Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Moc jsi se změnila, Věro,“ řekl jsem, „velmi jsi omládla.“

„Ale ne, já jsem se nezměnila, ty ses změnil, strašně jsi zestárl. Jsi podobný svému otci. Jsi to ty. Voloďo?“

Sundal jsem jí baret a nasadil ho sobě. Pocítil jsem, jak mne to unáší do minulosti.

A co se stalo potom? Tohle. Proměnil jsem se v mladého člověka. Je mi dvacet let. Sedím za stolem a piju čaj.

„Voloďo,“ říká mi stará, neznámá dáma. „Je to hrozné, dívat se na tebe. Jsi tak mlád!“

„Kdo jste?“ ptám se.

„Tvá žena Věra.“

„Dívám se na starou sympatickou dámu a ničemu nerozumím. Kdy jsem se stačil oženit? Jak jsem se dostal do tohoto bytu? Ta stará žena zřejmě žertuje.

„Kde jsem?“

„Ve svém bytě na ulici Majakovského. Prožil jsi v něm bezmála třicet let.“

Vstávám, jdu od stolu. Tady je pracovna. Police s knihami. Na stěně je obraz, na kterém je namalováno okno. Vedle namalovaného okna je skutečné okno. Dívám se do něj. Do jednoho i do druhého. I na obraze i ve skutečnosti vidím dvůr a správcovou s koštětem. Dvůr je mi známý. Vycházím z bytu jako ve snu, scházím ze schodů. Ulice. Stanoviště taxi a na druhé straně holičství a kadeřnictví. Jdu k holiči, snímám baret, odevzdávám ho pokladní, jdu do sálu a sedám si do křesla. Holička, tlustá starší žena, mi začíná mydlit tváře. Vidím svůj obraz v zrcadle. Tvář se mění, stárne tak rychle, jako když se minuty mění v roky.

Když vstávám z křesla, holička se rozpačitě na mne dívá. Na tváři má provinilý úsměv.

„Co je to s vámi?“ ptá se. „Změnil jste se. Nerozumím tomu. Nesedl si sem místo vás někdo jiný, zatímco jsem si šla pro vodu? Ale kam se poděl ten netrpělivý mladý člověk, který tu seděl před vámi? Vždyť jsem nebyla pryč ani půl minuty?“

„Ano,“ řekl jsem. „On vyběhl a já jsem si sedl místo něho.“

„Proč utekl?“

„Třeba si vzpomněl, že něco zmešká.“

„Čtyřicet kopejek.“

Zaplatil jsem a šel k velkému zrcadlu. Díval se na mne odtud stařec s velmi známým a tesklivým obličejem. Vyšel jsem od holiče a baret jsem nechal tam. Možná, že si ho někdo nasadí a omládne. Neznámý, daruji ti mládí, možná, že si ho zasloužíš víc než já.

Po nerovné hradní zdi jako rozmazaný oblak přeběhl stín padacího mostu. Holger pozoroval, jak most zastínil večerní záblesky slunce na druhé straně příkopu a dopadl na keře šípků u jeho nohou.

Hrad Dungarvan si zachoval svůj prastarý vzhled: průlomy ve zdech, které tu zůstaly po dávných obléháních, byly pečlivě zazděny, opět skřípala kola spouštějící padací most, který vedl na vnitřní nádvoří. Nad vchodem, tak jako před mnoha lety, hořela pochodeň, jejíž plamen se chvěl ve větru.

Holger vystoupil po točitých schodech do prostorného sálu. Jeho holé zdi byly ozdobeny starými erby a vycpanými hlavami jelenů, na ohništi uprostřed sálu nerovnoměrně plápolal oheň. Šlehaly z něj červené jazyky plamene, nejasné záblesky běhaly po podlaze a osvětlovaly v polotmě dlaždice, které tak dělaly dojem, že jsou živé. Tady plynuly roky a desetiletí chráněná před vlivy času. Kolem hřměly uragány válek, tekla krev i voda, ale hrad si přesto uchovával ve svých věžích a sklepeních dech minulosti.

Holger poodstoupil od skupiny turistů, kteří spolu s ním přijeli ze Švédska. Na několik okamžiků zůstal sám se strnulou minulostí. Je těžké představit si lidi, pro které byly domovem tyto studené zdi, chodby a schody, kamenné, těžké a nehybné jak záběry němého filmu nebo jako stará rytina.

V jižní věži jim ukázali zbraně britského i skandinávského původu. Meč vikingů, podobný těžké železné holi, mu připomínal celou epochu, kdy urostlí světlovlasí obři s vypouklýma očima projeli na svých lodích jako na mořských koních půl tehdejšího světa — od Kaspického moře až po Ameriku — a zanechali po sobě zde ve Skotsku nejen vzpomínky, ale i kus sebe samých.

Nahoře ve věži, v komoře s jediným okénkem, byla vrstva prachu silnější než jinde a bylo zde cítit zápach starého kamene. Místnost byla prázdná a Holger se tázavě podíval na kastelána, který sem vstoupil spolu s ním.

„Místní relikvie. Závoj víly, pane,“ odpověděl kastelán na jeho mlčenlivou otázku.

Teprve potom si Holger všiml malého stolku a na něm načechraného uzlíku tkaniny tmavě zelené barvy.

„Chcete-li, povím vám příběh, který se k tomuto závoji váže…

Před mnoha staletími se pán tohoto hradu, vůdce mohutného klanu Malcolm, oženil s vílou, kterou potkal nedaleko na břehu potoka. Bylo to v slunečný den, kdy zpívali ptáci, anemonky a bílé zvonečky obracely své květy k slunci a fialový koberec vřesu na stráních vypadal jako pokračování nebeské oblohy.

V průzračném vzduchu se ozvalo lehké cinkání a Malcolm uviděl jezdkyni na koni. Blížila se k němu po úzké stezce. Zelené hedvábí jejího šatu zářilo pod sametovým pláštěm zvláštním jasem, vlasy jí svítily všemi barvami plamene. Toto setkání rozhodlo o osudu jich obou.

Žili na hradě šťastně, dokud se víla Malcolmovi nepřiznala, že se jí velice stýská po družkách. V den, kdy se jí narodil syn, odvedl ji Malcolm sám na břeh potoka, tam, kde velké, časem zvětralé kameny ukazovaly cestu do země víl.

Večer byla v zámku hostina. Slavilo se narození syna, budoucího vůdce klanu. Také Malcolm se radoval s ostatními a snažil se zapomenout na svůj žal. Novorozeně spalo ve věži a mladičká chůva, jež dlela u jeho kolébky, s těžkým srdcem naslouchala zvukům dud, které sem bylo slyšet ze sálu. Zatoužila aspoň na chvilku se tam podívat a ochutnat z dobrot, které byly pro hosty připraveny. Pak se rozhodla.

Seběhla po točitých schodech a po chodbách zalitých měsíčním světlem a opatrně vkročila do sálu.

Malcolm ji uviděl a požádal ji, aby přinesla dítě, že je ukáže hostům. Dívka spěchala zpět do věže. Ale tam se jí zdálo, že není vše, tak, jako to bylo, než odešla. Něco se odehrálo u kolébky, zatímco byla pryč.

To křik sovy vzbudil chlapce, ten se rozplakal a matce víle se sevřelo srdce. Na tom není nic divného, víly slyší každé slovo, i když bylo proneseno jen šeptem, na jakoukoliv vzdálenost. Víla přispěchala ke svému synkovi, přikryla ho svým závojem, a když usnul, zmizela.

Za minutu nato chůva našla tenoučký závoj barvy jarní lesní trávy, vyšitý zvláštním vzorem. Byl tak umělecky utkán, že chůva vůbec nebyla na pochybách, odkud se tady vzal. Ale dívka vílám moc nevěřila. Věděla, že mnohé z nich vyměňovaly děti. Tentokrát ale skončilo všechno dobře. Snad víla Malcolma skutečně milovala, anebo jí ho snad bylo líto…

Z té dávné doby se na hradě Dungarvan uchovává vílin dar jako vzácná relikvie,“ ukončil kastelán své vyprávění.

Holger přistoupil ke stolku a dotkl se závoje. Byly na něm droboučké tečky, tvořící nesrozumitelný obrazec. „Zjevuje se v těchto místech,“ řekl kastelán. „Kdo?“ nepochopil Holger.

„Víla. Jednou jsem nemohl doma najít dýmku. Pak jsem si uvědomil, že jsem ji nechal ve věži. Světlo je třeba rozsvítit o poschodí níže, ale já jsem na to zapomněl a nechtělo se mi vracet. Měsíc svítil. Skříňka se závojem byla ve stínu. Hmatal jsem rukou po stole, pak jsem závoj zavěsil na okno a prohledával jsem skříňku. Když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem ženu.“