Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Po večeři jsme se pustili do bedny číslo dvě. Vybalili jsme z ní obyčejný vozík, něco na způsob ještěrky, která na nástupištích převáží zavazadla.

Přistoupil jsem k třetí bedně, ale Cookling mě zarazil:

„Nejdříve se podíváme na mapu. Všechen ostatní náklad budeme muset rozvézt na různá místa.“

Udiveně jsem se na něho podíval.

„Je to součást pokusu,“ vysvětlil mi.

Ostrov byl okrouhlý jako převrácený talíř, jen na severu měl malou zátoku. Právě tam jsme se vylodili. Lemován byl písčitým břehem, širokým asi padesát metrů. Za pásem pobřežního písku začínala nevysoká plošina, porostlá jakýmsi zakrslým, výhní vysušeným křovím.

V průměru neměl ostrov více než tři kilometry.

Na mapě bylo červenou tužkou vyznačeno několik míst — jedno na písčitém břehu, ostatní v hloubi ostrova.

„To, co teď vybalíme, rozvezem na tahle místa,“ řekl Cookling.

„Co to bude, nějaké měřicí přístroje?“

„Ne,“ řekl inženýr a zahihňal se. Měl protivný zvyk hihňat se, když někdo nevěděl to co on.

Třetí bedna byla obludně těžká. Měl jsem pocit, že je v ní masivní soustruh. Když jsme odloupli první prkna, div jsem nevykřikl údivem. Vyvalily se z ní kovové destičky a hranolky různých rozměrů. Bedna byla nabita kovovými předměty.

„Tak se mi zdá, že budeme hrát v kostky!“ vykřikl jsem, přehazuje těžké hranolovité, krychlovité, oblé a kulovité odlitky.

„To těžko,“ řekl Cookling a pustil se do další bedny.

Bedna číslo čtyři a všechny další až do deváté byly naplněny týmž — kovovými odlitky.

Byly trojího druhu — šedivé, červené a stříbrné. Bez námahy jsem zjistil, že jsou ze železa, mědi a zinku.

Když jsem se chtěl pustit do otvírání poslední bedny, řekl Cookling:

„Tu otevřeme, až rozvezeme odlitky po ostrově.“

Následující tři dny jsme s Cooklingem na vozíku rozváželi kov po ostrově. Sypali jsme odlitky na nevelké hromady. Jedny jsme nechávali hned na povrchu, jiné jsem na inženýrův pokyn musel zakopat do země. V některých hromadách byly kovové odlitky všech druhů, v jiných jen jednoho.

Když jsme to měli všechno hotovo, vrátili jsme se k našemu stanu a přistoupili k desáté bedně.

„Otevřte ji, ale co nejopatrněji,“ řekl Cookling.

Byla podstatně lehčí než ty předcházející a také menší.

Byly v ní pevně slisované dřevěné piliny a uprostřed balíček obalený plstí a voskovaným papírem.

To, co se objevilo našim očím, vypadalo jako nějaký nevídaný přístroj.

Na první pohled připomínal velkou kovovou dětskou hračku ve formě kraba. Ale nebyl to jen obyčejný krab. Kromě šesti článkových nohou měl vpředu ještě dva páry slabých tykadel, jejichž konce se ztrácely v jakémsi pouzdře, připomínajícím vysunutou polorozevřenou tlamu nějaké nestvůry. Na zádech měl prohlubeň a v ní pobleskovalo malé parabolické zrcátko z leštěného kovu s temně rudým krystalem uprostřed. Na rozdíl od kraba, s nímž by bylo možno si hrát, měl tenhle dva páry očí — vpředu a vzadu.

Dlouho jsem si tu věc nechápavě prohlížel.

„Líbí se vám?“ zeptal se mne po dlouhém mlčení Cookling.

Pokrčil jsem rameny.

„Vypadá to, že jsme si sem opravdu přijeli hrát v kostky a s dětskými hračkami.“

„Tohle je nebezpečná hračka,“ pronesl Cookling samolibě. „Však hned uvidíte. Zvedněte ho a postavte na písek.“

Krab byl lehký, mohl vážit nanejvýš tři kilogramy.

Na písku stál poměrně pevně.

„Nu a co dál?“ zeptal jsem se inženýra ironicky.

„Teď počkáme, až se trošku ohřeje.“

Usedli jsme na písek a zahleděli se na kovovou nestvůru. Asi za dvě minuty jsem zpozoroval, že se zrcátko na jeho zádech pomalu otáčí směrem k slunci.

„Hoho, zdá se, že ožívá!“ vykřikl jsem a povstal.

Jak jsem vstával, padl můj stín náhodou na mechanismus; krab najednou zamíhal nohama a poskočil zase na slunce. Bylo to tak nečekané, že jsem se zachránil obrovským skokem stranou.

„Tady máte tu hračku!“ rozchechtal se Cookling. „Copak, polekal jste se?“

Setřel jsem si pot z čela.

„Řekněte mi, Cooklingu, proboha, co s tím budeme dělat? Proč jsme sem přijeli?“

Cookling také vstal, přistoupil ke mně a již vážným hlasem řekl:

„Prověřovat Darwinovu teorii.“

„Dobře, ale to je přece biologická teorie, teorie přirozeného výběru, evoluce a tak dál…,“ mumlal jsem.

„No právě. Radši se podívejte, náš hrdina se šel napít vody.“

Byl jsem ohromen. Hračka přilezla ke břehu, spustila do vody malý chobot a zřejmě sála. Když přestala pít, vylezla opět na slunce a strnula.

Díval jsem se na tento malý stroj a v nitru jsem k němu pocítil nesmírný odpor smíšený se strachem. Na okamžik se mi zdálo, že neohrabaný krab na hraní mi něčím připomíná samotného Cooklinga.

„To jste vymyslel vy?“ zeptal jsem se inženýra po chvilce mlčení.

„H-h,“ zahučel a rozvalil se na písku.

Také jsem si lehl a mlčky jsem upřel oči na podivný přístroj. Teď vypadal docela bez života.

Po břiše jsem se k němu připlazil a začal si ho prohlížet.

Krabův hřbet tvořil válec zakončený vpředu i vzadu plochým dnem. V každém z nich byly dva otvory, připomínající oči. Tento dojem byl o to silnější, že v otvorech uvnitř trupu blyskotaly krystaly. Pod trupem kraba byla plochá destička — bříško. Trochu nad úrovní destičky vyčnívaly zevnitř tři páry velkých a dva páry malých článkovitých klepet. Vnitřek kraba jsem si prohlédnout nemohl.

Při pohledu na tuto hračku jsem se snažil přijít na to, proč jí admiralita připisuje takový význam, že vypravila zvláštní loď k cestě na ostrov.

Leželi jsme s Cooklingem dál na písku, pohrouženi každý do svých myšlenek, dokud slunce nekleslo tak nízko nad obzor, až se stín vzdálených křovin dotkl kovového kraba. Jakmile se to stalo, krab se zlehka pohnul a opět vylezl na slunce. Ale stín ho dostihl i tam. A tu se máš krab vydal na cestu po břehu, spouštěl se stále níž k vodě, aby byl stále na slunci. Zdálo se mi, že musí být stále ozářen slunečními paprsky.

Vstali jsme a vydali se pomalu za strojem.

A tak jsme pomalu obcházeli ostrov, až jsme se nakonec ocitli na západní straně.

Zde, téměř až u břehu, byla umístěna jedna z hromad kovových odlitků. Když se k ní krab přiblížil asi na deset kroků, najednou jako by zapomněl na slunce, prudce se k ní rozběhl a zůstal stát u jednoho z měděných odlitků.

„Teď půjdeme do stanu. To zajímavé přijde zítra ráno.“

Ve stanu jsme mlčky povečeřeli a zabalili se do lehkých flanelových přikrývek. Cookling byl, jak se mi zdálo, spokojen s tím, že jsem se ho na nic neptal. Než jsem usnul, slyšel jsem, jak se převrací z jednoho boku na druhý a občas se hihňá. To tedy znamenalo, že věděl něco, co nevěděl nikdo.

Nazítří brzy ráno jsem se šel vykoupat. Voda byla teplá a tak jsem dlouho plaval, pozoruje se zalíbením, jak se na východě, nad jemně zčeřenou hladinou vody, rozhořívá purpurová záře. Když jsem se vrátil k našemu přístřeší, vojenský inženýr už tam nebyl.

Asi se šel kochat svým mechanickým netvorem, pomyslel jsem si a otevřel plechovku s ananasem.

Ještě jsem nesnědl ani tři plátky, když jsem zaslechl nejprve vzdálený, ale čím dál zřetelnější inženýrův hlas: