Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Ne, nezdá se mi, že byste byl špatný. Ale skutečně vypadáte velice utrápeně… Víte, viděla jsem vás už několikrát na ulicí. Vždycky jdete a nic kolem sebe nevnímáte.“

„Mně je taky vaše tvář povědomá. Už jsem vás viděl…“

„Bydlím naproti v internátě. Už jste mě taky nejednou potkal…“

„Ano, ano… A proč jste o prázdninách tady? Proč jste někam neodjela?“

„Nemám kam jít. Nikoho nemám. Totiž mám v Pskově tetičku, ale ta se v dubnu vdala a domeček má maličký… Ale v létě je to v Leningradě docela hezké. Včera jsem byla už poněkolikáté v Ermitáži a zítra chci jít do Ruského muzea.“

„Sama?“

„Sama. Anebo víte co? Pojďme spolu.“

„Zítra mám nějakou práci, zítra nemohu…,“ zalhal Jurij.

Měl strašnou chuf říci ano, ale věděl, že s kabelou ho do žádné galerie nepustí.

„Ale chtěl jsem pozítří jet do Mochova na houby. Nechcete jet se mnou?“ Myšlenka na les a houby ho napadla zcela nečekaně.

„Ano,“ řekla Táňa. „Chodím na houby moc ráda. Kde se sejdeme?“

„Tady na lavičce v sedm.“

Jurij vyběhl do šestého patra pěšky, nečekal na výtah a ani necítil tíhu koule v kabele. Přestože schůzka s Tanou byla až na pozítří, Jurij pocítil naléhavou potřebu dát se do pořádku. Pečlivě se oholil, vyčistil si boty. Potom i s kabelou a s koulí šel do společné koupelny, aby si tam vypral nylonovou košili a ponožky. Na chodbě potkal Babíka.

„Juro, já jsem byl včera rozčilený,“ tiše řekl Babík. „Říkám vám na svou ušlechtilou čest, že na vás žalovat nebudu. Ale doufám, že ani vy nebudete nikde vyprávět o mých optických výletech do světa krásy.“

„Nebudu!“ krátce odpověděl Jurij.

Babík zamířil do svého pokoje a broukal si písničku o tom, kdo tancuje shimmy.

Příští den šel Jurij do bazaru a ještě ve frontě prodal svůj fotoaparát za poloviční cenu, aby nejel do Mochova s prázdnou kapsou.

Nadešel den setkání. Byl světlý a tichý. Když vešel Jurij do parčíku, Táňa tam už čekala. Seděla na lavičce, a když uviděla Jurije, vstala a šla mu naproti. Měla na sobě prostinké šedé šaty, v ruce kabelku a v ní pro všechny případy pláštěnku.

„No, do té vaší tašky se moc hub nevejde,“ řekl Jurij.

„Zato vy máte hotový baťoh,“ s úsměvem odpověděla Táňa. „Co to tam máte?“ Lehce pozvedla kabelu, kterou Jurij nesl na zádech. „Proč je tak těžká?“

„Mám tam stanový dílec, kdyby se pokazilo počasí. A pak tam mám kouli. Je strašně těžká. Nosím ji naschvál, kvůli tréninku, abych na turistických cestách víc vydržel,“ řekl vynalézavě Jurij. Ale měl už po náladě a celou cestu tramvají a potom ve vlaku odpovídal Tane roztržitě. Pomyšlení na neomezenou moc KVEMY ho sužovalo a nedalo mu pokoj.

Ještě horší to bylo, když v Mochově vystoupili a zašli do lesa. Mochovský les mu připomněl tamten druhý. Tady také našel na jednom místě zákop obrostlý osikami a také tam byl plot s rezatým drátem, který visel na ztrouchnivělých kůlech. I tady byly nejdříve borovice na mírném kopečku a potom rovina. Dokonce i bouřka přišla, tak jako tehdy. Tentokrát se v nebi utkaly gigantické bojové síly. Nejdříve byly rány krátké a hlasité. Pak ale vstoupilo do boje těžké nebeské dělostřelectvo ze záloh hlavního velitelství. Boj byl urputný. Nebe hřmělo a planulo v ohních. Také země dostávala co proto. Střepiny létaly mezi^ větvemi a mlátily do listí. Bylo cítit tlející rašeliniště. Jurij a Táňa stáli v nepromokavých pláštěnkách pod břízou, aby se ukryli před krupobitím.

„Nemáme Štěstí,“ mrzutě řekl Jurij. „Houby jsme ani nezahlédli a už jsme se zase dostali do bouřky. Nebojíte se?“

„Trochu se bojím a trochu je mi veselo,“ odpověděla Táňa. „Ale proč jste řekl zase?“

„To byl jen omyl. Pro vás to není zase, ale pro mne ano. S bouřkou je pro mne spojena jedna moc nepříjemná vzpomínka.“

„Vy jste vůbec takový smutný. Jako by vás pořád něco tížilo.“

„Jestli chcete, řeknu vám, co mě tíží. Budete mnou sice potom opovrhovat a pošlete mě k čertu — a uděláte dobře… Ale nemám nikoho na světě, komu bych to řekl… Prosím vás, vyslechněte mne. Pak vás doprovodím do města a tam se rozejdeme navždy.“ S těmito slovy Jurij vytáhl z kabelky KVEMU. Tak jako vždy se vznesla do vzduchu.

„Vidíte ji? Jaká je podle vás — hezká, nebo ošklivá?“

„Vidím,“ řekla Táňa. „Podle mého není ani hezká, ani ošklivá, ale taková strašně cizí.“

„Jak by nebyla cizí. Je to KVEMA. Koule všepronikající exteritoriální mimozemská autoregulační. Já jí říkám také Klára. Teď vám povím, jak jsem se do té bryndy dostal.“

V tom okamžiku v blízkosti ohlušivě zaburácel hrom. Vrcholek smrku, vzdálený asi sto metrů od místa, kde stál Jurij s Tanou, vzplanul a sletěl na zem. Poryv větru zanesl až k nim zápach pryskyřice a kouře. Klára se rozsvítila růžovým světlem a opět ztmavla. Oddělilo se od ní světelné kolo, to se rozšířilo a stoupalo do výše. V tom okamžiku se v mracích vytvořila bledě modrá proláklina o průměru asi půl kilometru. Zasvítilo slunce. Bouře řádila dál, ale nad Jurijem a nad Tanou se vytvořila neutrální zóna bez bouřky.

„To nás Klára chrání před blesky,“ vysvětlil Jurij. „Vlastně chrání jenom mne, protože do ostatních jí nic není… A teď poslouchejte…“ Vyprávěl Tane, za jakých okolností se k němu koule přilepila, nic nezamlčel, vyprávěl i o tom, jak se mu teď těžko žije pod její nadvládou, s tím neúnosným tajemstvím.

Vyprávěl dlouho. Když skončil, nebeská bitva se také chýlila ke konci. Jedna řvoucí strana přemohla druhou a na celém nebi nastal mír. V lese všechno ztichlo a bylo slyšet, jak zpívají ptáci. Jurij pohlédl na Tanu a uviděl, že jí po tvářích tečou slzy.

„Proč pláčete?“ zeptal se jí. „To já bych měl plakat.“

„Je mi vás hrozně líto, tak pláču,“ odpověděla dívka. „Musíme něco podniknout, takhle dál nemůžete žít!“

„Co můžu podnikat,“ smutně hlesl Jurij.

Schoval kouli zpět do tašky, dal tam také nepromokavý dílec a pomalu se ploužil řídkým lesíkem směrem k cestě. Táňa šla za ním a najednou povídá:

„Vždyť je to jasné, co musíte udělat. Musíte poctivou prací vydělat deset tisíc a vrátit je KVEMÉ. Položit je do stejné aktovky a odnést na místo, kde jste je našel. Pak vám dá koule pokoj.“

„Táno, od samého začátku jsem si myslel, že jsem si ty peníze jenom vypůjčil od svého osudu. Ale jak mám ten dluh splatit?“

„Ovšem, dát dohromady takovou sumu není lehké,“ uvážila dívka. „Ale já vám pomůžu. Za rok skončím školu a budu mít dost dobrý plat.“

„Děkuju vám, Táno… Ale jak budu vydělávat peníze já? Novinář už ze mne nebude. Můj obor je pedagogika, ale dělat učitele nemůžu. Netroufám si učit lidi, když mám tak špatné svědomí. A do výroby také nemůžu, co bych tam dělal s Klárou? Hned ve vrátnici by mě zadrželi, co to nosím v té kabele…“

„Juro, musíte jít dělat tam, kde nemají vrátnice.“

„Ano, tak to udělám… Táno, nejste unavena? Dejte mi svou tašku, ponesu ji.“

„Co vás napadá, je docela lehká… Ale jestli chcete, tak neste. A dejte mi vaši kabelu.“

„Ale ta je neúnosně těžká… Schválně si to zkuste. Jenom se nevzdalujte ode mne víc než na tři kroky. Jinak Klára vyletí z tašky.“