Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Do hotelu se vrátil před svítáním a probudil se tak pozdě, že byl čas jít rovnou k obědu. Minulá noc se mu zdála jako mlhavý sen. Zatímco se lenivě oblékal, vybavil se mu zřetelně detail, malý kroužek v rohu závoje, který se nehodil do celkového charakteru složité kresby na závoji. Nedokázal v té směsi teček a maličkých čárek, z nichž se kresba skládala, nalézt žádný systém. A kroužek v rohu mu připomínal střelecký terč se soustřednými kruhy rozmístěnými po celé ploše: tmavé „jablíčko“, potom světlý pruh a potom opět černé kolečko. Na krajích byla kolečka zúžená, nemohl je spočítat.

Holger měl utkvělý dojem, že taková kolečka odněkud zná a celou dobu, co se umýval, se snažil připomenout si, kdy a kde je dříve viděl. Nakonec měl podobný pocit, jaký mívá člověk, když už se mu odpověď doslova točí na jazyku, jako známé jméno, které se nám vybaví, když si vzpomeneme na jeho začáteční písmeno. Dokonce se přestal mýt, položil si hlavu pod studený proud vody, a když ho chladná voda začala štípat a všechno kolem viděl v mlze, zavřel kohoutek. Pomalu vztáhl ruku k ručníku. V tom okamžiku znal odpověď.

Nedávno si prohlížel knihu o holografii. Pruhovaný kroužek — to je Fresnelova síť — hologram jednoho bodu. Když takovou síťku osvětlíme, vznikne bod, malá částečka objemového zobrazení. Tak to tedy je ten vílin závoj, pomyslel si Holger a tu si zřetelně vybavil ženu ze zámku. Ano, byla docela jako živá — ale na zemi nebyl její stín.

Holger si nakreslil schéma paprsků. Staré zrcadlo na stěně odráželo měsíční světlo, které padalo oknem na holografický portrét na závoji. Tečky, linie, čárky byly vyšitou a promyšlenou vlnovou kopií originálu. Při osvětlení vzniklo objemové zobrazení. Víly tedy uměly vyšívat hologramy, tak jako se vyšívají ubrusy nebo košile.

Vždycky se mu zdálo, že báje nemohou být jen pouhým výmyslem. Rusovlasí Keltové, nejvynalézavější národ na zemi, říkali pravdu o svých skutečných sousedech, o vílách a elfech, kteří se jim v mnohém podobali.

Nikdo ovšem dnes již nezodpoví otázku, zda elfové byli pokrevní příbuzní Keltů. A kdo to tedy vlastně byl?

Báje a legendy jim připisují zvláštní a nevyrovnaný charakter. Říká se o nich, že slyšeli na takovou dálku, až je to nepochopitelné. Z bájí se dá vyrozumět, že ti, co o vílách a elfech vyprávěli, je neuměli zcela pochopit. Nevyhnutelné nepřesnosti a různé přídavky tak zkreslily původní příběhy. Když pak ústní podání bylo zapsáno, vzniklo jakési křivé zrcadlo, ve kterém je těžko poznat skutečnou tvář.

Holger se pokoušel představit si, jak to asi mohlo být: štíhlé prsty, stříbřité nitě poletující nad lehkou tkání a téměř neslyšná melodie — ano, tak nějak to asi bylo. Tak si to představoval. Domyslel si i smysl tečky v rohu závoje. Byla to vskutku tečka. Jako podpis mistra, který portrét stvořil.

Napadlo mu vyhledat nějakou knížku o vílách. Ať to budou třeba staré báje. Pravděpodobně mezi nimi bude i ta, kterou vypráví kastelán zde na hradě. Kdoví, třebas něco vynechal, anebo si něco přidal. V každém případě stojí za pokus poznat ji ze zápisu v knize.

V malém knihkupectví, kde byli jen dva kupující, on a stařík s cvikrem na nose, našel mezi antikvárními knihami i vydání pohádek o vílách, staré již asi dvacet let.

„Téhle knihy máme už jen jediný výtisk,“ poznamenala vysoká prodavačka v minisukni. „Ale dnes si čtenáři žádají spíše barevně ilustrovaný Frankensteinův návrat. Nechcete jej?“

Když se nedočkala odpovědi, odešla s pohrdavým trhnutím ramen.

Holger listoval v pohádkové knížce, ale nemohl najít, co chtěl. Názvy mu nic nenapovídaly.

„Báje a legendy!“ přerušil ho stařík. „Vy rád čtete báje?“

„Hledám jeden příběh… O vílině závoji.“

„Výborně!“ Stránky v jeho rukou jen kmitaly. „Tady!“ A podal Holgerovi rozevřenou knihu. „Prapor víly z Dungarvanu. To je to, co hledáte.“

Stařík vzal ze stolu noviny, které předtím soustředěně studoval a přátelsky poznamenal na rozloučenou:

„Nic není pravdivější než báje a legendy.“

Obsah první části báje souhlasil s tím, co vyprávěl kastelán, V druhé části se říkalo, jakou důležitou úlohu sehrál závoj v životě klanu Macleodů, ke kterému patřil i Malcolm.

Když mladičká chůva na Malcolmův příkaz přinesla novorozeně do sálu, kde byla hostina v plném proudu, bylo slyšet zpěv víl. V jejich písni zaznělo proroctví: závoj, který je praporem víl, ochrání klan v dobách nebezpečí. Ale rozvinout ho smějí jen v těžké době a nikdy ne z malicherných důvodů. V opačném případě to přinese klanu utrpení. Zemře následník, bude ztracen hrad, nakonec to může dojít až tak daleko, že v rodině vůdce klanu nezůstane jediný veslař, který by dokázal převézt loď přes záliv Loch Dungarvan.

Prapor víl uchovávali v litinové skříňce. Ani sám Malcolm, ani jeho syn, ani jejich nejbližší potomci jej nikdy nerozvinuli.

Až po mnoha desetiletích rozvinuli prapor poprvé. Bylo to tehdy, když Macdonaldové bojovali proti Macleodům. Uprostřed kruté řeže vzlétl do výše zelený prapor. Macdonaldové si mysleli, že jejich protivník dostal posily, vylekali se a prchli.

Později zachránil prapor Macleody před morem. Všichni se znovu přesvědčili o jeho moci.

Ale asi před sto lety jakýsi Buchanan, který vstoupil do služby u Macleodů, se rozhodl, že lidi odnaučí pověrám. Vypáčil skříňku, vytáhl prapor, a zamával jím před očima shromážděných. A všechna proroctví víl se postupně naplnila: přímý potomek klanu zemřel při výbuchu lodi Charlotte; skály Tři panny, ochraňující hrad, přešly do majetku Campbellů z Isney; sláva klanu zašla a v rodině vůdce klanu vskutku nezůstal ani jediný veslař, který by mohl přeplout v lodi záliv Loch Dungarvan.

Toto vše vyprávěla stará báje o zeleném hedvábném závoji s vyobrazením víly, možná že dokonce samotné královny víl, která se stala ženou vůdce klanu. Báje nevysvětlovala všechno. Možná že v jejím původním textu, který se nezachoval, byl smysl dějů jasnější. Zřejmě ti, kdo prapor rozvinuli, nebyli stateční, a proto si nezasloužili lepší osud. „Ale já jsem prapor také rozvinul,“ uvědomil si náhle Holger.

Holger se vrátil do hotelu a zašel do restaurace na oběd. Uviděl tam Erika Ernfasta, který přicestoval ze Stockholmu spolu s ním. Hosté v tu chvíli v restauraci nebyli. Turisté obyčejně obědvali o něco dříve, bylo tu vždy plno hluku, když se jejich skupina objevila. Pak ale byla restaurace prázdná.

Ernfast na něj přátelsky zamával:

„Kdes byl? Sedni si a vyprávěj.“

Cítil se tu zřejmě jak doma. Pil jeden koktejl za druhým. Bylo to tu útulné. Velká okna vedla na tichou ulici se šedými domy, s květinovými záhony a sestříhanými živými ploty. U vchodu do hotelu stála socha lva s otevřenou tlamou, do které někdo rozpustilý strčil náruč větví. Ve starém výkladu naproti se skvěla reklama: Kuřte cigarety King!

Holger se dal do hovoru. Připadal si jako objevitel. Aniž by to sám chtěl, s jakousi jemu samotnému nepříjemnou chvásta-vostí vyprávěl Ernfastovi o své cestě do Invernessu, o Maggie (říkal jí tak důvěrně!). Potom s lehkomyslnou žertovností začal mluvit o vílách, o starém zámku — zdálo se mu, že jiný tón by se sem nehodil.