Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Druhá generace jako by něco ztratila ve skleníkové atmosféře Lodi. Anebo se poučila z hořkých zkušeností Prvních, naučila se držet své city na uzdě. Možná že to již byly výsledky výchovy pod hvězdnou kopulí? V každém případě zůstalo faktem, že Druhá generace nezapsala do análů Lodi žádné dramatické události. Tekly slzy, byla tu neštěstí, propukaly hádky a bezvýznamné konflikty — ale obešly se bez dramatických zvratů.

1. května 2128 — narození Pavlíny, dcery Alexe a Marty

2. dubna 2141 — smrt Marty

14. září 2141 — narození Alexandra, syna Freda a Lydie

22. února 2143 — smrt Alexe, velení převzal Fred

30. prosince 2145 — narození Lucienne, dcery Svena a Margot

18. července 2150 — narození Johna mladšího, syna Freda a Lydie

16. března 2145 — narození Serže, syna Svena a Margot

Červenec-listopad 2155 — smrt Lydie, Ethel, Freda a Margot, velení převzal Sven. 8. března 2157 — narození Marty mladší, dcery Svena a Pavlíny

Loď byla prostorná, tak prostorná, že se to až zdálo nadbytečné: nač posílat do vesmíru celý palác, když by posádce stačil i třikrát menší prostor? Například cesta z plastiku by se dala použít i pro cyklistické závody, kdyby ovšem měli bicykly. A přece hlavní nepohodlí Lodi bylo v tom, že byla příliš těsná, než aby se hrstce lidí, odtržených od Země, mohla stát nejen domovem, ale i světem.

Když je člověk šťastný a spokojený, okolí na něj patrně příliš nepůsobí; jakmile se však ztratí duševní rovnováha, rozčiluje ho každá maličkost a ztrpčuje mu život. Jak ji nyní tížily stěny Lodi. Ať jdeš kam chceš, všude narazíš na nesnesitelný ovál, za kterým končí denní světlo, za kterým nic není. Už samotná uzavřenost prostoru je schopna připravit člověka o rozum, myslela si občas Pavlína.

Kdyby aspoň jednou při svém marném bloudění po poschodích objevila nějaké zákoutí, které dříve neznala a kde by nebyla už tisíckrát, kdyby odněkud vyletěl motýl, nebo luční kobylka! Ale nic takového se nemohlo stát. Jejich těsný, malý svět byl vymezen neprůstřelnými pancéřovými stěnami, přes které nepronikla ani myšlenka, ani fantazie.

Do svých patnácti let si Pavlína stěn nevšímala, ale když zemřel její otec a ona pocítila potřebu samoty, najednou ostře vnímala nepřirozený a nepřátelský charakter mezí, které jim byly určeny. Běhala po Lodi v naději, že najde tajný koutek, kde bude moci aspoň hodinu pobýt sama, aniž by někdo přišel a snažil se ji zabavit a rozveselit — avšak takový koutek neexistoval. Kajuta také nebyla to, co hledala. V kajutě žila celý život — potřebovala koutek někde mimo, na svobodě. Když nenašla nic lepšího, oblíbila si tu zelenou lavičku v zahradě, na které sedával i její otec. Skryta pod zelenými větvemi aká-cií poskytovala zelená lavička aspoň iluzi klidu a samoty.

Kolik myšlenek jí táhlo hlavou, když se tu schovávala, kolik nevyřčených žalob zde v sobě pochovala, kolik spolykala slz.

Právě zde ji poprvé napadla hořká myšlenka o nedokonalosti malého kolektivu expedice. Jak to bude, ptala se sama sebe tehdy patnáctiletá Pavlína, v první expedici měl každý ženu nebo muže, své blízké druhy, a přesto byli nešťastní. Jak to bude s následujícími generacemi, když se na některou dívku nebo chlapce nedostane životní partner? Copak není možno vymyslet nic, co by zabránilo této situaci, pro člověka tak nedůstojné?

Tehdy ještě nemyslela na sebe, ačkoliv tušila, že bude první, která bude muset vypít tuto číši. Za dva roky ji tato myšlenka pronásledovala neustále; narodila se pozdě a v její generaci pro ni nikdo nezbyl — je zbytečná! Tak přišla její samota.

Tiše plakávala na své lavičce, hryzla si nehty a nemilosrdně odsuzovala sebe i ostatní. „Nestačí, že nás násilné odtrhli od Země a zavřeli v těchto stěnách, horších než nejtemnější žalář, protože neponechávají člověku ani tu nejmenší naději na vykoupení — mne ještě odsoudili i k věčné samotě. Dokonce zde, v našem sterilním světě.“

Její zoufalství a slzy měly zcela konkrétní příčinu, ale které sedmnáctileté děvče by pochopilo, že pravá příčina není v uzavřenosti Lodi, ale v tom, že někdo neopětuje její lásku. Neměla tušení, že podobné trápení vždy měly a budou mít sedmnáctileté dívky i na Zemi, že i na Zemi se dívky někdy cítí osamoceny uprostřed lidí, protože nepotřebují kohokoliv, ale často právě toho, jehož srdce patří jiné.

Ten jediný, koho měla ráda Pavlína, byl S ven. A S ven měl rád Margot. Pavlína milovala Svena, ale měla ráda i Mar-got a nikdy by jí nepřála nic zlého. Milá, přívětivá, bezbranná, se srdcem dokořán, celá zářící dobrotou, přitažlivá a tak ženská Margot! Kdyby byla věděla něco o Pavlínině trápení, byla by se asi zřekla svého štěstí bez váhání. Ale Margot se přece ničím neprovinila. A proč by měla ona trpět? Proto Pavlína neprozradila své tajemství. Ani Sven, ani Margot o její lásce nic nevěděli, nevěděl o ní nikdo kromě té zelené lavičky a ta nic neprozradila.

První láska — nemoc, která potká každého jak spalničky — nesmrtelná první láska! Kdyby se lidé nedokázali z této nemoci léčit, již dávno by byl lidstvu konec.

Ještě dříve než se Sven a Margot vzali, Pavlína si našla lék a téměř se uzdravila. Naučila se hledat a nacházet nedostatky ve Svenově charakteru, všímat si každé jeho netaktnosti, každé chyby, každé hlouposti, kterou řekl, a se zadostiučiněním si z těchto poznatků, tak jako dítě z kostek, skládala nový obraz Svena — a Sven se jí zdál lenivý, nedůsledný v ideálech, nepozorný a necitlivý dokonce i vůči Margot, egoistický a cynický. Ostatně to pozorovala i Margot, Pavlína si tedy nevymýšlela, jen si našla ke Svenovi objektivní vztah. Jestli se Margot dívala na Svenovy nedostatky shovívavě, Pavlína je srovnávala se svým jediným ideálem muže, se svým otcem a v tomto neúprosném srovnávání Sven prohrával ještě víc. Nakonec se stal pro ni pouze jedním ze všech.

Když Pavlína dospěla, přišla k závěru, že se nic strašného nestalo, že to byla jen vývojová etapa, která se zkomplikovala tím, že právě v té době ztratila otce, svého jediného rádce a přítele. Do patnácti let formoval její charakter on, od sedmnácti začala vychovávat sama sebe a to tak, že by jí i otec záviděl. Dva roky lásky a slz nepočítala. Pavlína byla přesvědčena, že se v jejím životě žádné drama neodebralo. Jako všichni na Lodi ona také nenáviděla dramatické události a bála se jich. Sláva bohu měla dost starostí a velkou odpovědnost.

Dvacet sedm let Pavlínina života, nepočítala,osobní prožitky, které jsou pro historii nezávazné, proběhla jako klidná řeka. Život šel rovnoměrně, dokonce až příliš rovnoměrně a Pavlína si myslela, že to tak musí být a že to, jak žijí na Lodi, je normální život a vyprávění o Zemi je jen pohádka, sice poutavá, ale nepotřebná, odvádějící od všední práce ke zbytečnému snění.

Všichni její vrstevníci z druhé generace se oženili, měli děti, jen Pavlína byla sama. Ale teď to již nesla klidně a nezoufala si. Řád Lodi jí nejen dovoloval, ale dokonce přikazoval, aby se stala matkou a ona věděla, že dříve nebo později se stane matkou Svenova dítěte. Proto nespěchala. Měla ráda malého Alexandra a později i Lucienne, Johna i Serže jako své vlastní děti a oni jí její lásku opětovali.