Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Měl byste vidět také gaelská shromáždění,“ poradila mu. Skotsko je země Gaelů, země Keltů… Brzy to slovo zůstane jen v pohádkách. Tak jako vřesoviště pomalu vymizí. Zůstane jen ta země a kamení. Co tu všechno bylo dříve, dokud nebyla Princess Street a George Street a Edinburský zámek!“ Nevěděl, zda se ptá nebo jen tak přemýšlí nahlas. Nečekala na odpověď.

Holger si vzpomněl na modrošedý čtyřúhelník jezera Loch Lomond, na zvlněnou krajinu s řídkými háji, na frontu u nočního klubu v Glasgow, na frontu, která tančila, svíjela se a zpívala — i na dlouhovlasé mládence a sympatické dívky s lahvemi whisky v taškách. A pak na zachmuřené ráno nad Clydem, na pavouci nohy jeřábů, na hemžení miliónového města, na sehnutá záda těch, kteří marně hledali práci. To vše také bylo Skotsko, ale on je znal jen tak, jak může člověk poznat zemi z fotografické momentky — o nic víc.

„Gaelská shromáždění… To jsou, myslím, festivaly, kde se zpívají staré písně a hraje se starobylá kopaná? Stroj času! Je to dnes jediná příležitost, jak spatřit cíp minulosti.“

„Nikoli, jediná. Ale nechme Skotsko. Řekněte mi, čím se zabýváte doma, ve své vlasti?“

„Jsem inženýr silnoproudař.“ A bylo mu líto, že je jeho zaměstnání tak prozaické.

„Je to zajímavé?“ zeptala se vážně.“Ne příliš,“ přiznal Holger. „Ale kdybych měl volit znovu, asi bych nic lepšího nevymyslel.“

„Myslím si, že člověk poznává pravdu ve dvou fázích,“ nečekaně řekla ona. „Nejdříve poznává uměním, potom vědeckým bádáním a technickou praxí. Mnoho věcí lze umět udělat a přitom neznat příčiny, které to umožňují. Je však mnohem lepší umět než vědět.“

Povzdechla si a on nevěděl proč.

„Máte pravdu,“ řekl Holger. „Například zlaté krabičky v Irském muzeu jsou staré dva tisíce let a stopy po sváření na nich objevili vědci teprve nedávno. Irští Keltové znali sváření za studena, uměli to dělat, ale vysvětlení procesu sváření za studena objevili až inženýři dvacátého století.“

Neodpověděla. Holger zrozpačitěl. Jantarové světlo, lehce osvětlující místnost, se odráželo v jejích očích, v nichž se kmital shovívavý úsměv, úsměv radosti a lásky. Nebylo těžké to pochopit. Mluvili pak o knihách, o filmech — dlouho, tak dlouho, že za tu dobu se na nebi vyměnilo deset odstínů modři a na východě i na západě vyrostly hvězdy.

Krátká letní noc nepozorovaně uplynula. Uvědomil si, že ani nezná jméno tohoto městečka. Vrtulník tu přistál náhodou a on se ani nezajímal, kde je.

„Inverness,“ řekla. „Přistáli jste v Invernessu.“

„Inverness,“ opakoval si a snažil se vzpomenout, kde to již slyšel.

Potom si opakoval pro sebe její jméno: Margaret, Maggie, Meg.

Něco zcela prostého přinutilo Holgera, aby se vrátil na hrad Dungarvan. Něco, co mělo podobu jemně osvětleného nebe, vůně trávy, letních hvězd, velkých tak, že vypadaly jako pod zvětšovacím sklem, i měsíce, střídavě mizejícího a znovu se objevujícího v oblačných beráncích.

Nejkrásnější se nám vždy zdají dny, které už minuly. Ale ve dvaceti pěti se to ještě nepozoruje. Hlavně ne v době dovolené, když teplý vítr vane už sedm dní, když deště zmizely nad Skotskou vysočinou, když se po moři stele bílá pěna a hory, voda a nebe jsou spojeny mostem ze slunečních paprsků.

Když hasly modravé klasy trav a noc se spouštěla na poutníkova ramena, cesty se prodlužovaly a dostávaly nádech zádumčivosti. Bylo možné se toulat, dokud nenastane hodina Jitřenky a nezakřičí neviditelný ranní pták.

Jedna z nočních toulek přivedla Holgera ke hradu.

Příběhu o víle nevěřil. Tehdy ho vyslechl s jakousi klidnou lhostejností a únavou, která svědčila o jeho nedůvěře a pochybách, avšak přesto nebyl schopen jednoduše vše škrtnout z paměti a zapomenout na to, co viděl, jako na pohádku nebo na pouhý sen. Neexistuje-li nic z toho, co mu kastelán vyprávěl, proč se nepřesvědčit, že to byla čirá fantazie a možná kastelánův sebeklam?

Starý hrad ho přitahoval jako magnet. Holger se dostal až k jižní věži. Ve tmě nemohl dobře rozeznat orientační body — příkop a známé výstupky na stěnách. Za korunami staletých stromů svítil měsíc jako slabá svíce. Holger sešel z pěšiny a jít přímo bylo stále obtížnější. Okolo hradní zdi rostly trnité a píchavé keře šípkových růží. Připomínaly mu ježky, kteří si na bodliny napíchali listí.

Lepší by bylo letět, vznést se nad zem a přehoupnout se přes hradní stěnu, vletět do okna jako motýl nebo snad jako víla. Když se konečně dostal ke dveřím, měl dojem, že by bylo snadnější spáchat zločin, než se dostat přes všechny překážky až do věže. Kastelán ho však neoklamal, dveře byly otevřené. Pro každý případ je Holger za sebou zavřel a oddechl si.

V tom okamžiku mu prolétla hlavou jakási nepolapitelná myšlenka, jež okamžitě uvedla jeho mozek do horečné činnosti. Holger pocítil sílu ve svalech, uslyšel své opatrné kroky a rytmus svého srdce.

Schody vedly příkře nahoru. Zdálo se mu, že zvuky jeho kroků se ztrácejí v labyrintu a rozsypávají se po kaskádě schodiště. Na prahu věžní místnosti posečkal, jako by se chystal proniknout do tajemství a zůstat přitom neviditelný. Pak vešel.

Místnost byla prázdná. Zde nahoře, ve věži, měsíc vypadal jak ryba plovoucí mezi korunami stromů a v místnosti bylo světlo skoro jako ve dne. Od okna se táhla stříbřitá cestička.

Holger čekal. Nic se nehnulo a čas jako by plynul chvíli rychle, chvíli zas pomalu, protože neměl nijaké spojení s tím, co se dělo mimo tuto místnost. Říká se, že víly jsou malé, ale závoj měl rozměry hodící se pro normální lidskou bytost. Přinejmenším, když jej Holger rozestřel a zvedl, látka splynula s lehkým šustěním až na zem.

A tu Holger zpozoroval sotva znatelný pohyb. V dalším okamžiku již uviděl za závojem ženu. Ruce mu ztuhly ve vzduchu. Pomalu zvedal hlavu a cítil, jak mu od spánků k dlaním probíhá teplá vlna. Linie její tváře, prosté jak polní tráva a květy, její šíje a ruce, to vše se podobalo kráse obyčejné ženy. Ale v příštím okamžiku již postřehl sotva znatelný rozdíl, možná, že to bylo v očích, vzdálených od sebe o něco více než tomu bývá u ostatních lidí, nebo v krátkých vlasech, které zářily vlastním světlem a přece zastiňovaly obličej. Bylo v tom obraze něco, co později Holgera stále nutilo vzpomínat na toto setkání.

V jejím pohledu byl lehký smutek, chápavý výraz, stín bývalého štěstí i stín radosti a starosti. Možná že to každý den, který uplynul, zanechával v jejích očích stopu v podobě jiskření, které se nedalo ničím srovnat. Byla to mladá dívka snažící se skrývat lehký smutek a rozčarování — to Holger pochopil až mnohem později, když se snažil znovu vyvolat v paměti její kouzelný obraz.

Uběhlo tak jen několik vteřin. Holger držel závoj v rukou, stál a zapomněl, že stojí. Když závoj spustil dolů, víla jako by mávla rukama a sklonila se. Tleskla dlouhými prsty a zmizela, rozplynula se v měsíčním světle.

Holger přistoupil ke stolku, schoval hedvábný závoj, zachvěl se, otočil se, ale v místnosti již nikdo nebyl. Jen v zrcadle na stěně se chvěl měsíc jako studená ryba.

Hodiny odbíjely čtvrtou z půlnoci. To znamenalo, že strávil v zámku celé tři hodiny. Tak to patrně bývalo i s hrdiny skotských pohádek, kteří také nepozorovali plynutí času, když se dostali do říše víl.