Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Obešel jsem smečku automatů a vyšel na břeh.

Tady ve tmě jsem se plazil mezi kraby a sbíral po hmatu na písku kousky masa, nakládané ananasy, jablka a ještě nějaké zbytky potravy a přenesl to na písečnou vyvýšeninu. Podle množství věcí, které se válely na břehu, se dalo soudit, že si během našeho spánku tihle tvorové pěkně zamakali. Nenašel jsem ani jednu konzervu celou.

Zatímco jsem sbíral zbytky našeho proviantu, stál Cookling asi dvacet kroků od břehu po krk ve vodě.

Byl jsem natolik zaujat sbíráním potravy a natolik rozčilen vším, co se zběhlo, že jsem na něho docela zapomněl. Ale dal o sobě za chvíli vědět pronikavým křikem:

„Bože můj, Budde, pomoc! Lezou ke mně!“

Vrhl jsem se do vody, a zakopávaje o kovové příšery, zamířil jsem ke Cooklingovi. A tady, pět kroků od něho, jsem narazil na kraba.

Mne si krab ani trochu nevšiml.

„Ksakru, proč vás tak nemají rádi? Vždyť vy jste, dalo by se říci, jejich tatínek!“ řekl jsem.

„Nevím,“ zasípal bublavě inženýr. „Udělejte něco, Budde, aby šel pryč. Jestli se narodí nějaký krab ještě vyšší než tenhle, je se mnou konec…“

„Tady máte svou evoluci. Mimochodem, řekněte mi, které místo je u těch krabů nejzranitelnější. Jak se dá pokazit mechanismus?“

„Dřív bylo třeba rozbít parabolické zrcadlo… nebo vytáhnout zevnitř akumulátor. Ale teď — nevím… Bylo by potřeba speciálního výzkumu.“

„Jděte mi k šípku se svými výzkumy!“ procedil jsem mezi zuby a popadl rukou tenkou přední tlapku kraba, nataženou k inženýrově tváři.

Automat začal couvat. Našel jsem druhou tlapu a také jsem ji ohnul. Tykadla se ohýbala snadno, jak měděné dráty.

Kovovému tvorovi se tato operace zřejmě moc nezamlouvala. Začal pomalu vylézat z vody. A my s inženýrem jsme se vydali podél břehu dál.

Když vyšlo slunce, vylezly všechny automaty z vody a nějakou dobu se vyhřívaly. Za tu chvíli jsem stačil kamenem rozbít parabolická zrcadla na zádech přinejmenším padesáti krabů. Ti všichni se přestali pohybovat.

Ale bohužel to naši situaci nezlepšilo — rozbití krabi se okamžitě stali obětí jiných tvorů a z těch se s ohromující rychlostí začali rodit krabi noví. Abych roztloukl křemíkové baterie na zádech všech strojů, to bylo nad mé síly. Několikrát jsem narazil na zelektrizované automaty a to podlomilo můj bojový elán.

Celou tu dobu stál Cookling v moři.

Brzy znovu vzplála válka mezi obludami a ty jako by na inženýra docela zapomněly.

Opustili jsme bojiště a přešli na opačnou stranu ostrova. Inženýr byl několikahodinovou mořskou koupelí tak promrzlý, že ulehl na záda a cvakaje zuby poprosil mě, abych ho zasypal horkým pískem.

Poté jsem se vrátil k našemu původnímu útulku pro šaty a to, co zbylo z proviantu. Teprve nyní jsem zjistil, že je stan rozbořen — zmizely železné kůly, zaražené do země, a na okrajích plachty byly odtrhány kovové kroužky, jimiž byla plachta připevněná na provazech.

Pod plachtou jsem našel Cooklingovy i své šaty. I tady bylo znát stopy činnosti krabů hledajících kov. Zmizely kovové háčky, knoflíky, přezky. Na jejich místech zůstala propálená tkanina.

Tou dobou se bitva mezi automaty přesunula od břehu do hloubi ostrova. Když jsem vystoupil na vy výšeními, spatřil jsem, že téměř uprostřed ostrova, mezi křovím, tyčí se na dlouhých klepetech, téměř tak vysokých jako dospělý člověk, několik oblud. Vždycky dvě a dvě se pomalu rozcházely různými směry a pak se s ohromnou rychlostí řítily proti sobě.

Při jejich srážce se ozývaly zvučné kovové rány. V pomalých pohybech těchto gigantů bylo cítit obrovskou sílu a velikou váhu.

Před mýma očima bylo několik mechanismů sraženo na zem a okamžitě roztrháno.

Ale já už měl dost dívání na rvačky mezi šílenými stroji, proto jsem na sebe naložil všechno, co se mi podařilo sebrat na místě stanoviště, a pomalu jsem se vydal ke Cooklingovi.

Slunce nemilosrdně pálilo, a než jsem došel k místu, kde jsem zahrabal inženýra do písku, několikrát jsem zalezl do vody. Měl jsem dost času na promýšlení všech událostí.

Jedno bylo jasné — plány admirality s evolucí se vyloženě zhroutily. Místo zdokonalených miniaturních přístrojů se rodily neohrabané gigantické mechanismy obrovské síly, ale pomalých pohybů.

Z vojenského hlediska nestojí za nic.

Již jsem se přibližoval k písečnému pahrbku, pod nímž spal Cookling, vysílený nočními koupelemi, když tu od vyvýšeniny vylezl z křovin obrovský krab.

Byl vyšší než já, nohy měl vysoké a masivní. Pohyboval se nepravidelnými skoky, nahýbaje přitom zvláštním způsobem trup. Přední, pracovní tykadla měl neuvěřitelně dlouhá a vláčel je po písku. Obzvlášť zbytnělou měl tlamu-dílnu. Tvořila téměř polovinu jeho těla.

„Ichtyosaurus,“ jak jsem ho v duchu pojmenoval, neohrabaně slezl a začal se trupem otáčet na všechny strany, jako by se rozhlížel po terénu. Mechanicky jsem směrem k němu mávl stanovou plachtou, jako to děláme, když chceme odehnat krávu stojící v cestě. Ale on si mne vůbec nevšiml a jaksi podivně, bokem, začal opisovat kruh a blížil se k písečnému pahrbku, pod nímž spal Cookling.

Kdyby mě bylo napadlo, že nestvůra směřuje k inženýrovi, byl bych se mu okamžitě rozběhl na pomoc. Ale dráha mechanismu byla tak neurčitá, že mě nejprve napadlo, že jde k vodě. A tak teprve když se dotkl tlapami vody, prudce se otočil a rychle se rozběhl k inženýrovi, hodil jsem náklad na zem a rozběhl se.

„Ichtyosaurus“ se zastavil nad Cooklingem a jako by se přikrčil na bobek.

Všiml jsem si, jak se konce jeho dlouhých tykadel zamíhaly v písku, přímo vedle inženýrovy tváře.

V příštím okamžiku se na místě, kde se ještě před chvilkou rýsoval pahrbek, zavířil najednou mrak písku. To Gookling jako pomatený vyskočil na nohy a v panice se rozběhl pryč od obludy. Ale bylo pozdě. Tenká chapadla se mu pevně ovinula kolem tlustého krku a zvedla ho nahoru k tlamě mechanismu. Cookling zůstal bezmocně viset ve vzduchu, podivně kymáceje nohama i rukama.

I když jsem inženýra ze srdce nenáviděl, nemohl jsem připustit, aby zahynul v boji s jakýmsi nemyslícím kovovým netvorem.

Bez rozmýšlení jsem chytil kraba za jeho vysoká klepeta a vší silou jsem trhl. Ale bylo to asi to samé, jako kdybych chtěl vyvrátit ocelovou rouru zapuštěnou hluboko do země. „Ichtyosaurus“ se ani nepohnul.

Narovnal jsem se a vyskočil mu na záda. Na okamžik byla moje tvář ve stejné úrovni se zkřiveným obličejem Cooklingovým.

„Zuby,“ prolétlo mi hlavou. „Cookling má kovové zuby…“ Ze všech sil jsem praštil do parabolického zrcadla, blyštícího se ve slunečních paprscích.

Krab se zavrtěl na místě. Zmodralý Cooklingův obličej s vyvalenýma očima se objevil ve výši tlamy-dílny. A tu se stalo cosi strašlivého. Elektrická jiskra přeskočila na inženýrovo čelo, na jeho spánky. Pak se tykadla kraba náhle rozevřela a bezvládné tělo stvořitele železného moru se zřítilo do písku.

Když jsem pohřbíval Cooklinga, honilo se po ostrově několik obrovských krabů. Mně ani mrtvole vojenského inženýra nevěnovali žádnou pozornost.

Zabalil jsem Cooklinga do stanové plachty a zakopal uprostřed ostrova do mělké jámy v písku. Pohřbíval jsem ho bez soucitu. Ve vyschlých ústech mi skřípal písek a já jsem v duchu proklínal nebožtíka za celý hnusný nápad. Z hlediska křesťanské morálky jsem se tím dopouštěl velikého rouhání.