Ivan Jefremov - Ostří břitvy

Girin se vydal do Korkina, vzdálené vesnice, kterou dosud neprozkoumal, vrátil se za čtyři dny a viděl, že Annina matka může už trochu chodit po chalupě, a dokonce vyjít na zápraží. Tato novinka ohromila všechny nikolské obyvatele a některý Girinův pomocník se asi přece jenom podřekl. I lidé, kteří se až dosud dívali na studenta jako na nulu, ho začali zdravit. Ale Girin musel odjet.

Anna jako by se mu v posledních dnech, dokud Marja nepozvala jednou večer ji a jeho na rodinnou poradu, vyhýbala. Kuchyně, dokonale vyvětraná, s dokořán otevřenými okny, byla jako vyměněná… Girin s překvapením viděl, že Annina matka, kterou považoval za stařenku, není vůbec stará a že si uchovala mnohé z dřívější své krásy, kterou zdědila její dcera. Ožívala každým dnem a každým dnem byla rozhodnější v určení svého dalšího osudu.

„Nemohu tady zůstat ani o den déle, než musím, „pravila., Tady, kde zabili Pavla, kde jsme s dcerou trpěly skoro pět roků, ne, tady se žít nedá. Všude jinde, jenom ne tady. „

Anna se dívala na Girina pátravě. A Girin jí připomněl svou radu, aby šla studovat, aby odjela do Leningradu a dala se zapsat na dělnickou fakultu. Matka se nyní může pokusit najít práci a Girin slíbil, že jim v Leningradě opatří laciný pokojík. Dům byl ještě pěkný, a peníze, které za něj utrží, budou pro první dobu stačit.

Anna vesele zakroužila po kuchyni a Marja pomalu jako předtím, teď však už docela srozumitelně prohlásila: „Dobře, pozvi zítra Objedkova, dávno na tebe naléhal, abychom mu dům prodali. Udělám s ním sama smlouvu, a to co možná rychle. Jde o to, dceruško, abychom tu nezůstaly samy, bez Ivana. Víš přece proč! Musíme jet pohromadě. Zatím budeme bydlet v Bogorodském … Kdybys měl v Leningradě příbuzné, potom bych tě možná poprosila, že bychom jely zároveň s tebou. Ale takhle počkáme v Bogorodském, tam nás nechají na pokoji.

Tak se také rozhodli. Připravit a dát dohromady majetek Stoljarovových byla maličkost. Anna vstávala v posledních dvou dnech před svítáním, ztrácela se kamsi a vracela se až pozdě ráno. Girin nemohl v sobě utlumit ošklivé podezření a začal se děvčete bezděčně trochu stranit, až ho sama vybídla, aby šel s ní. Na otázku kam, se jenom záhadně usmála, stiskla mu ruku svou rukou, horkou a tvrdou, a zašeptala:,To uvidíte.“

Girin zneklidněl, upřímná láska hleděla z jejích veselých očí. Zítřek měl být posledním dnem jejich pobytu v Nikol-ském, posledním před konečným východiskem z dřívější beznaděje a zoufalství …

Anna probudila Girina, když se nebe ještě nezačalo jasnit. Bylo časně i pro žence. V chalupách se rozhořívaly ohně a hospodyně byly v jednom kole. Anna a Girin nepotkali ani človíčka, nikým nepozorováni vyšli za humna, zamířili po lešnovské cestě na sever. Nedaleko začínal les pěkně urostlých borovic, které už dlouho nevěděly, co je to kácení. Girin se zastavil, aby se Anny na něco zeptal, ale děvče, zamyšlené a spěchající, si položilo prst na ústa. Cesta se stočila od polí a přešla v pěšinku. Lesní tráva a keříčky byly vydatně smočeny rosou. Anna si podkasala vysoko sukni a rychle kráčela mokrýma bosýma nohama a obnošené Girinovy vysoké boty začaly čvachtat. Kolena v poněkud chladné bohaté rose zvlhla. Girin šel za pospíchající a mlčící Annou, plný očekávání čehosi pěkného. Úzký srpek měsíce visel nad přiblíživším se lesem, ale dával méně světla než veliké hvězdy a než viditelný záblesk svítání, které se rodilo vpravo za lesem.

Noční tma sa pomalu rozptylovala, za lesem vzplanuly červánky. Nevlídná šedá mlha naplnila les a jeho větvemi už prosvítalo východní nebe. „Tady je to, vidíš?“

„Co je tady?“

„Posvátná louka. Já sem už po několikáté běhám, než se rozední, omýt se v rose.“

„Jak to děláš?“

„Naučila mě to jedna stařenka. Svlečeš se do nahá a utíkáš, jak nejrychleji dovedeš, přes tu louku, potom zpátky, potom nalevo, napravo, kam tě oči vedou. Ze začátku nemůžeš ani vydechnout, srdce se ti na chvilku zastaví, stoupne ti do krku, ta rosa je studená, je jí moc, z tebe jenom leje. Ale potom se rozehřeješ, tělo ti hoří jak plamen, všecka únava se ztrácí… Oblečeš se a jdeš domů, a v duši máš klid a jsi skrznaskrz čistý, jako kdybys býval v nebi! Toto místo není obyčejné, ale posvátné, staří lidé říkají, že tady před tisícem let stály modly, a že od těch dob je tato louka jako kruh. A trávu tady nežnou, říkají, že dobytek z ní onemocní: v těch rostlinách je veliká síla…”

„A ty se nebojíš, že onemocníš? Přece se při tom můžeš nachladit.“

„Ne, budu zdravější.

A děvče vzhlédlo upřeně na Girina. Už se rozednilo, ale hluboké stíny stále ještě dělaly Anninu tvář záhadnou, a ona celá, tak jak se vypjala na pozadí ranní záře, se Girinovi zdála vznešená.

„A není lepší vykoupat se v řece?“ zeptal se Girin, který se pokoušel odpoutat se od stále mocněji ho ovládajícího pocitu, že nyní musí s Annou promluvit otevřeně.

„Tady člověka opouští všechna špína, je, jako by se znovu narodil,“ odpověděla tiše Anna, „a já musím být čistá, čistá…” Děvče zmlklo, přikročilo až ke Girinovi a dívalo se mu široce otevřenýma očima do tváře.

Ptáci v probuzeném lese jásavě zpívali, šikmé sluneční paprsky roztínaly zářící vzduch mezi červenými kmeny borovic, a hrbolky bílého mechu vynikaly mezi záplavou naježených šišek. V dálce zazněla ještě nesmělá a malátná první píseň ženců. Anna si prohlížela Girina tak dlouho, že pocítil stísněnost. Neuměl a nechtěl se přetvařovat, ale protože se bál, že Annu urazí, pokusil se zakrýt žertem své city, lépe řečeno zakrýt, že je nemá. „Sedněme si,“ pravila úsečně a ukazovala na suchý mechový hrbolek. „Řekni mi, jsem pro tebe tak stará, nebo zkaže…“

„Co to povídáš, Anno,“ rozhořčil se upřímně Girin, „já … ty se mi líbíš, ale …“

„Dobře, nemusíš dál mluvit. Ty jsi hodně mladý, a já, já jsem poběhlice,“ řekla pevně a trpce Anna. Girin neodpovídal, chvílemi po děvčeti pokukoval a proklínal se za to, že jí nedovede vysvětlit, že miluje jinou …“

Melodie dávné písně byla přetržena jiným, pronikavým zvukem, který Girina přenesl o třicet let.

Vytí houkačky se rozléhalo po bulváru. Vůz záchranné stanice se hnal směrem k Běloruskému nádraží, aby byl zachráněn něčí život. A nebyli už ani student Girin, ani parné volž-ské léto, ani živá, zpěvná a smutná Anna. Zkušený lékař a vědec vstal pomalu z lavičky a zamířil k zastávce trolejbusu. Jeho neobyčejná paměť nezapomněla na nic z toho, co se sběhlo na Volze skoro před třiceti lety. Tenkrát mu dívka, když ho doprovázela na parník, řekla, že chce být stejně vzdělaná jako on. Svůj slib splnila. Začala studovat v Leningradě, potom se přestěhovala do Moskvy, stala se dobrou, třebaže ne proslulou zpěvačkou lidových písní.

Anna byla nadšená malířstvím a sochařstvím, seznámila se s Girinovým přítelem Proninem. Stali se přáteli, a potom mužem a ženou. Girin, zaneprázdněný svými výzkumy, býval v posledních letech před válkou zřídkakdy v Moskvě, ztratil Annu z očí, a jednoho dne se dověděl, že Anna padla na frontě jako dobrovolnice. A až na samém konci války dostal dopis od Pronina, který ležel v nemocnici s těžkým zraněním. Sochař věděl, že umírá, a prosil Girina, aby se na památku jeho dávného přátelství pokusil najít a uchovat jeho poslední dílo, nedokončenou sochu Anny. Zamkl sochu v ateliéru, než odjel na frontu několik dní po odjezdu své ženy. Přítel zemřel a Girin považoval za svou povinnost splnit jeho poslední přán.