Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Dveře se otevřely a do místnosti vešli moji kolegové z lodi.

Letovod Strong se zjevnou úlevou zvolal:

„Je živ a zdráv!“

Palubní inženýr mě zahrnul otázkami:

„Co se to tu děje? To je maškaráda? Jakési…“

Zmlkl uprostřed slova. Z dálky se ozvala píseň, kterou mnozí z nás znali z knížek, přečtených v dětství:

A znovu:

„Jménem zákona!“

Kroky v chodbě… Kroky dvou lidí, kteří se blížili ke dveřím z protilehlých stran. Ztichly přede dveřmi.

Letovod Strong namířil na dveře pistolí. Vzal jsem ho za rameno, uklidni] ho a zavolal jsem:

„Pane Holmesi, vejděte! Vstupte, pane Nate Pinker one! Račte!“

Vešli do místnosti do puntíku takoví, jak jsme je znali z knih a filmů. Jeden — vysoký, silný, s buldočím výrazem, druhý — hubený a čilý, s pronikavým pohledem a se svou věčnou dýmkou.

„Podivné! Jak jste poznal, že jsem vám na stopě?“ zvolal Sherlock Holmes.

„Vypočítal jsem vás,“ třásl jsem — se smíchy. Byla to reakce na nedávný strach.

Letovod Strong se na mě vyčítavě podíval a zavrtěl hlavou: že se nestydíte vzpomínat na staré anekdoty! Netrpělivý Nat Pinkerton zahýbal svou buldočí čelistí a zvolal:“Ale kdo nám vysvětlí, jak jsme se zde octli, co je to za divný dům a kdo jste vlastně vy?“

„Vysvětlím vám to!“

Můj klidný tón zkrotil neohroženého Pinkertona, že sklonil pistoli.

„Příčinou celého toho blázince je roztržitost jednoho člověka a následky si netroufám předpovědět.“

Díval jsem se na Pinkertona, ale hovořil jsem ke svým kolegům.

„Vy, Pinkertone, i vy, Holmesi, a všichni ostatní detektivové, piráti a zbojníci jste se tu objevili z knih, které tu zapomněl můj krajan a spolužák Aljoša Sjomin. Mimozemšťané přistáli na naší družici Areus 3 a podle vzorů naší kultury se pokusili udělat si představu o nás…“

Podíval jsem se na letovoda Stronga a uklidnil jsem se. Podle výrazu jeho tváře jsem poznal, že mu stačí jen malá narážka, aby začal přemýšlet tak, jak je třeba.

„Hosté prozkoumali budovu, aparáty a stroje,“ pokračoval jsem. „Potom našli knihy a domnívali se, že jsou to palubní deníky, které tu zanechala poslední expedice pro ty, kteří přijdou po ní. Vždyť kdyby nebylo Aljošovy roztržnosti, co by tu na stanici v přestávce mezi dvěma expedicemi mohlo zůstat? Zřejmě měli hosté stejné obavy, jako mají i naši vědci. Proto se rozhodli dozvědět se o nás co nejvíce, dříve než naváží kontakty…“

„Ať do toho uhodí déšť meteorů, ať se chytím do časové pasti!“ zaklel nejstrašnější kletbou letovod Strong. „Podle jejich prvního vysílání měli aparáty, které mohly zhmotňovat informace!“

„Pochopil jsi!“ řekl jsem. Skutečně zhmotňovali obsahy knih a všechny ty piráty, zloděje a detektivy pokládali za naše současníky a jejich jednání za naše jednání. Usoudili, že na Zemi se lidé jen vraždí, okrádají a honí za bandity.

„Dovedu si představit, s jakým spěchem opustili naši sluneční soustavu!“ řekl palubní inženýr.

Já jsem se usilovně snažil nemyslet na to, nač asi přijde Zemi tato Aljošova roztržitost.

„Hej, vy tam, opatrněji!“ křikl Cookling na námořníky.

Vysadili na zábradlí člunu malou bedýnku a po pás ve vodě se ji po něm snažili odtáhnout.

Byla to poslední z desíti beden, které inženýr na ostrov přivezl.

„To je ale vedro! Peklo,“ vydechl inženýr těžce, utíraje si tlustý rudý krk barevným šátkem. Pak sundal mokrou propocenou košili a hodil ji na písek. „Svlíkněte se. Budde, tady není žádná civilizace.“

Sklesle jsem se zadíval na lehkou plachetnici, která se pomalu pohupovala na vlnách asi dva kilometry od břehu. Vrátí se pro nás za dvacet dní.

„Kvůli kterému ďáblu jsme se museli s těmi vašimi stroji táhnout do toho slunečného pekla?“ řekl jsem Cooklingovi svlékaje si šaty. „Při takovém žáru si zítra z vaší kůže budu moct ubalit cigaretu.“

„Ale co, na tom nezáleží. Slunce budeme moc potřebovat. Ostatně, teď je zrovna pravé poledne, podívejte se, stojí nám přímo nad hlavou.“

„Na rovníku je to tak vždycky,“ zabručel jsem, nespouštěje z očí Holubici. „Píše se o tom ve všech učebnicích zeměpisu.“

Přistoupili k nám námořníci a mlčky se zastavili před inženýrem. Beze spěchu sáhl do kapsy kalhot a vytáhl balíček peněz.

„Stačí?“ zeptal se a podal jim několik bankovek.

Jeden z námořníků přikývl.

„V tom případě jste volní. Můžete se vrátit na loď. Připomeňte kapitánu Heilovi, že ho čekáme za dvacet dní.“

„Dáme se do práce, Budde,“ řekl Cookling, „nemůžu se dočkat, až to začne.“

Zadíval jsem se mu upřené do očí.

„Upřímně řečeno, nevím, proč jsme sem přijeli. Chápu, že tam na admiralitě vám asi nebylo příjemné mi všechno vykládat. Ale myslím, že teď už můžete.“

Cookling se zašklebil a zadíval se na písek.

„Samozřejmě že mohu. I tam bych vám to byl vyložil, kdyby byl čas.“

Cítil jsem, že lže, ale neříkal jsem nic. Cookling zatím stál s grimasou ve tváři a třel si tučnou dlaní purpurově rudý krk.

Věděl jsem, že tohle dělá vždycky, chystá-li se k nějaké lži.

Teď mi stačilo i tohle gesto.

„Víte, Budde, jde tu o jeden legrační experiment, který má prověřit teorii toho… jak on se…,“ odmlčel se a zpytavě se mi zadíval do očí.

„Koho?“

„Toho anglického vědce… Jak se, k čertu, jmenoval? Aha, už to mám, Charlese Darwina.“

Přistoupil jsem těsně k němu a položil mu ruku na obnažené rameno.

„Poslyšte, Cooklingu, vy si asi myslíte, že jsem připitomělý idiot a nevím, kdo to byl Darwin? Přestaňte lhát a řekněte rovnou, proč jsme se vylodili na téhle rozžhavené hromádce písku uprostřed oceánu. A prosím vás, Darwina už nechte stranou.“

Cookling se zachechtal otevřenými ústy, plnými falešných zubů. Odstoupil několik kroků stranou a řekl:

„A přece jste hlupák, Budde. Zrovna Darwina tady budeme prověřovat.“

„A k tomu účelu jste sem přitáhl deset beden železa?“ zeptal jsem se a znovu se k němu přiblížil. Zmocnila se mne nenávist k tomu tlouštíkovi blyštícímu se potem.

„Ano,“ odpověděl a přestal se usmívat. „A co se týče vašich povinností, máte za úkol především rozbalit bednu číslo jedna a vytáhnout z ní stan, vodu, konzervy a nástroj potřebný k otevření dalších beden.“

Cookling na mne spustil stejným hlasem jako tehdy na střelnici, když nás seznamovali. Měl tehdy na sobě vojenskou uniformu. Já také.

„Dobrá,“ procedil jsem mezi zuby a vykročil k bedně číslo jedna.

Velký stan byl postaven přímo tady na břehu asi za dvě hodiny. Uložili jsme do něj lopatu, sochor, kladivo, několik šroubováků, dláto a zámečnické nářadí. Uskladnili jsme tu také asi sto různých plechových konzerv a kanystry se sladkou vodou.

Přes velitelské postavení dřel Cookling jako mezek. Skutečně se nemohl dočkat, kdy to začne. Pro samou práci jsme si ani nevšimli jak Holubice zvedla kotvy a zmizela za obzorem.