Ivan Jefremov - Ostří břitvy

„Tak vám děkuju co nejuctivěji,“ oddechl si úlevou Girin. Jestli se to povede, nebo ne, to se ukáže, ale za pomoc a za přátelství mockrát děkuju.“

Girin šel pomalu k domovu a promýšlel svou nastávající rozmluvu s Annou. Bylo nutné, aby se snažila vzpomenout si na podobu těch, kdo zabili jejího otce, a aby souhlasila s tím, být účinkující osobou ve scéně, kterou Girin chystal.

jakmile Anna pochopila, co Girin zamýšlel, zmocnilo se jí strašné rozčilení. Odvěkým dívčím pohybem se chytila za spánky, zatajila dech, poslouchala studenta a dlouho se snažila rozpomenout se na tváře otcových vrahů. Nemohla je přesně popsat. Ti tři lotři k nim vtrhli s naraženými čepicemi a oblečení do obnošeného vojenského stejnokroje při špatném světle lampy. To se však nyní dobře hodilo, mohli se aspoň obejít bez maskování, pro které neměli nic kromě koudele, barvy a lepidla. Girin rozhodl, že jedním z „banditů“ bude sám a druhým Gavrilov. Křičet bude muset Gavri-lov, protože nemocná už svého nájemníka znala. Nebylo možné dávat v sázku nic, ani maličkost. Girin udělal před večerem nové petlice na dveře i na okna, petlice, jaké by nestrhli ani koně. Nenadálý vpád Anniných „miláčků“ by mohl věc zmařit. Když bylo všechno připraveno, zmocnily se Gi-rina ukrutné obavy. V noci skoro nespal a ve dne nemohl najít klid, dokud se nevypravil za Gavrilovem a Fjodorem. Komsomolec byl ochoten půjčit svůj revolver, ale pouze s podmínkou, že bude smět být nablízku. Bývalého rudoar-mejce uviděl Girin náramně rozzuřeného. Fjodorovi také hořely uši, jako by mu byl někdo vynadal.

„Podívej se,“ obrátil se Gavrilov na Girina a ukazoval mu půl desítky pokažených revolverových nábojů, „to jsem chtěl ty patrony vyndat. Který čert to vymyslel, je to hromsky zaseknutý, nevytáhneš to ani za nic!“

„Zkrať nábojnici pilníkem na polovic,“ radil mu Girin.

„A jak budu potom střílet? Z bubínku vyletí jen oheň!“

„To nevadí. Bude to vypadat ještě strašnější. Jenom ho drž dál od očí…”

„Správně! Dobře to říkáš…, tak ty patrony, který jsou pokažený, dáme jako první. Stačí dvě?“

„Myslím, že musí být tři… Pamatuj si: Napřed střílíš ty do vzduchu, když vejdeme, potom já po Anně, a pak ty namíříš na matku!“

„To je ohromný! Tak dobrá, ujednáno — vykonáno. Jdeme.“

Už se stmívalo, když Anna začala dávat na stůl u matčiny postele, úmyslně opožděně. Jedly vždycky společně, Anna přistrčila stůl k lůžku, posadila nemocnou a krmila ji, potom jedla sama a matka ji pozorovala neklidně, laskavě a bedlivě. Dnes děvče před matkou stěží skrývalo rozechvění. Když nemocnou nakrmila, sedla si a přemístila lampu na druhý konec stolu. To bylo znamení. Dveře se rozletěly. Do kuchyně vrazili dva bandité v rozepnutých vojenských blůzách, s hluboko naraženými čepicemi a s napřaženými revolvery, a chrlili sprosté nadávky. Anna s výkřikem vyskočila a převrhla židli. Šlehl výstřel. Annina matka otevřela dokořán ústa a s očima vylézajícíma z důlku upřela zrak na Gavrilova, který hrozně vztekle zaječel:

„Aha, už tě máme! Tehdy jsme Pavlovu čubku nedorazili, ale ted na tebe došlo! Stěpko,“ řekl Girinovi, „ty zastřel tu její zrůdu a já se vypořádám s ní!“ pištěl Gavrilov a mířil na kořen nosu nemocné. Ta však, bílá jako křída, se na něho nedívala, ale sledovala dceru, která uskočila k oknu. Třeskl druhý výstřel a Anna padla pod oknem. Gavrilov a Girin zlostně zařvali. Bývalý voják už namířil na nemocnou, když se stalo to, oč usiloval Girin. Annina matka, která zapomněla na všechno na světě kromě na své zastřelené dítě, vydala pojednou ze sebe nejasný výkřik a drala se z postele.

„Dce-e-uš-ko!“ zaznělo její kvílení, které si Girin navždy vryl do paměti.

Nemocná se zhroutila na podlahu, uhodila se do hlavy a bylo vidět, že vyvinula úžasné úsilí: chytila se lavice a pokoušela se vstát. Girin i Gavrilov se k ní rozběhli a uchopili ji pod pažemi. Ztratila vědomí. Girin ji položil na postel, poslouchal její tep, „oživlá“ Anna běžela do předsíně pro vodu a srazila se se zvědavým a vyděšeným Fjodorem. Komsomolec vpadl neohrabaně do chalupy, a především popadl svůj revolver, který Girin hodil na stůl.

„No jak? Co je? Podařilo se to? Nebo jste ji doopravdy zabili?“ naléhal na Girina, který pouze kroutil hlavou a snažil se přivést nemocnou k vědomí. Nakonec studená voda, masírování a čpavek provedly své, a Annina matka otevřela oči. Zaleskl se v nich údiv hraničící s šílenstvím, když uviděla, že se nad ní sklání její dcera živa a zdráva.

„Dce-ruš-ko, A-nuš-ko…,“ řekla nemocná dutě a nejasně, zajíkajíc se, a s námahou zvedla hubenou ruku, vlastně kostru ruky potaženou kůží. Anna klesla na její postel a propukla v nezadržitelné stkaní. Girin ustoupil a ohlédl se. Gavrilov, celý propocený, si utíral obličej rukávem a dával do pořádku svůj obnošený, ale pečlivě udržovaný stejnokroj, který úmyslně zcuchal, aby v něm vypadal jako bandita.

„To jsem se polekal, když Marja … tentononc. Myslel jsem si, je nadobro po ní, a co bude ted? To je, kamaráde, nebezpečný podnik! A jak se ti povedlo mě do toho zatáhnou? Podfoukls mě,“ vrčel nakvašeně Gavrilov, ale díval se na studenta málem zamilovaně.

„Já jsem se vyděsil víc než vy všichni,“ přiznal se Girin. „Vymyslel jsem to všechno já. A přece teď vidím, že jsme ji mohli tím opravdu zabít. V duchu jsem pořád viděl Astva-caturova, toho profesora, o kterém jsem vám vykládal. Věřil jsem v něj tak jak ta jeho nemocná…“

„No dobrá, vidím, že to dobře dopadlo. Půjdu,“ řekl Gavrilov a dodal: „Sbohem, Marjo! Ted! se pěkně rychle uzdrav!“ Odešel s Fjodorem, který jen kroutil hlavou.

V Girinově těle se ještě chvěla každá žilka, hrdlo měl sevřené, když slyšel zatím těžko srozumitelná slova Anniny matky, v nichž byl jakýsi cizí přízvuk … Vydatné slzy kanuly nepřetržitě po tvářích obou žen, které se k sobě pevně přitulily v této hodině zázračného vysvobození. Girin se pomalu obrátil a udělal krok ke dveřím. Anna vyskočila a vrhla se k nohám rozpačitého studenta.

„Co to děláte … mějte rozum, co to je za hloupost, no tak!“ zamumlal Girin, zajíkaje se, zvedl Annu a zmizel ve svém pokoji, kde ještě slyšel vzlykot: „Budu vděčná do nejdelší smrti… nikdy nezapomenu… navěky…”

Nejistota, strašné napětí a smrtelný strach posledních dnů unavily Girina tak, že nějak úplně změkl a otupěl. Sedl si na lůžko, bezmyšlenkovitě si ukroutil cigaretu, nevysvlekl se a nezul si boty, zkoušel promyslit další léčení Anniny matky a … procitl za pozdního slunečního rána. Udiveně se rozhlížel, protahoval své zdřevěnělé tělo a vstal s velikou úlevou. Cosi velmi obtížného a hrozného zůstalo za ním, zvítězil.

Za dveřmi se ozvaly opatrné kroky bosých nohou, zřejmě Anna, nikoliv poprvé, přišla a naslouchala, bála se Girina probudit.

„Anno!“ zvolal na ni, a děvče vletělo do světnice jako vítr, na chvilku zůstalo, oslněno sluncem, jako zkamenělé, vykřiklo: „Můj drahý!“ a vrhlo se Girinovi okolo krku. Girin ji bezděčně objal, ona ho vroucně políbila na rty, zastyděla se a utekla.

Girin nešel hned do druhé polovice domu navštívit Anninu matku. Člověku, kterému je devatenáct let a je přitom svým založením ostýchavý, je zatěžko poslouchat nadšené díky, které hraničí s uctíváním. Ještě těžší je, když tato slova říkají s dojemnou a trapnou námahou ústa, která po pěti letech beznadějného mlčení řeči odvykla. Dověděl se o značném rozruchu mezi sousedy, způsobeném noční střelbou, křikem a nadávkami. Nikdo nic nevěděl, Gavrilov s Fjodorem mlčeli. Ať tak či onak, tajemné události v Annině domě se odrazily také na nočních návštěvách, klid rekonvalescentky nebyl ničím rušen.