblékl se a pečlivě složil ženský plášť, který mu dal malý Tháidin sluha.

Pod pahorkem svítily stříbrem dvě prastaré olivy a stínily nevelký dům s oslnivě bílými zdmi. Zdál se pod nesmírně vysokými cypřiši docela nízký. Makedonci vystoupili po krátkém schodišti do maličké zahrady, v níž kvetly pouze růže, a spatřili na modré nadedveřní římse tri obvyklá písmena, pečlivě napsaná purpurovou barvou: „ómega“, „ksí“, „epsílon“ a pod nimi slovo „kochlion“ (spirálová lastura). Ale na rozdíl od domů jiných hetér nebylo nad vchodem Tháidino jméno a ani v předsíni nebylo obvyklé provoněné příšeří. Doširoka otevřené okenice poskytovaly výhled na řadu bílých domů Kerameiku a v dálce za Akropolí se tyčila jako ženská hruď hora Lykabéttos, zarostlá hustým temným lesem, až donedávna útočištěm vlků. Jako žlutá bystřina v temné soutěsce cypřišů sbíhala dolů kolem hory k athénskému přístavu peirajská silnice.

Tháis uvítala čtveřici přátel přívětivě. Nearchos byl neobyčejně krásný, jako každý Helén či Kréťan byl střední postavy a vypadal proti dvěma urostlým Makedoncům a obrovitému Héfaistiónovi malý a útlý.

Hosté se opatrně usadili na drobná křesla s nožkami v podobě dlouhých rohů krétských býků. Vysoký Héfaistión dal přednost masivnímu taburetu a mlčenlivý Nearchos lavici s opěradlem.

Tháis seděla vedle přítelkyně Nanniony, štíhlé a snědé jako Egypťanka. Nannion si dala přes jemný iónský chitón modrý himation, který měl na spodním okraji obvyklé lemování, stylizované klikaté vlnovky obšité zlatem. Hetéra ho měla podle orientální módy přehozen přes pravé rameno, odkud jí spadal po zádech a na levém boku byl uchycen sponou.

Tháis byla v chitónu z růžové průsvitné látky dovezené z Persie či z Indie, její měkké záhyby na ramenou měla sešpendleny pěti stříbrnými jehlicemi. Šedivý himation s lemem z modrých narcisů ji zahaloval od pasu až po kotníky malých nožek, obutých do sandálů s úzkými postříbřenými řemínky. Na rozdíl od Nanniony neměla Tháis přibarveny ani rty, ani oční víčka. Na tváři, která se nebála opálení, nebylo stopy pudru.

Se zájmem naslouchala Alexandrovi, čas od času vyslovila nějakou námitku nebo souhlas. Ptolemaios trochu žárlil, viděl svého přítele králevice poprvé tak zaujatého ženou.

Héfaistión se zmocnil drobných Nannioniných rukou a učil ji chaldejské hře prstů: tři a pět. Ptolemaios pozoroval Tháidu a nebyl s to se soustředit na rozhovor. Dvakrát netrpělivě trhl rameny. Tháis si toho všimla, usmála se a upřela na něj přimhouřené výsměšné oči.

„Netrap se, mořeplavče, hned tady bude.“

„Kdo?“ zamručel Ptolemaios.

„Bohyně přece, světlovlasá a světlooká bohyně, o níž jsi snil na břehu Halipedonu.“

Ptolemaios chtěl něco namítnout, ale vtom vpadla do pokoje vysoká dívka v rudozlatém himationu a vnesla sem vůni prosluněného větru a magnólií. Měla neobyčejně rychlé pohyby, které jemní znalci mohli označit za příliš prudké ve srovnání s hadím vlněním egyptských a asijských harfenic. Muži ji přátelsky přivítali. K všeobecnému údivu se vždycky klidný Nearchos zdvihl z lavice v stinném koutě pokoje.

„To je Égésichora, Sparťanka, má nejlepší přítelkyně,“ představila ji krátce Tháis a vrhla na Ptolemaia kradmý pohled. „Égésichora, píseň poutnická,“ řekl zamyšleně Alexandr. „V tomto případě je lakonská výslovnost hezčí než atická.“

„My nepovažujeme atické nářečí za příliš krásné,“ namítla Sparťanka, „má na počátku každého slova přídech, jaký dělají také Asiaté, my vyslovujeme otevřeně.“

„A jste vůbec otevření a nádherní,“ zvolal Nearchos.

Alexandr, Ptolemaios a Héfaistión se po sobě podívali.

„Pro mne znamená jméno mé přítelkyně,První tanečnice’,“ řekla Tháis, „hodí se na ni ne]víc.“

„Mám raději píseň než tanec,“ prohlásil Alexandr.

„Pak tedy s námi ženami nebudeš šťastný,“ odvětila Tháis a makedonský králevic se zachmuřil.

„Přátelství Sparťanky a Athéňanky je něco neobvyklého,“ pravil. „Sparťané přece považují Athéňanky za loutky bez mozku, za polootrokyně, které jsou uvězněny jako v Orientě doma a nemají naprosto žádné pochopení pro mužovy zájmy. Athéňanky zase nazývají Lakedaimoňanky chlípnicemi lehkých mravů, rodící tupé vojáky.“

„A přitom jsou oba názory naprosto mylné,“ zasmála se Tháis.

Égésichora se mlčky usmívala a byla skutečně podobná bohyni. Vzklenutá hruď, široká rovná ramena a přímé držení pevné hlavy jí dodávaly ve vážné chvíli vzhled kory u Erechtheionu. Ale její tvář sršící veselím a mladistvým zápalem se měnila.

Tháidu udivilo, když lakedaimonská krasavice okouzlila nikoli Ptolemaia, ale Nearcha.

Otrokyně jim předložila velmi prosté jídlo. Číše na víno a vodu, zdobené černými a bílými linkami, připomínaly krétské nádoby, které se cenily nad zlato.

„Cožpak Athéňané jedí jako Thessalové?“ zeptal se Nearchos a lehce ulil ze své číše bohům a zdvihl ji vstříc Égésichoře.

„Jsem Athéňanka jenom zpoloviny,“ odvětila Tháis, „má matka byla Protokréťanka ze starého rodu a prchla před piráty na ostrov Théru pod ochranu Sparty. Tam se v emporionu potkala s otcem a narodila jsem se já, ale…„

„Mezi rodiči nebyla epigamie, takže manželství bylo neplatné,“ dopověděl Nearchos, „proto máš tak starobylé jméno.“

„Nestala jsem se nevěstou ʻpřinášející býky’, ale dostala jsem se do školy hetér v chrámu Afrodíty Korintské.“

„A proslavila jsi Athény!“ zvolal Ptolemaios zdvihaje číši.

„A co Égésichora?“ otázal se Nearchos.

„Jsem starší než Tháis. Můj život se roztodivně klikatil a nemůže zajímat každého,“ přezíravě pronesla Sparťanka.

„Teď už vím, proč jsi tak zvláštní,“ řekl Ptolemaios, „vypadáš jako opravdová dcera Kréty.“

Nearchos se krátce a škodolibě usmál.

„Co ty víš o Krétě, Makedonče! Kréta je hnízdem pirátů a přivandrovalců ze všech konců Helady, Iónie, Sicílie a Foiníkie. Lůza rozvrátila a zaneřádila zemi, zničila starou slávu Mínóových dětí.“

„Já měl ale na mysli právě onen skvělý lid, ovládající moře, který už dávno odešel do říše stínů.“

„Máš pravdu, Nearchu, předložili nám skutečně thessalské jídlo,“ vmísil se do sporu Alexandr, „můžeme-li ovšem věřit tomu, že Kréťané jsou příbuzní Thessalů a ti zase Pelasgů, jak o tom psal Hérodotos.“

„Jenže Kréťané byli pokořiteli moře a Thessalové jsou jezdci,“ namítl Nearchos.

„Ale nejsou kočovníci, nýbrž rolníci a chovatelé koní,“ ozvala se pojednou Tháis, „básníci přece už odedávna opěvovali,pahorkatou Fthíi v Heladě, v níž krásné ženy se rodí.“

„A roviny dunící cvalem koní,“ dodal Alexandr.

„Potomci pokořitelů moře jsou podle mne Sparťané,“ vrhl Nearchos pohled na Égésichoru.

„Jenom podle zákonů, Nearchu! Podívej se na Égésichořiny zlaté vlasy, co mají společného s Krétou?“

„Když už je řeč o moři — viděl jsem Kréťanku koupat se za bouře, kdy by se toho žádná jiná žena neodvážila,“ pravil Ptolemaios.

„Ale kdo spatřil Tháidu na koni, ten spatřil Amazonku,“ prohlásila Égésichora.