Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Pak jsem několik dní ležel bez hnutí na břehu a díval se k obzoru, odkud se měla objevit Holubice. Čas plynul trýznivě pomalu a nemilosrdné slunce jako by zůstalo stát nad hlavou. Občas jsem se připlazil k vodě a nořil do ní spálenou tvář.

Abych zapomněl na hlad a přemohl mučivou žízeň, snažil jsem se myslet na něco abstraktního. Uvažoval jsem, že v naší době mnoho chytrých lidí utrácí síly svého rozumu na to, aby připravovali zkázu jiným lidem. Třeba ten Cooklingův vynález. Byl jsem přesvědčen, že by ho bylo možno využít k ušlechtilým účelům, třeba k těžbě kovů. Evoluci těchto tvorů by bylo možno usměrnit tak, aby tento úkol plnili s maximální účinností. Došel jsem k závěru, že po příslušném zdokonalení by se tento mechanismus nemohl vyvinout v neohrabaný kolos…

Najednou mě překryl veliký kulatý stín. S námahou jsem pozvedl hlavu a díval, co mi zaclonilo slunce. Ležel jsem mezi klepety kraba obludných rozměrů. Přilezl k břehu a zdálo se, že se dívá na obzor a na něco čeká.

Potom jsem začal blouznit. V mém rozpáleném mozku se gigantický krab změnil ve vysoko zvednutou nádobu se sladkou vodou, k níž za žádnou cenu nemohu dosáhnout.

Vzpamatoval jsem se na palubě plachetnice. Když se mne kapitán Heil zeptal, mají-li na loď nakládat ten obrovský podivný mechanismus, co se válí na břehu, řekl jsem mu, že to zatím není nutné.

Zdálo se jí o temných vlhkých stržích, o cestičkách v horách, o kamení, které se pod jejími kroky sesouvá do údolí. Visela nad propastí, držela se jen keře nebo malého výstupku skály, a potom, aniž by se jí podařilo vyškrábat se nahoru, znovu šla po strmé stezce, ale už na jiném místě, znovu se kamení bez jediného zvuku sesouvalo pod jejíma nohama.

Její vidiny Země byly přízračné a nereálné. Nikdy nebyla na Zemi, a dokonce ani film o putování po horách nikdy neviděla, takže tyto noční můry musely být dědictvím po jejích předcích. Tak si to aspoň vysvětlovala. Často se jí zdálo o Zemi, ale byly to jakési neskutečné sny, matné a nereálné, jako když ve snu víš, že to, co vidíš, se ti jen zdá. Když se jí ve snech zjevoval známý svět Lodi, viděla ho reálně a do detailů.

Vstala a řekla si, že se asi narušila atmosféra v Lodi, to že způsobilo její těžký spánek. Přístroje však ukazovaly správný tlak a správné množství kyslíku, uklidnila se tedy. Člověk na kosmické lodi věřil přístrojům víc než vlastním pocitům.

Škoda že na Lodi není aparát na měření nálady, pomyslela si. Ručička by ukazovala na „vesele“ a ty by ses musela, milá Pavlíno, rozveselit, ať se ti to líbí nebo ne.

Pavlína však měla dobrou náladu.

Broukala si melodii, která jí uvázla v paměti ještě včera, když se s dětmi zabývala hudební výchovou, a namířila si to do řídící kabiny. Tady, pod hvězdami rozesetými po černé obloze, ke kterým Loď letěla, začínal každý její den. Samozřejmě, necítila a ani nemohla cítit pohyb Lodi. Naopak, zdálo se, že Loď uvázla v bezbřehé prázdnotě, zůstalá stát, ztuhla a skrývala se, ale jedna malá hvězdička, ta, ke které letěli, se postupně přibližovala a každým rokem byla jasnější a zřetelnější. Loď řídil Navigátor, do něhož byl vložen program ještě na Zemi, takže posádka prakticky nemusela hvězdy sledovat, ani se podle nich orientovat. A přesto kopule zářící chladnými jiskrami hvězd přitahovala zrak i srdce a stále připomínala: hvězdy jsou s námi!

Na Lodi nebylo žádné schodiště. Přestože obytné místnosti byly rozmístěny v šesti patrech a síla přitažlivosti se blížila zemské, stavitelé Lodi se obešli bez schodů. Z řídícího centra dolů na farmu a dál, přes skladiště až ke strojovně, vedla točitá chodba, která několikrát obepínala celou Loď, a každý její šroubovitý závit odpovídal jednomu poschodí. Podlaha v chodbě byla z plastiku, který něčím připomínal zemskou trávu. Každý Pavlínin den začínal během po tomto trávníku od řídícího centra k farmě a zpět.

Pavlína se pozdravila s hvězdami, popřála dobré jitro Navigátorovi, dotkla se ho dlaní a rozběhla se po chodbě.

Šest poschodí. Šest velkých okrouhlých sálů. Všechno je to tu tak, jak to bylo včera, předevčírem i před desíti lety…

Knihovna je ještě prázdná. Stereoobrazovky ještě nesvítí, mlčí i pedantické automaty-učitelé, osiřelé jsou ještě dětské stolky. Jen vždy bdící Konzultant, pokladnice všech moudrostí a dobrá duše, slabě pomrkává svými indikátory. Usmála se na něj jako na živou bytost.

„Ahoj, starouši!“

A Konzultant, jako by právě na to čekal, okamžitě odpověděl: „Dobré ráno, Pavlíno!“

Na poschodí, kde jsou ložnice, vládne ještě ticho. Je tu dvanáct malých kajut po obvodu lodi, každá určená pro jednoho obyvatele. Loď je projektovaná pro dvanáct lidí maximálně. Teď jich je sedm. „Zajímavé, co si o tom myslí Sven,“ připomněla si Pavlína. „Možná že už je čas. Marta již odrostla.“

Zahrada. Třicet ovocných stromů, živý plot ze stříhaných akátů, divoce rostoucí tráva. Aleje vysypané pískem, malý bazén, sportovní hřiště. Dokonce i ptáci, bezstarostní zpěváčci, si tak jako na Zemi zpívají ranní písničku.

Starší děti už vstaly. Alexandr cvičil s činkami a hezoučká patnáctiletá Lucienne jela na bicyklu a šlapala do pedálů, co měla sil. Na trenažéru letěla pod jejími koly pozemská silnice, po stranách se míhaly domky a prosvětlené březové háje. Doufám, že nežije ještě pořád ve světě svých dětských představ, pomyslela si Pavlína, nevěří už, že je to skutečná cesta a skutečný vítr? Anebo to již bere jen tak ze zvyku?

V kuchyňském patře nikdo nebyl, ale Syntetizátor tiše hučel, tvořil pro lidi potravu, na vařiči bublala voda ve velkém starobylém čajníku. Služba se již ujala svých povinností.

A tady je farma, nejnižší patro jejího ranního běhu, zde si na chviličku vydechne. Obyvatelé se při jejím příchodu vzbudili. Králíci se hrnuli ke dvířkům klece, strkali se o překot a žádostivě pohybovali čumáčky. Slepice netrpělivě kdákaly a klovaly do prázdného krmítka. Také kapři připlavali k okraji bazénu.

Pavlína si prozpěvovala, potřepala králíky za uši, cvrnkla největšího a nejžravějšího kapra Gargantuju po pyscích, vzala od slepic vejce — a všichni se uklidnili, jako by čekali, až se Pavlína objeví, nikoliv, kdy je nakrmí. Utrhla několik salátových listů, natrhala zelenou cibulku a kopr. Nová ředkvička zatím ještě nedorostla. Košík se zeleninou postavila Pavlína u vchodu, služba ho potom odnese.

Hloupý Gargantua na ni civěl sklem bazénu, chtěl si pohrát. Nudí se, pomyslela si Pavlína. Je jim těžko, není tu rybník se zeleným břehem, jsou celý život zavřeni ve čtyřech stěnách. Tak jako my. Naše klec je jen prostornější, ale také se z ní nedá nikam uniknout. Anebo se snaží trochu mne pobavit? Vypadá, že všemu rozumí, jen promluvit.

Nedokázala myslet na králíky, ryby a slepice jen jako na budoucí potravu — spíše to pro ni byli přátelé na daleké cestě. Právě proto musel maso připravovat Sven nebo Alexandr, ona již jen brala připravené potraviny z lednice a snažila se nevzpomínat, jak tyto potraviny vypadaly ještě včera. To by to asi dopadlo, kdyby někdo při obědě oznámil: Dnes je pečený Gargantua na smetaně!