Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Poručíku, honem poběžte! Honem! Začalo to! Honem sem poběžte!“

Vyšel jsem ze stanu a spatřil Cooklinga, jak stojí mezi křovinami na výšině a mává na mne.

„Jdem!“ řekl a zafuněl jak lokomotiva. „Rychle sem!“

„Kam, inženýre?“

„Tam, kde jsme včera nechali našeho krasavce.“

Slunce již bylo vysoko, když jsme doběhli k hromadě kovových odlitků. Oslnivě se leskly, takže jsem nejprve nic neviděl.

Teprve když jsem se k hromadě přiblížil asi tak na dva kroky, zpozoroval jsem také tenké proužky namodralého dýmu, stoupající vzhůru, a potom… A potom jsem strnul jak bleskem zasažený. Protřel jsem si oči, ale přelud nezmizel. U hromady stáli dva krabi, naprosto stejní jako ten, kterého jsme včera vytáhli z bedny.

„To byl jeden zahrabán pod tím kovovým haraburdím?“ vykřikl jsem.

Cookling několikrát usedl na bobek, mnul si ruce a pohihňával se.

„Tak už se přestaňte pitvořit!“ rozkřikl jsem se. „Kde se vzal ten druhý krab?“

„Narodil se! Dnes v noci se narodil!“

Kouší jsem se do rtu a beze slova jsem přistoupil ke krabům, nad jejichž zády stoupaly do vzduchu tenké proužky dýmu. V prvním okamžiku se mi zdálo, že mám halucinace — oba krabi usilovně pracovali.

Ano, přesně tak, pracovali. Jejich přední tykadla se rychle míhala, dotýkala se kovových hranolků, vytvářela na jejich povrchu elektrický oblouk jako při elektrickém svařování a odtahovala kousky kovu. Krabi si rychle cpali kov do širokých úst. Uvnitř mechanických živočichů cosi bzučelo. Občas vytryskl z tlamy syčící snop jisker a poté druhý pár tykadel vytahoval ven hotové součásti.

Tyto součásti se v určitém pořádku shromažďovaly na ploché destičce, která se pod krabem postupně vysouvala.

Na destičce jednoho kraba byla už shromážděna téměř hotová kopie třetího kraba, zatímco u druhého se obrysy budoucího mechanismu teprve začínaly rýsovat. Byl jsem ohromen.

„Vždyť si tihle tvorové vyrábějí dvojníky!“ zvolal jsem.

„Naprosto správně. Jediným posláním tohoto stroje je vyrábět navlas stejné stroje,“ řekl Cookling.

„A je to vůbec možné?“ zeptal jsem se nechápaje nic.

„Proč by ne? Přece kterýkoliv obráběcí stroj, například soustruh, vyrábí součásti právě takového soustruhu, jako je on sám. A tak mě napadlo vyrobit automatický stroj, který by od začátku do konce vyráběl sám sebe. Modelem takového stroje je můj krab.“

Zamyslel jsem se a snažil si srovnat v hlavě všechno, co inženýr řekl. V té chvíli se tlama prvního kraba otevřela a z ní vylezl široký pruh kovu. Pokryl celý složený mechanismus na destičce, čímž vznikla záda třetího automatu. Když byla záda posazena, přivařily hbité přední nohy vpředu i vzadu kovové stěny s otvory a krab byl hotov. I jemu, stejně jako jeho bratřím, blyštělo v prohlubni na zádech kovové zrcadlo s červeným krystalem uprostřed.

Krab — výrobce zatáhl zase destičku pod břicho a jeho „dítě“ stanulo na vlastních nohou na písku. Všiml jsem si, jak se zrcadlo na jeho zádech začalo pomalu otáčet a hledalo slunce. Krab chvilku postál, pak se odkolébal k břehu a napil se. Pak odleží na slunce a bez hnutí se vyhříval.

Měl jsem dojem, že se mi to všechno jen zdá.

Zatímco jsem si prohlížel novorozeně, Cookling řekl:

„A je hotov i čtvrtý.“

Ohlédl jsem se a spatřil, že se „narodil“ čtvrtý krab.

Zatímco první dva, jako by se nic nestalo, dále stáli u hromady kovu, odtahovali kousky a strkali si je do svého nitra. Opakovali to, co dělali předtím.

Čtvrtý krab se rovněž odkolébal napít mořské vody.

„Proč, ksakru, cucají tu vodu?“ zeptal jsem se.

„Zalévají akumulátor. Dokud svítí slunce, stačí jen energie, která se pomocí zrcadla a křemíkové baterie na zádech mění v elektřinu, na všechnu práci. V noci je automat zásobován energií z akumulátoru, která se tam přes den nahromadila.“

„Tihle tvorové pracují ve dne v noci?“

„Ano, ve dne v noci, nepřetržitě.“

Třetí krab se pohnul a vydal se k hromadě kovu. Nyní již pracovaly tři automaty, zatímco čtvrtý se nabíjel sluneční energií.

„Ale vždyť v těch hromadách kovu není žádný materiál pro křemíkové baterie…,“ poznamenal jsem, pokoušeje se pochopit technologii této hrozné reprodukce mechanismů.

„Taky ho není třeba. Je ho tu podle libosti.“ Cookling nemotorně hrábl špičkou boty do písku. „Písek, to je kysličník křemičitý. Uvnitř kraba se působením Voltova oblouku vylučuje opět čistý křemík.“

Do stanu jsme se vrátili večer, ve chvíli, kdy u hromady kovů již pracovalo šest automatů a dva se vyhřívaly na slunci.

„K čemu je to všechno dobré?“ zeptal jsem se Cooklinga při večeři.

„Pro válku. Tihle krabové jsou strašnou diverzní zbraní,“ odpověděl upřímně.

„Nechápu, inženýre.“

Cookling dožvýkal dušené maso a pomalu vysvětlil:

„Představte si, co se stane, pustíme-li nenápadně takovéhle věcičky na nepřátelské území.“

„Nu a co?“ optal jsem se a přestal jíst.

„Víte, co je to geometrická řada?“

„Dejme tomu.“

„Včera jsme začali s jedním krabem. Teď už jich je osm. Zítra jich bude čtyřiašedesát, pozítří pětset dvanáct a tak dál. Za deset dní jich bude přes deset miliónů. K tomu bude zapotřebí třicet tisíc tun kovu.“

Když jsem se ta čísla dověděl, oněměl jsem údivem.

„Nojo, ale…“

„Tihle krabi jsou schopni v krátké době sežrat všechen kov nepřítele, všechny jeho tanky, děla, letouny. Všechny jeho stroje, mechanismy a zařízení. Za měsíc nezůstane na celé zeměkouli ani ždibec kovu. Všechen se spotřebuje na reprodukci krabů… Nezapomínejte, že za války je kov nejdůležitějším strategickým materiálem.“

„Tak proto měla admiralita takový zájem o vaši hračku,“ zašeptal jsem.

„Samozřejmě. Ale tohle je teprve první model. Chystám se jej podstatně zjednodušit a tím urychlit proces obnovování. Urychlit řekněme dvakrát až třikrát. Konstrukci udělat pevnější a tvrdší. Dát jim větší pohyblivost. Zvýšit citlivost indikátorů hledajících ložiska kovů. V takovém případě budou moje automaty za války horší než mor. Chci, aby nepřítel byl zbaven svého kovového potenciálu během dvou až tří dnů.“

„Prosím, ale až tyto automaty sežerou všechen kov na území nepřítele, polezou i na vlastní území,“ namítl jsem.

„To je jiná otázka. Práci automatů je možno zakódovat a při znalosti kódu ji přerušit, jakmile by se krabi objevili na našem území. Mimochodem tímto způsobem je možno přetáhnout veškeré zásoby kovu našich nepřátel k nám.“

Tu noc jsem měl divné sny. Lezla na mne mračna kovových krabů, šustila svými tykadly a nad jejich kovovými těly stoupaly proužky modrého dýmu.

Automaty inženýra Cooklinga se za čtyři dny rozmohly po celém ostrově. Jsou-li výpočty správné, mělo by jich teď být přes čtyři tisíce.

Jejich trupy, pobleskující na slunci, bylo vidět všude. Když došlo železo v jedné hromadě, začínali krabi slídit po ostrově a nacházeli další.

Před západem slunce pátého dne jsem byl svědkem strašlivé scény. Dva krabi se poprali o kousek zinku.

Bylo to na jižní straně ostrůvku, kde jsme zakopali do země několik zinkových hranolků. Krabi, pracující na různých místech, sem občas přibíhali zhotovit příslušný zinkový detail. A tu se stalo, že se k jámě se zinkem seběhlo asi dvacet krabů a vznikla opravdová rvačka. Mechanismy si navzájem překážely. Obzvláště vynikal jeden krab, který byl obratnější než druzí a také, jak se mi zdálo, drzejší a silnější.