Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Řekni mi sama, co se stalo.“

„Teta Varja vyhořela. Přišla o dům a o všechno, co měla. Už přes týden žije u sousedů v nějaké komůrce… A muž od ní odešel, hned jak se to stalo. Teta je teď docela sama. Je mi jí moc líto, vždyť ona mě vychovala, ničeho pro mě nelitovala… Rozumíš, žádá mě, abych jí půjčila tisíc rublů. Ale já vím, že mi to nebude moct vrátit.“

„A to jí v zaměstnání nikdo nepomůže?“

„Ale ano, pomůže. Už jí dali půjčku. Ale vždyť jí shořelo všechno, domek, zkrátka všechno, všecičko… A pojištěná nebyla.“

Jurij si zapálil a začal chodit po pokoji od okna ke dveřím a nazpět. Koule ho všude následovala. Potom si sedl na postel, lačně vtáhl dým, díval se na KVEMU, která mu tři kroky od něho visela před očima. Potom se podíval na Tanu. Seděla ještě pořád u stolu ve svém odřeném, kdysi modrém svetříku. Pak vstal, zapálil si druhou cigaretu a řekl:

„Táno, ty jdi teď do práce, jinak budeš mít absenci. A já si do jedenácti zdřímnu.“

„Proč do jedenácti?“ nechápavě se zeptala Táňa.

„Ve spořitelně přece otevírají až v jedenáct. A potom dojdu na poštu. Jak to mám poslat, obyčejnou poukázkou, nebo telegraficky?“

„Telegraficky… Děkuju ti, Jurko. Nic jiného jsem od tebe nečekala… Ale teď budeme muset šetřit znovu. Vydržíš to?“

„S tebou ano!“

V tom okamžiku se okolo KVEMY objevilo nepříliš jasné kolo, které se neslyšně točilo. Z kola vyrostl modrý paprsek, který se pohyboval po zdi a za ním vznikala na zdi slova, která postupně hasla:

Odcházím — čárka — přesvědčila jsem se o cenných duševních kvalitách řadového obyvatele vaší planety — tečka — Od tohoto okamžiku je Země zanesena do soupisu planet — čárka — se kterými je možný přátelský kontakt — tečka — děkuji vám za pozornost — tečka.

Pak se koule zvedla, vznesla se k oknu, vysunula dvě páčky, ty se přiblížily k větracímu okénku, a v okamžiku byla za oknem. Pak se KVEMA začala zprvu pomalu, potom stále rychleji vzdalovat od okna, od domu, od ulice, od města, od Země. Nějakou chvíli bylo ještě vidět světelnou stopu nad parčíkem a nad vzdálenými střechami, směřující šikmo do oblak a ke hvězdám.

Potom se ztratila i stopa.

Zprava jsem uslyšel hlasitý výkřik, plný děsu a zoufalství. Pak jako kulometná dávka zazněl dupot utíkajících nohou a praskání lámaných větví. Na volné prostranství před dispečerským stanovištěm vyběhl z křoví člověk ve velmi podivném obleku a za ním vyskočilo nějaké dlouhé a temné zvířecí tělo. Úplně instinktivně jsem zmáčkl spoušť. Tenký paprsek laserové pistole se dotkl zvířete a to se v křečích svalilo.

Volal jsem na člověka, ale ten mě buď neslyšel, nebo byl tak vystrašený… Zapraskaly větve a on zmizel.

Zůstal jsem stát před metrovým zvířetem. Čtyři dlouhé tlapy, tlama s ostrými zuby… ale to je přece pes! Doga! Ale jak se dostala až sem, na dávno opuštěnou družici Areus 3? Poslední expedice, která měla zkoumat Jupiter, tu byla před deseti lety. Vedl ji tehdy můj rodák Aljoša Sjomin a žádné psy, skutečné ani kybernetické, co já vím, s sebou neměli.

A kdo mohl být ten člověk? Byl to někdo z posádky naší lodi? Ale proč byl tak divně oblečen? Přiblížil jsem se ke křoví a natáhl se ke kousku oděvu, který zůstal na větvičce. Ztuhl jsem. Vlasy mi vstaly hrůzou.

Mezi řídkými větvičkami ostrolisté selencie, vypěstované speciálně pro družice s umělou atmosférou, jsem uviděl mrtvolu ležící v trávě. Byla to mrtvola mladé ženy v obleku, který připomínal čímsi oblek toho neznámého, co utíkal před psem. Dlouhá perelína s dlouhými rukávy, šaty z těžkého jako sametového materiálu…

Držel jsem laser v ruce a zamířil jsem k mrtvole. Teprve zblízka jsem poznal, že je to bytost jenom podobná pozemské ženě. Velmi podobná. Ale značně menší, s křehčí stavbou těla. Možná že to byla dívka, a dokonce snad nemocná? Ale kdo jí v tom případě povolil letět do kosmického prostoru?

Vysvětlení, které se nabízelo, bylo až příliš nepravděpodobné. Ze by byli takoví? Tak podobní lidem? Dokonce i jejich oděv připomíná oděv lidí, kteří žili na Zemi před několika staletími.

Připustíme-li takovou nepravděpodobnou shodu, tak proč byly jejich signály lidem tak nepochopitelné? Astronomové a kosmo-lingvisté potřebovali jedenáct měsíců, aby signály aspoň přibližně rozšifrovali. Charakteristiky jejich kódu svědčily nejen o jiném chápání světa, ale i o jiném způsobu myšlení, o odlišných kritériích hodnocení fyzikálních jevů.

Jejich signály naši vědci poprvé přijali radioteleskopem na družici Saturnu Nargis. Podle modulací vycházely jejich signály z kosmické lodi, která se blížila k naší sluneční soustavě.

Na rozšifrování jejich signálů pracovali nejlepší kosmolin-gvisté a matematici. Zjistili, že loď chce přistát na některé z okrajových umělých družic, pak bylo přijato krátké vysílání z Area 3, kde byla umístěna radioastronomická observatoř, která měla pracovat až do té doby, než bude dokončen Areus 4. Mimozemšťané ohlásili svůj příchod na družici. Ale ať se gigantické uši radiostanic otáčely jak chtěly, ať se jak chtěly zaposlouchávaly do šumů kosmu, další zprávy od mimozemšťanů již nepřišly. Jako by se hosté na Areu 3 beze stopy ztratili. Automaty, které bez přestávky pracovaly u radiomajáků a u aparátů, udržujících na družici umělou atmosféru, nemohly dát také žádnou odpověď. Tehdy jsem z Astronautické rady dostal příkaz přistát na Areu 3. Členové rady pronesli sakrální větu: „Jestli ne ty, tak kdo jiný?“ a vše bylo rozhodnuto.

Když jsme se přiblížili k družici, zpozorovali jsme, že přistávací plocha je na okrajích roztavená. Bezpochyby to byly stopy po přistání mohutné kosmické lodi. Kam a proč tedy hosté uletěli, když se nedočkali našich signálů?

A třeba neuletěli? Možná že ta zabitá žena je jedna z nich? Ale kdo ji zabil? Vždyť mimozemšťané tu byli jedinými živými bytostmi. Že by spory mezi nimi? „Krvavé drama“ jak v detektivce? Mezi kosmonauty, vyslanci vysoce vyvinuté civilizace? A proč vlastně ne? Ze zemské i kosmické zkušenosti víme, že technická úroveň není vždy provázena stejnou úrovní duchovní a morální. Ano, ale rozpory mohou dosahovat jen určitých hranic. Jakmile tyto hranice překročí, dojde vždy ke katastrofě a civilizace přestane existovat. Tak například kdyby se atomová bomba objevila ve středověku, nová a nejnovější historie lidstva by už nebyla.

A ještě se vnucuje jedna otázka: byli-li tu hosté, kam se pak poděla jejich kosmická loď?

Přemýšlel jsem a přitom jsem si prohlížel mrtvolu. V ruce držela žena cosi šedého. Překonal jsem fyzický odpor a obratně jsem jí rozevřel prsty. V ruce mi zůstal kousek šedého materiálu, připomínající zmačkaný list starobylého hrubého papíru. Když jsem lístek srovnal, uviděl jsem na něm znaky. Ty ve mně vyvolávaly jakési matné vzpomínky. Nebyla to ani písmena, ani cifry, ani hieroglyfy. Ale byl bych přísahal, že jsem ty znaky už někde viděl: připomínaly mi skákající lidičky.

Strčil jsem lístek do kapsy a pomalu jsem se vracel k budově radioastronomické stanice. Každou svou buňku jsem na sobě cítil něčí pohled… musím poznat, kdo mě to sleduje.

Zašel jsem za roh budovy a přikrčil se, připraven na setkání s mým pronásledovatelem. Čekal jsem ho z té strany, odkud jsem sám přišel. Ale najednou se na opačné straně ozval hlasitý křik, výstřel a dupot. Snad mě chtěl můj pronásledovatel oklamat, obešel budovu, ale tam se setkal s někým dalším? Spěchal jsem tam, abych konečně něco pochopil.