Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Pavlína se usmála.

„Ty nebereš v úvahu, že Konzultant je jen stroj. On sice umí předvídat budoucí, ale ne strachovat se o ně.“

„Ale přece tu něco nehraje,“ nesouhlasil Alexandr.

Ale brzy na to všichni zapomněli, protože John se uzdravil a oni již věděli, že se tato nemoc již nikdy nebude opakovat.

Všichni zapomněli…

Ale ne, všichni nezapomněli. Nyní si vzpomíná, všichni ne! Sven několik dní s nikým nemluvil a potom u něho, jako již často, začalo období bouřlivé činnosti. Pozdě večer, když v knihovně nikdo nebyl, dlouho mluvíval s Konzultantem a přitom nejen ústně, ale i písemně. Pavlína si toho nevšímala, byla ráda, že S véna tak brzy přešla jeho mizerná nálada.

„O čem se s ním bavíš?“ zeptala se jednou mimochodem. „Ale o ničem. O čem je možno mluvit s tím tupým vzdělancem? Jen prověřuji systémy. Zdá se mi, že v něm není něco v pořádku. Měl nám o zirkoniu dávno říci.“

„A našel jsi chybu?“

„V tom to právě vězí, že nenašel.“

„Snad si nemyslíš, že před námi něco skrývá schválně? Anebo že nás podvádí, jako to dělají stroje v románech?“

„Kdepak ten!“

Tehdy si toho nevšimla. Ale teď ji pouhá posloupnost událostí přinutila připomenout si všechny podrobnosti Svenova odchodu. Špatnou náladu měl po sdělení o zirkoniu několik dní. Potom byl celý týden plný elánu, ale všechna jeho činnost byla spojena s Konzultantem. Potom se zase dostavila mizerná nálada — a ta zůstala až do konce. 2e by mu byl Konzultant sdělil něco zcela mimořádného? To sotva, Sven ho vždy trochu přehlížel a koneckonců, jak mohl Konzultant soupeřit s takovým intelektem, jako měl Sven? Tak co to tedy bylo? V čem je příčina Svenova odchodu?

Johnova nemoc, Konzultantovo sdělení, mizerná nálada, besedy s Konzultantem, přesvědčení, že stroj je v pořádku, znovu mizerná nálada — a ODCHOD. Ne, tady zřejmě schází nějaký článek. Ale jaký? Jaký?

U oběda se malá Marta zeptala:

„Maminko, dovol mi, abych mohla — odnést tatínkovi jídlo.“ John a Serž s chutí jedli slepičí polévku, nevšímali si, co Marta říká. Ale Alexandr a Lucienne strnuli se lžícemi u úst. „Zapomněla jsi, holčičko, že se u jídla nemluví,“ přísně řekla Pavlína. „Nemůžeš k němu, je nemocen a mohla bys také onemocnět. Já mu odnesu jídlo sama.“

„A ty neonemocníš, maminko?“

„Já ne, já jsem velká, ale děti k němu nesmějí.“

„Až vyrostu, pustíš mě k němu?“

„Uvidíme, jak se budeš chovat u jídla. Kdo moc mluví, ten nevyroste.“

Po každé snídani, obědě a večeři Pavlína nosila podnos s jídlem do prázdné Svenovy kajuty. V noci to Alexandr nosil zpět a házel do Syntetizátoru. Bylo to hloupé, ale co měli dělat? Dveře zamykala na klíč. Musela ještě všechno v této prázdné kajutě pečlivě prohlédnout, ale protože ji kajuta lekala, nedovedla se k tomu přinutit a zatím všechno leželo tak, jak to bylo ráno po Svenově odchodu. Alexandrovi zakázala čehokoliv se dotýkat.

Nakonec se Pavlína rozhodla. V noci potichu vešla do kajuty, otočila dvakrát klíčem, přinutila se usednout do křesla. Šachová deska s postavenými figurkami, světlo stolní lampy pod zeleným stínidlem. Ve vzduchu se ještě držel slabý zápach jeho těla. Na háčku visela Svenova kombinéza. Odešel ve cvičném úboru.

Pavlína zmáčkla tlačítko elektroniky. Co četl před odchodem? Vrátila zpět mikrofilm: A. Conan-Doyle: Příhody Sherlocka Holmese. To je divné. Téměř mechanicky probrala ostatní karty: Učebnice kriminalistiky. Vedení vyšetřování. Logika v alogických procesech. Šachové paradoxy. Kosmické právo. Elektronika. — Bože, jaká směs! A toto četl v posledních dnech, možná dokonce v posledních hodinách svého života! Sven zůstával pro ni hádankou, na kterou si zakazovala myslet.

Co dál. Pracovní boty v koutě. Kousek izolovaného drátu na stole. Šroubovák. Na co potřeboval šroubovák? Nikdy se nezabýval technikou. Asi něco přišroubovával. Nebo odšroubovával?

Pavlína se zvedla, aby si prohlédla všechny přístroje, které měly šrouby. Zmáčkla vypínač stropního osvětlení — světlo se nerozsvítilo. To je divné. Vzala šroubovák — něco padlo na zem. Šroubek. Nevelký šroubek. Sven asi spravoval něco na stropě.

Přistavila si křeslo do středu kajuty. Opravdu, ve stínidle chyběl šroubek. K čertu, proč šel Sven v noci hledat šroubovák a opravoval stropní světlo? To nemohlo počkat do rána? Lampa na stole přece svítila. A stropní světlo bylo v pořádku. Vždyť tu večer byla a pamatuje si přesně, že lampě nic nechybělo. To je nepochopitelné!

Pavlína odšroubovala ostatní šroubky a sejmula stínidlo. Stačilo se dotknout kontaktu a lampa svítila. Vyj mula trubici, odšroubovala vše, co se dalo, a tu zrcadlový reflektor, přidělaný ke stropu kajuty, upadl na křeslo k jejím nohám. Podívala se na reflektor — byl násilně vylomen, na okrajích bylo vidět ztvrdlé lepidlo. A co bylo zajímavé, zrcadlový reflektor byl zcela, průhledný. A ve stropě mezi temným kovem se cosi zablesklo… nějaký kulatý zasklený otvor o průměru asi deseti — haléře. Okolo něho bylo vidět škrábance po šroubováku.

Pavlína si sedla do křesla a zakryla si tváře rukama. Toto vše udělal Sven v poslední noc. Ale jak je to nesmyslné, hloupé a nelogické. Strop. A besedy s Konzultantem. A ta nevysvětlitelná směs knih. A periodické mizerné nálady. Člověk by se musel zbláznit, kdyby měl opakovat, co dělal on! Tak kdo tedy byl Sven?

A najednou zřetelně uslyšela jeho hlas:

„Nejsem bůh, a také ne Konzultant, jsem jenom člověk, Pavlíno!“

Vykřikla! Zdálo se jí, že Sven stojí v koutě — viděla ho zřetelně přes prsty rukou.

„Svene,“ zasténala, „Svéně!“

Neodpověděl. Pavlína se vzchopila, prudce vstala a sňala ruce s očí. Sven tu nebyl. V rohu visela jeho kombinéza.

Zešílím, řekla si. On také šílel, a proto ODEŠEL. Jen blázen může odšroubovat stropní svítidlo.

Dělo se s ní něco-velice divného. Snažila se sama sebe přesvědčit, že Svenův odchod byl vyvolán nějakou duševní poruchou, dočasným selháním soudnosti. Fakta to zdánlivě potvrzovala, takže bylo načase uklidnit se a udělat za vším tečku. Ale z druhé strany, jednání pomateného postrádá jakoukoliv logiku. Ve Svenově jednání však logika byla. Teď již Pavlínu nezneklidňoval sám jeho odchod, ale jeho bezdůvodnost a nesmyslnost. Chtěla stůj co stůj najít onu příčinu, která jí stále unikala. Proměnila se v detektiva-samouka a neštěstí se jí proměnilo v logický rébus. Pavlína si uvědomovala, jak je to směšné a pošetilé, ale nedokázala se zastavit.

„Znáš funkci každého šroubku na Lodi?“ zeptala se Konzultanta.

„Samozřejmě.“

„Pod odrazovou deskou na stropě ve Svenově kajutě a také v ostatních kajutách jsou jakési zasklené otvory. Co to je?“

„Jsou to lampy havarijního osvětlení, Pavlíno.“

„To není pravda. Jsou tak podobné lampám asi jako já pánubohu.“

Konzultant se urazil.

„Víš přece, že nejsem člověk, jen stroj a stroje nemohou lhát.“,

„Dobře, tak mi tedy řekni, jak se mám přesvědčit, že jsou to lampy? Jak se zapojuje havarijní osvětlení?“

„Pouze automaticky. Blok pro zapojení havarijního osvětlení je zamontován do systému řízení Lodi. Kdo by toto nouzové osvětlení chtěl zapojit, musel by poškodit Loď.“