Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

30 l“ Musíte se stát ženou Alexandra,“ zašeptala bledými rty Lu-cienne. Oči měla doširoka rozevřené a svítily jí, jako by se v nich odrážel plamen z reaktoru. „Na Lodi není ani jeden dospělý kromě vás, a jestli vás nezachráníme, jaká tu bude záruka… Promyslete to, teto Pavlíno! Na celý život jsem si zapamatovala vaše slova. Nežijeme zde pro sebe, nýbrž pro náš cíl. Alexandr je téměř dospělý, bude mu osmnáct…“

Zarazila se a celá zrudla. Pavlína ji něžně objala:

„A co ty, moje děvčátko?“

Ukázalo se, že již všechno promysleli.

„Já se provdám za Johna, Serž pak bude mít za ženu Margot. Vidíte, jak to všechno vychází!“

„O tom nemluvím. Ale ty přece miluješ Alexandra?“

„Ano, ale…“

„A on tě také miluje?“ Lucienne mlčky sklopila oči. „Tak proč takové oběti, má milá. Kvůli cíli? Let je přece ještě na začátku a cíl daleko. Musíme prostě žít dobře a podle možností šťastně, abychom mohli dát život dalším. To si od nás žádá náš cíl. Tak proč toto všechno?“

„Chceme vás zachránit, teto Pavlíno!“ vyhrkly jí slzy. „Není před čím mne zachraňovat a navíc takovýmto způsobem. Moje nemoc je vskutku nepříjemná a zřejmě vážná, ale doufám, že ji nějak překonám. A jestli ne… jestli se se mnou něco stane… co se dá dělat, všichni jsme smrtelní. Nesmrtelnost neexistuje. Ale život pokračuje. Časem se na Lodi objeví jiná Pavlína, možná že tvoje a Alexandrova dcera. Už nejste děti. Jste dospělí. Alexandr může převzít velení Lodi třebas hned dnes. V každém případě nebude o nic horší než Sven. Myslím, že byste si s Lodí poradili i beze mne. Jediná věc mi dělá starosti. Kdo ti pomůže, až budeš rodit? Konzultant všechno ví, ale ruce nemá. Alexandr ruce má, ale kdo miluje, ten se nehodí jako porodní bába. Ani to není problém. Všechno bude dobré! Jdi k svému Alexandrovi, uklidni ho. Jen příliš nespěchejte, ještě nenadešel váš čas…“

„Vím to,“ řekla Lucienne a podívala se Pavlíně zpříma do očí. „Oba to víme. Dobrou noc.“

I ona už zcela vyspěla, pomyslela si Pavlína.

Několik dní se jí zdálo, že se jí ulevilo, že jí noční rozhovor s Lucienne dodal sil, anebo ji přestalo mučit svědomí, že nesplní svou povinnost. Teď věděla, že by se obešli bez ní, kdyby bylo nejhůř.

Potom začalo všechno znovu. Zjevil se jí Sven, ukazoval na ni prstem a smál se:

„Naivní lidé! Všichni jste naivní lidé!“ Chtěla ho chytit za ruku, aby se ho konečně zeptala, kdo jsou ti naivní. Ale Sven před ní utekl. Utíkala za ním po chodbě, přes zahradu, přes kuchyni… Zastavil ji Alexandr.

„Teto Pavlíno, co je s vámi? Kam tak utíkáte?“ Oněměla, okamžitě zapomněla, že běží za Svenem. „Kam jsem to vlastně běžela? Chtěla jsem udělat něco důležitého… Nevím, co to bylo.

Na Alexandra byla hrůza pohledět, jak se vylekal. Tak je přivede všechny k šílenství.

„Ach ano, chtěla jsem si jen zacvičit!“

Dovlekla se do své kajuty, přistoupila k zrcadlu. Hleděla na ni odtud stará žena s rozcuchanými vlasy, prošedivělá, se šílenýma očima, ve kterých nebyla uvědomělá myšlenka. Pavlína nepochopila, co to bylo za ženu.

A nazítří zcela ztratila nervy. Seděla u stolu ke všemu lhostejná, mechanicky cosi kousala a jedla. Malá Marta, vylekaná tím, jak matka vypadá, zcela ztratila chuť k jídlu.

„Marto, nedrob chléb na podlahu,“ napomenula ji přísně Lucienne, která již zcela převzala funkci hospodyně. Ale Marta neposlechla. „Komu to povídám,“ řekla Lucienne přísně.

Marta se dala do pláče. Naříkala, vzlykala, celé její tělíčko se třáslo, pěstičkami si rozmazávala slzy po tvářích. Pavlína najednou pocítila se svou dceruškou soucit.

„Jak to mluvíš s dítětem, žábo nevychovaná! Co si o sobě myslíš?“ Zvedla ruku. Neviděla před sebou Lucienne, nýbrž Margot, pěknou, zamilovanou Margot, která jí kdysi vzala Sve-na. V Pavlíně najednou vzkypěla žárlivost, připomenula jí zapomenuté slzy i lásku, chvíle utrpení na zelené lavičce. Teď jí to oplatí — všechno, všechno…

A vší silou udeřila Lucienne po tváři. Pět párů očí zůstalo na Pavlíně viset. Pavlína odešla do své kajuty a zamkla se tam. Jen chvíli ji trápil stud. Potom si pomyslela v polosnu nebo v pološílenství: Vždyť já bych byla schopna ji zabít. Moje ubohá malá dceruško. Martičko, můj sirotku!

V noci Pavlína vstala a po špičkách prošla kolem zahrady, kolem kuchyně, kolem farmy, prošla skladištěm i strojovnou. Tady jsou ty kýžené dveře. Podívala se za sklo. Pekelný oheň hořel tak jako vždy, ale teď jí nenaháněl strach. Tam ji čekal klid. Klid pro ni i pro ty ostatní.

Už měla prst na disku, když si vzpomněla, že nenechala žádnou zprávu. Docela jako Sven. Ale oni to pochopí. Z Lodi je možno odejít jen těmito dveřmi. Jiná možnost není.

Ještě si stačila pomyslet, když už se dveře pootevřely, že jedná správně. Všichni zde nežijeme pro sebe samé. Když odejde, pomůže těm ostatním dosáhnout cíle. Jiný smysl její život nikdy neměl. Tak dlouhý — a tak krátký život!

Tlusté ocelové dveře se za ní zavřely.

Na vteřinu strnula u dveří, navýsost překvapena: Kde je pekelný plamen, který naháněl strach?

Místnost, do níž vešla, ani vzdáleně nepřipomínala reaktor. Byla to obyčejná chodba, kdysi dávno vybílená vápnem, a na stěnách již byly praskliny. Nebyla šikmá, jako chodby na Lodi, ale přímá a… vedla od Lodi.

Byla připravena na okamžitou smrt a místo toho se před ní táhne chodba, nekonečný řetěz matných lamp, jehož konec se ztrácí v polotmě. Šla touto chodbou a stále ještě nic nechápala. Kde se ta chodba tady vzala?

Všude drnčely zvonky v různých tóninách, bylo jich deset, možná víc. Zvonily jako na poplach.

A najednou z bočních dveří vyběhl člověk v bílém plášti a vrhl se k ní. Vystrašený pohled. Bílá čepička. Lékař!

„Prosím vás, nelekejte se, Pavlíno,“ řekl vzrušeně. „Pojďte za mnou, všechno hned pochopíte.“

A opatrně, jako těžce nemocnou ji vedl za ruku, aby neupadla.

Proti nim běželi jiní lidé, muži i ženy v bílých pláštích.

„Neuvěřitelné, neuvěřitelné! A kde je reaktor?“ — prolétlo Pavlíně hlavou.

Uběhlo několik dní, než nabyla vědomí.

V sousední místnosti něčí ostrý hlas vyčítal:

„Kruté! Říkáte, že to bylo kruté ponechat je osudu. Vy říkáte, že oni nezavinili to, že se zapomnělo na zirkonium. A porušit čistotu gigantického a velmi drahého lékařsko-biologického pokusu ze soucitu, z hloupé účasti — to bylo podle vás humánnější? K tomu vás přivedla vaše humanita?“

„A co, promiňte, vaše televizní kamery? To nebyla naše humanita, jak jste se ráčil vyjádřit. Ty byly od samého začátku.“

„O čem to mluví?“ pomyslela si Pavlína. „Proč se lidé hádají, když kolem je takový klid, taková blaženost. A tak se chce spát!“

Sven docela zešedivěl, zestárl o deset let, ale byl dobrý, dobrosrdečný, jen trochu ironický.

Seděli v kulatém sále vedle zkušebního operačního pultu. Na šesti malých obrazovkách před operátorem plynul vzdálený život Lodi. Velká obrazovka uprostřed dublovala kteroukoli z malých obrazovek. Teď na ní byl Alexandr, který o něčem usilovně přemýšlel.

Sven jí položil ruku na rameno.

„A tys nepochopila ihned, k čemu jsou ty objektivy? Pavlíno, Pavlíno, naivní člověče! Jakmile dali do stroje doplňující informaci o zirkoniu, ihned jsem pochopil, jaký je to klam, celá ta Loď. A jestli je to tak, bylo by nerozumné, aby svůj experiment nepozorovali. A tak jsem hledal a našel televizní kamery. Přetvařovat se nemělo smysl. Byl jsem mimo hru. A tak jsem vyšel ze hry.“