Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Koule osvětlila pokoj modravým světlem. Vysunula se z ní páčka se čtvercovou ploškou na konci. Na stůl dopadly dva zmačkané papírové ruble.

Tak ty ses rozhodla, že si mě budeš vydržovat, křivě se usmál Anakonda. Moc štědrá ovšem nejsi… Ale což, i tak ti děkuju… Tak lez do kabely, půjdeme si koupit jídlo a pití.

Jurij ze všeho nejdříve koupil lahvičku vodky a balíček nejlacinějších cigaret, potom třicet deka játrového salámu třetí kvality a chleba. Přišel domů, vytáhl z tašky nákup i kouli a postavil na stůl vodku. Vypil první sklenku a zajedl ji salámem, vykouřil cigaretu a pomyslel si: Není to nejhorší. S vodkou se dá žít. A hlavně: nadměrné požívání vodky může znamenat smrt, a tady, drahoušku, už nic nesvedeš. Budu systematicky pít, zchlastám se, až umřu, a celý ten mizerný život skončí.

Koule se rozvítila zeleně. Úzký paprsek vystřelil k láhvi a zhasl. Anakonda si chvějící se rukou nalil druhou sklenku, upil — a okamžitě ji s odporem vylil na zem. Vodka se proměnila ve vodu.

Tak začal Anakondův život bez alkoholu, bez problémů, bez práce, ale i bez radosti. Každé ráno dostal od koule dva ruble, vzal KVEMU do tašky a šel pro jídlo. Když se vrátil, skromně pojedl a vydal se s kabelou a koulí do ulic. Nerozhlížel se kolem, oči měl upřené na asfalt a chodil, aniž věděl kudy a kam, bez cíle — jen aby nebyl doma. V pokoji to bylo k nevydržení, a také není možné pořád sedět doma. Sousedé už po něm pokukovali a divili se, že nechodí do práce. A tak bloudil po ulicích. Kabelu s koulí teď nosil na zádech. Už si na ni zvykl jako hrbáč na svůj hrb.

Když tak prolajdačil celý pracovní den, vracel se domů, bez chuti si připravil jídlo, bez chuti ho snědl — a šel znovu do ulic. Přestal o sebe dbát, neholil se, nový drahý oblek měl už zaprášený a pomačkaný, ale nevyčistil si ho. Už v nic nedoufal, po ničem netoužil a začal se bát lidí. Veškeré jeho potřeby se omezily jen na jídlo, ale i to mu bylo lhostejné, jen když měl něco v žaludku. Dva ruble, které mu KVEMA denně dávala, mu úplně stačily. Měl sice věci, které mohl prodat, ale byl lenivý odnést je do bazaru. A na co by taky teď potřeboval další peníze?

Když se pozdě večer vrátil, uvařil si čaj, k němu přikusoval chleba, pak se svalil do postele a okamžitě usínal. Nic se mu nezdálo. Vypadalo to, že koule ho připravila i o sny.

Bylo to v polovině srpna. Jurij se dosyta unavil chozením po ulicích a pocítil, že je čas na oběd. S kabelou na zádech šel přes parčík ke svému domu. Nepospíchal, nechtělo se mu vracet k vlastnímu krbu. To proto, že se včera vrátil z jihu Babík a vzápětí se odehrála nepříjemná scéna.

Babík se vrátil vyhublý, levé oko mu nervózně cukalo. Byl na výsost nespokojen, že ho Anakonda poslal do SoČi. Nikdy, ani za zlaté prase už tam nepojede. Ukázalo se, že nějaká žena objevila Babíka, jak v plážovém obleku ležel se svým námořnickým dalekohledem na skále nad ženskou pláží. Žena spustila strašný křik, seběhly se i ostatní. Křičely, vřeštěly, štípaly Babíka, a dokonce mu naložily na hřbet jeho vlastním námořnickým dalekohledem. V důsledku toho je dalekohled polámaný a je nutné dát ho do opravy.

„Ale vždyť máte, Babylone Viktoroviči, ještě obyčejný dalekohled a přenosný teleskop,“ poznamenal Jurij.

„Neříkám, že ne. Ale každý člověk přece chce mít úplnou sbírku optických přístrojů. Kromě toho, všechno jsem utratil na jihu, kam jste mě vystrnadil…“

„Babylone Viktoroviči, moje finanční situace je velice nahnutá. Chcete-li, vezměte si tuhle magnetofon. Můžete ho prodat. Tady máte ještě svetr. Je sice dámský, ale i ten konečně můžete prodat.“

„Moc mě těší, milý příteli, ale nemohl byste mi dát také nějaké peníze?“

„Babylone Viktoroviči, nemám ani groš, koule mi dává denně jen dva ruble.“

„Když mi, Juro, budete denně dávat čtvrtinu z toho, co dostáváte, bude vám to jen k užitku^“

„Nač vám budou moje kopejky?“

„Juro, já přece nejsem chtivý. Ale optika si žádá oběti. Rozhodl jsem se Šetřit na stereoskop. Jen s ním budu moci pozorovat krásu v přírodě ve všech jejích rozměrech.“

Anakonda se s ním nehádal. Bylo mu to vlastně všechno jedno. Dal mu tři mince, dohromady padesát kopejek. Babík natáhl ruku. Koule se na okamžik zahalila do průzračného opálového oparu.

„Děkuji vám, Juro!“ řekl Babík, vzal si peníze a najednou jimi s bolestným výkřikem praštil o zem a začal si foukat na prsty. „Tak tohle vám neodpustím! Strkat mi nažhavené mince! To je svinstvo!“

„To jsem nebyl já, to koule… Chce asi zachovat mou minimální úroveň,“ řeicl Jurij a sbíral mince. Vůbec nebyly horké.

„Svinstvo!“ opakoval Babík. „Vás a tu vaši kouli by patřilo roznést mezi nájemníky. Už jsem to měl udělat dávno. Zítra na vás podám stížnost na domovní správu.“ Popadl magnetofon a svetr, vyběhl z pokoje a práskl za sebou dveřmi.

Proto se dnes Anakondovi vůbec nechtělo domů. Je pravděpodobné, že ho tam čekají další nepříjemnosti. Sundal si kabelu,sedl si na lavičku v parku a zapálil si. Kouřil pomalu, aby co nejvíce oddálil návrat domů. Kouřil s požitkem a přemýšlel o tom, že to mu ještě koule dovolí, to mu nezakázala.

Seděl tam na lavičce sám, docela na kraji, hned vedle sádrového ozdobného koše na odpadky. Na druhé straně aleje, na stejné lavičce, klimbali dva důchodci. Parčík byl téměř liduprázdný. V srpnu je Leningrad vždycky vylidněný. Dospělí jsou většinou na dovolených a děti na prázdninách a v pionýrských táborech. Bylo ticho. Nebe bylo zahaleno lehkým oparem a světlo bylo příjemné, neoslepovalo.

Zleva se ozvaly nějaké kroky. Poznal ji hned, i když neměla své modré šaty. V rukou nesla nevelkou tašku, byly na ní na bílém pozadí namalovány tančící žabky. Sedne-li si na lavičku, tak v mém životě není ještě všechno ztraceno, mám ještě naději zbavit se té koule, pověrčivě si pomyslel Jurij. Srdce mu začalo tlouct, jako by padal do propasti nebo se snažil vzlétnout k nebi.

Prošla lehkým krokem kolem, pak se náhle zastavila jako by se na něco rozpomněla, ustoupila o krok a sedla si na kraj lavičky. Kabelu položila vedle sebe.

„Děkuji vám, Leoncavallo,“ vyletělo Jurijovi.

Dívka se na něj podívala s údivem, ale bez hněvu. Pak se na jejím obličeji objevil úlek.

„Je vám špatně?“ zeptala se prostě a srdečně. „Proč jste tak zbledl? Máni doběhnout pro vodu?“

„Ne, prosím vás, to nic… Jen jsem dlouho chodil… Chodil… Chodil… Nebojte se…“ Jurij už tak dávno s nikým nemluvil, kromě Babíka, že nyní jen těžko hledal slova.

„No, teď se vám zřejmě ulevilo,“ řekla dívka. „Už nejste tak bledý… Ale proč mi říkáte Leoncavallo? Vždyť to byl hudební skladatel. Jmenuji se Táňa. A vy?“

„Byl jsem Anakonda. Víte, to je takový had. Žije na horním toku Amazonky. Některé exempláře dorůstají délky až deset a půl metru… Ale Anakonda se ze mě nestal.“

„To jste měl takový pseudonym?“ dovtípila se Táňa.

„No právě. Chtěl jsem být novinářem, ale jak se ukázalo, nemám k tomu talent. Proto jsem tedy obyčejný Jurij. A bydlím tamhle naproti.“

„Líbí se mi, že tak otevřeně o sobě mluvíte. Myslím, že jste asi dobrý člověk.“

„Kdepak, mýlíte se. Udělal jsem jednu nepěknou věc, já nejsem žádný dobrák. Strašně mě to trápí…“