Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Četl jsem o vílách, ale nikdy jsem se s nimi nesetkal,“ řekl Holger zcela vážně.

„Myslím si, že jsou to lidé jako my, jen umějí mnohem víc. Slyšel jsem, že kdesi na severu, tuším v Invernessu, žila skutečná víla. Ale s tou z našeho zámku se mi nepodařilo promluvit.“

Holgerovi bylo dvacet let a moc se mu chtělo věřit všemu, co zde slyšel.

„Třeba se mi také podaří ji uvidět?“ zeptal se.

„Nu což… mám-li být upřímný, moje vyprávění nikdo nebere vážně. A koho také v naší době může něco takového udivit? Ale jestli chcete některý z blízkých měsíčních večerů prověřit, zda jsem náhodou nenechal dveře otevřené, může to být pro vás příjemné dobrodružství.“

Holger sáhl do kapsy, ale Angličan ho zarazil.

„Není třeba, pane. Uvěřil jste mi a to mi stačí.“

Z vrtulníku se Skotská vysočina podobá rozbouřenému moři. Hřebeny a vrcholky vypadají jako ztuhlý příboj. Nespočetné doliny s gigantickými kamennými valouny, které tu zanechaly ledovce, se svahy porostlými vřesem a s modrými oky jezer doplňují dojem rozvlněné vody. Dokonce i obyčejné břízy uprostřed té velkolepé přírody vypadají jinak než jinde, připomínají plátna starých mistrů. Holger měl jen jediný cíl — uvidět všechnu tu krásu. Když vrtulník přistál, měl ještě stále před očima Skotsko zalité sluncem, jak ho v ten slunečný den spatřil.

Dvouhodinový výlet vzduchem skončil v malém městečku, podobném desítkám jiných: uprostřed domků s truhlíky květin v oknech brzy našel ten, který měl hledaný vývěsní štít. Vstoupil do baru za dívkou, která zaparkovala své auto na druhé straně silnice. Přisedl si k ní.

Všechno se mu na té dívce líbilo: krátké kaštanové vlasy, oči, sotva znatelný, opatrný úsměv. Snad je to tím krásným dnem, přistihl se, že se mu líbí dokonce i její kulatý límec, neobyčejně hezký a přísný zároveň.

Setkání s ní se Holgerovi zdálo přirozené a osudem určené. Kdyby k němu nebylo došlo dnes, zítra nebo pozítří, byl by pravděpodobně vyčkával, až přijde jiný, takový slunečný den. kdy člověk má chuť hledět spolu s někým na paprsky, padající oknem do modré prázdnoty vzduchu.

Jí se líbilo, jak Holger mluví anglicky, jak překrucuje slova a polyká hlásky a jak mrzačí věty. Holger řekl něco švédsky a ona mu přesto porozuměla. To oba rozveselilo.

Ale jak dlouho se může člověk smát, aby se nemusel obávat,že se jeho veselí promění ve smutek?

„Dan Anderson — kdysi jsem ho četl —,“ řekl Holger se záměrně tragickým gestem, „říká v jedné své básni, že letní slunce vždy vystřídá chladný podzim se svými mlhami.“

„Dávno jste ho četl?“

„Dávno, Ve škole.“

„Ve škole,“ s žertovným rozčarováním řekla ona, a já jsem si myslela, že jste mladší.“

„Ještě jsme se nepředstavili.“

„Margaret.“

„Holger.“

Její dům stál u západní cesty nedaleko města. Když vystoupili z auta, pomyslel si, že večer bude svítit měsíc a vzpomněl si na hrad Dungarvan.

Vrátka se zavřela, hluk ze silnice se vytratil, smísil se s tichým šelestěním trávy podél pěšiny, vysypané jemným štěrkem. Byl tu čistý a průzračný vzduch, vonící hájem po dešti a nebe nad hlavou bylo hluboké a jasné.

Přišli k domu. Jedna jeho stěna byla do poloviny zakryta oranžovými, zelenými a namodralými listy, které podivně rostly na týchž keřích. U nízkých schůdků stála velká hliněná váza s jemnou kresbou v zelené barvě po okraji, shora do ní crčel pramének vody a vytékal na zem v místě, kde byl ve váze1 vylomen kousek okraje s ornamentem.

Zlom byl tak čerstvý, že se Holger mimoděk začal ohlížet po úlomku na zemi. Když vystupoval po schůdcích, podíval se do vázy, ale na její dno nedohlédl. Přesto si však byl jist, že ani tam úlomek vázy není.

Dveře se neskutečně lehce otevřely pouhým jemným dotykem dívčiných prstů. Místnost dělala dojem, že je pokračováním zahrady. Na narůžovělé kamenné stěně byly nejasnou barvou velmi živě nakresleny listy stejných odstínů jako ty venku. V rohu stála stejná váza jako v zahradě. A i z ní byl uražen kousek okraje v místě, kde byl proužek s ornamentem.

Holger přistoupil k váze a vztáhl ruku, chytal vodní pramének, tekoucí dolů, aniž by po něm zůstávaly nějaké stopy.

„Zrcadlo,“ usmála se dívka.

A on pochopil, že to vskutku je zrcadlo, v němž odraz sku-tečné vázy vypadá stejně reálně jako váza sama. Tak přesvědčivá byla iluze trojrozměrnosti. Na dlani dokonce cítil kapičky vody — také jen iluze.

„Na to jste přišla vy?“

„Co je na tom zvláštního? V domě má vždy být dobré zrcadlo — a kam ho umístit, to se přece snadno pozná. Skutečné zrcadlo má být nepozorovatelné a neviditelné.“

V místnosti byla police s knihami, stůl, televize, lehká křesla, ale všechny ty obyčejné věci měly v sobě něco kouzelného, co se dalo těžko postřehnout.

Elektrické světlo se nerozsvítilo, ani nevzplanulo, ale spíše se najednou samo od sebe rozzářilo všude kolem a Holgerovi nebylo jasné, kde je jeho zdroj. Křeslo se samo posunulo pod dotekem jeho prstů a zdálo se, že i místnost mění rozměry, jako kdyby ji někdo tiše zaklínal. Obraz se nevešel do televizní obrazovky a přesahoval do prostoru, nabývaje trojrozměrného objemu…

Knihy… jejich stránky voněly jablky jako okna do sadu. A mluvily o modrých loukách, na nichž se vlní tráva, o perlových polích zralého ovsa, o lesních houbách, o deštích, jimiž nás obdarovává letní bouře — o všem tajemném a neopakovatelně krásném. Každá stránka byla odrazem dne, který se rozplynul v minulosti, dne, na který jsme už zapomněli, ale teď se znovu vynořil z paměti v podobě jarní břízy nebo horské borovice. Knihy byly vázány do jemné vazby, vonící zralými jablky.

„Líbí se vám?“ Její hlas byl někde vedle něho, ale on pochopil otázku spíše z pohybu jejích rtů.

„Ano. Odkud máte ty nádherné knihy, kde jste je získala?“

„Tyto knihy vyprávějí o krásných věcech. Ale mám i jiné. Podívejte se!“ Dotkla se dlouhými prsty jedovatě zelených desek. Kniha se otevřela a zazněla z ní rozhněvaná, ale pravdivá slova: „Je turismus ekologickým faktorem téhož řádu jako zemětřesení, požár nebo povodeň? Nikoli, není to jev výjimečný, jako jsou živelní pohromy, nýbrž chronický. Je to spíše nemoc. V alpských průsmycích ničí auto horské louky, na silnicích byly za minulý rok zabity desítky tisíc zajíců a srn.“

„Ale to se nás netýká,“ řekl Holger. „Já nemám auto. Vy ho sice máte, ale nepoužíváte ho k výletům. A pak, ty srny a zajíci zaplatili svými životy za životy mnoha lidí, které by zabily tytéž automobily, kdyby trasy vedly po cestách, kde sice nejsou zajíci a srny, ale kde jsou lidé.“

„Lhostejnost je nejhorší nepřítel člověka. Pronásleduje nás všechny bez rozdílu a všude. Jednou jsem našla na cestě zajíce s přeraženými tlapkami… Trvalo to celý měsíc, než mohl znovu běhat.“

„Žije tady u vás?“

„Ne, odběhl do svého lesa. Ale občas mne přijde navštívit, pamatuje si mne. Líbí se vám u nás?“

„Ano. Dnes jsem viděl Skotsko…“

„Z vrtulníku?“ zeptala se s ironií a suše dodala: „Dnes je teplo a slunečno, ale ani při takovém počasí toho z vrtulníku moc neuvidíte.“

Holger se setkal s jejím přísným pohledem.