Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Pavlína byla nejmladší z generace Prvních. Narodila se již na Lodi. Když jí otec vyprávěl o cíli, ke kterému spěje Loď, bylo jí třináct let. Jak dobře si pamatuje tu dobu, kdy se dívala na svět široce rozevřenýma očima a kdy v ní tajně dozrávaly otázky, které se těžko kladou dospělým, dobu kritického přehodnocování všeho a všech a postupného růstu kolektivního cítění v dříve egoistické duši.

Seděla na zelené lavičce v zahradě, hlavu na otcově rameni, a vedle ní hezká Margot, velmi podobná dnešní Lucienne. Již tehdy se za ní otáčel Sven, který hltal každé velitelovo slovo. Všichni, celá posádka, měli rádi Alexe. Proto ho děti na Lodi věčně obtěžovaly svými problémy, dotazy i pochybnostmi. Jednou se Pavlína zeptala: proč na Zemi, která je obrazem pořádku a rozumu, neexistuje jeden stát, ale několik — s vlastnimi zvyklostmi, zákony a vládami? Otec se sotva znatelně usmál.

„K tomu, abychom se vyznali v dnešku, je třeba znát historii,“ řekl otec. „A historie se skládá ze dvou velmi odlišných věcí: z hlavního směru vývoje, který je možno předvídat, protože je předurčen předešlým vývojem lidstva, a potom z náhodných kliček a slepých uliček, kterými lidstvo jde k hlavnímu směru historie. Když pochopíš spojitost těchto dvou složek, pochopíš i dnešní den.“

Otcova slova jí zůstala v paměti a nyní, když se chtěla vyrovnat s neštěstím, zoufalstvím a tíhou odpovědnosti, jež na ni padla, znovu a znovu si připomínala praktická poučení z historie, která ji vštěpoval otec. V jeho vyprávění ožívaly epochy a dříve nehybné pomníky historických osobností, vyrovnávaly a vstřebávaly se vášně velké i malé, dávaly se do pohybu skryté pružiny intrik, tajných úmluv, kastovních zájmů a nad tímto pestrým, mnohobarevným nahromaděním konkrétních jevů se klenula linie historické nutnosti.

A tak, aby porozuměla tomu, co se stalo, aby pochopila, musela si připomenout historii Lodi. Nejen připomenout, ale i nově ji přečíst a pochopit, uvidět ji jinýma, vidoucíma očima a hledat v ní pomoc.

Historie Lodi… Soupis narození a smrtí. Jednostranný, jako sám život na Lodi, kde není místo pro mimořádné události. Jen první datum se liší ode všech ostatních — a možná že i to poslední, po třech stech letech, se bude lišit. Zde tedy jsou ony anály, svatá kniha Lodi, letopis čtyřicet osmi let.

14. července roku 2112 start První Hvězdné expedice. Dva roky připravovali vědci mnoha zemí Západního sdružení expedici, formovali posádku, vybírali z tisíců dobrovolníků osm nejvhodnějších. Těch osm vybraných muselo vyhovovat mnoha požadavkům, aby další generace Lodi měly dokonalé zdraví a životaschopnost. Těch osm lidí se muselo doplňovat svými charaktery, bylo třeba, aby měli desítky biologických a psychologických znaků, neboť hlavní při výběru posádky je jejich schopnost dlouhodobého soužití. Vědci od počátku věděli, že pro expedici není nic nebezpečnějšího než utajená nenávist nebo nesnášenlivost, nepříznivé rodové znaky, jdoucí od generace ke generaci, nesmiřitelné charakterové překážky nějakých budoucích kosmických monteků a kapuletů. K tomu ještě přistupovalo rovnoměrné zastoupení představitelů států, spojených ve sdružení.

Bylo jich osm hvězdoplavců, ve věku dvaceti pěti let. Před startem se neznali. Připravovali je každého zvlášť, trénovali a učili každého na území státu, odkud pocházel. Nikdo nevěděl předem nic o sedmi budoucích druzích, kromě jejich národnosti.

Když se pod horkým texaským sluncem shromáždil dav lidí, aby se rozloučil s První Hvězdnou expedicí, sami členové expedice se přes hlavy příbuzných a provázejících hostí snažili uvidět ty, s nimiž budou žít do konce života. Navždy opouštěli Zemi, svou dobu, své zvyky, své přátele, příbuzenstvo, rodiny, aby zmizeli v ledové kosmické prázdnotě a nikdy nepoznali, jak jejich expedice skončí, zda se Loď po třech stech letech vrátí, až obletí dalekou hvězdu, nejbližší našemu Slunci. Měli o čem přemýšlet, na co vzpomínat, bylo s kým se loučit — ale oni se snažili především uhodnout, kdo z tisíců přítomných poletí spolu s nimi. Touha po hvězdách v nich byla silnější než zemská přitažlivost.

Nad rovinou zněla slavnostní hudba, dechové nástroje se oslnivé leskly na slunci, voněly květy, vědci a státníci pronášeli projevy, všechno již bylo řečeno hlasitě i polohlasem, už se se všemi rozloučili — a ještě stále neznali jeden druhého.

Potom Alexe odvezli v autě podzemním tunelem k Lodi, postavené v hluboké šachtě, a tam ho všedně, ve spěchu a přičinlivě téměř pochovali ve vaně, podobné sarkofágu, naplněné zvláštním roztokem. Sotva si oblékl zvláštní skafandr a položil se do vany, pocítil, že se v tekutině vznáší, a v tom okamžiku se jeho vědomí zamlžilo. Nastoupila měsíční startovací anabióza, která měla zmírnit ohromné přetížení vzniklé nabýváním rychlosti, nutné k překonání přitažlivosti Země a Slunce.

Když Alex nabyl vědomí, skláněl se nad ním vysoký hubený muž s prošedivělými skráněmi. Byl to John, Američan, velitel výpravy. Alex dlouho nemohl pochopit, kde je a co se s ním stalo, dokud si neuvědomil, že John je první z jeho souputníků. Byli již z dosahu přitažlivosti Země i Slunce.

Potom si prohlédli videozáznam ze startu, který přijala aparatura Lodi ze Země v době, kdy ještě leželi v anabiózních vanách. Poslední příkazy zazněly nad ztichlým davem, odpočítávaly se poslední sekundy a v ohnivé smršti z hloubi planety, tak to aspoň vypadalo, vyletěla gigantická stříbrná raketa, na okamžik se zastavila a pak proletěla po nebi, zanechávajíc za sebou stříbřitou stopu do neznáma a zmizela v blankytu nebe. Když utichlo její hřmění, nad kosmodromem zazněly výkřiky: „Šťastnou cestu, přátelé!“

Pavlína tento záznam viděla mnohokrát. Tím se pro ni začínalo v životě na Lodi to Nezbytné — a potom přišlo na řadu Náhodné, Nepředvídané — a také tvořilo historii Lodi a První Hvězdné expedice. Nyní, když se snažila pochopit dnešní den, musela si připomenout celé dějiny expedice. A musí také odevzdat její pokračování dalším generacím, obohatit i jejich paměť a vyzbrojit je pro případ dalších nepředvídaných událostí.

7. února 2116 — narodil se Fred, syn Johna a Sofie 26. listopadu 2116 — zemřel John, velení Lodi převzal Alex 2. prosince 2116 — ODCHOD Sofie

První roky na Lodi byly pro všechny jako svátek. Lidé již dospělí a zralí pocítili zde novou mladost, jako kdyby byli s veselou partou na prázdninách. Byl tu před nimi lákavý nezvyklý svět, plný zajímavostí. Poznávali nový život, zvykali si jeden na druhého. Byla to doba, kdy vznikaly první vzájemné vztahy — sympatie, přátelství, první lásky, první kosmická rodina — a pomalu se začaly formovat tradice Lodi. Neustálý svátek se ještě nezměnil v nepřetržitý všední den.

John byl dobrým velitelem, měl silnou vůli, byl spravedlivý a náročný. Jeho tvrdost a neoblomnost zmírňoval Alex svou vlídností. Oba je pojilo pevné mužské přátelství.

Čtvrtý rok letu se Johnovi a jeho ženě, Italce Sofii, narodil syn Fred — první dítě na Lodi. Narození dítěte v kosmu bylo riskantní — a velitel vzal toto riziko na sebe jako první. Narození oslavovali tak, jako se to dělá na Zemi. Bylo šampaňské, květiny a dárky. Dokonce i improvizované představení. A za několik měsíců John onemocněl: byla to divná nemoc, na Zemi se nevyskytovala. Začala bezdůvodnou apatií a skončila opuchnutím celého těla a následnou paralýzou. Lékařka Ethel ani univerzální informační Konzulant nedokázali Johnovi pomoci.