Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Rozrážel své kolegy, lezl jim po zádech a snažil se vytáhnout ze dna jámy kousek kovu. A tu, když už byl u cíle, chytil za tentýž kousek kovu jiný krab. Oba mechanismy tahaly hranolek, každý na jinou stranu. Ten, který mi připadal obratnější, nakonec svému soupeři odlitek vytrhl. Ale protivník mu kořist nechtěl nechat, přiběhl k němu zezadu, sedl mu na záda a zastrčil mu svá tenká tykadla do tlamy.

Tykadla obou se propletla a oba automaty se s hroznou silou začaly navzájem trhat.

Žádný z okolních mechanismů si toho nevšímal. A ti dva bojovali na život a na smrt. Spatřil jsem, jak krab sedící nahoře se najednou svalil a převrátil na záda, železná destička mu sklouzla a obnažila jeho mechanické vnitřnosti. V tom okamžiku začal jeho soupeř rychle elektrickou jiskrou porcovat tělo svého nepřítele. Když se trup oběti rozpadl na části, začal vítěz vytrhovat páčky, ozubená kolečka, dráty a rychle si je cpát do tlamy.

Jak se takto získané součástky dostávaly do nitra dravce, jeho destička se rychle vysunovala kupředu: probíhala na ní horečná montáž nového mechanismu.

Uplynulo ještě několik minut a z destičky sjel na písek nový krab.

Když jsem Cooklingovi vyprávěl všechno, co jsem viděl, jen se zahihňal.

„To je právě to, co potřebujeme,“ řekl.

„K čemu?“

„Vždyť jsem vám řekl, že chci své automaty zdokonalit.“

„No a co? Sedněte si k výkresům a uvažujte, jak byste to udělal? Nač tyhle rozbroje? Vždyť oni se takhle začnou navzájem požírat!“

„No právě. A naživu zůstanou jen ti nejdokonalejší.“

Chvilku jsem uvažoval a pak povídám:

„Co to znamená — nejdokonalejší? Jsou přece všichni stejní. Pokud jsem tomu rozuměl, vyrábějí přesně sami sebe.“

„A co myslíte, dá se vůbec zhotovit úplně přesná kopie? Zřejmě víte, že ani při výrobě kuličkových ložisek se nedají vyrobit dvě absolutně stejné kuličky. A tam je to mnohem jednodušší. Tady má automat-výrobce kontrolní zařízení, které srovnává vyráběnou kopii s jeho vlastní konstrukcí. Uvědomujete si, co se může stát, nebude-li se každá další kopie vyrábět podle originálu, nýbrž podle kopie předcházející? Nakonec může vzniknout mechanismus, který se originálu vůbec nebude podobat.“

„Ale nebude-li se podobat originálu, znamená to, že nebude plnit základní funkci — reprodukovat se,“ namítl jsem.

„Nu a co, taky dobře. Z jeho mrtvoly vyrobí zdařilejší kopie jiný, živý automat. A zdařilými kopiemi budou právě ty, v nichž se zcela náhodně budou shromažďovat zvláštnosti konstrukce, které jim dodávají větší životnost. Tak musí vzniknout silnější, rychlejší a jednodušší kopie. Proto mě ani nenapadne sednout k výkresům. Zbývá mi jen čekat, dokud automaty nesežerou na tomto ostrově všechen kov a nezačnou mezi sebou válku, dokud se nezačnou navzájem požírat a znovu se vyrábět. Potom vzniknou automaty, jaké potřebuji.“

Tu noc jsem dlouho seděl na písku před stanem, díval se na moře a kouřil. Cožpak si Cookling vzal doopravdy do hlavy věc, která znamená pro lidstvo nesmírné útrapy? Cožpak na tomto zatraceném ostrůvku v oceánu pěstujeme strašlivý mor, schopný sežrat všechen kov na zeměkouli?

Když jsem tak seděl a přemýšlel, přeběhlo kolem mne několik kovových tvorů. I za pohybu skřípěli svými mechanismy a neúnavně pracovali. Jeden z krabů vrazil přímo do mne a já ho s odporem nakopl. Bezmocně se převalil břichem vzhůru. Téměř v tom okamžiku se na něho vrhli jiní krabové a v temnotě zasršely oslepivé elektrické jiskry. Krájeli toho nešťastníka elektřinou na kousky. To už bylo na mne mnoho. Rychle jsem vstoupil do stanu a vytáhl z bedny sochor. Cookling už chrápal.

Přistoupil jsem potichounku ke klubku krabů a ze všech sil jsem do jednoho praštil.

Měl jsem pocit, že to ostatní musí polekat. Ale nic takového.

Na roztříštěného kraba se vrhli jiní a znovu zasršely jiskry.

Zasadil jsem ještě několik úderů, ale mělo to jediný výsledek, že se množství elektrických jisker ještě zvětšilo. Z hloubi ostrova se sem přihnalo několik dalších tvorů.

Ve tmě jsem viděl jen obrysy mechanismů a v té rvačce se mi najednou zdálo, že jeden z nich je obzvlášť velkých rozměrů.

A právě na toho jsem namířil. Ale když se můj sochor dotkl jeho zad, vykřikl jsem a uskočil daleko stranou — dostal jsem přes sochor elektrickou ránu! Trup téhle potvory se nějakým způsobem dostal pod elektrické napětí. Ochrana vzniklá v důsledku vývoje, kmitlo mi hlavou.

Celý roztřesený jsem se přiblížil k bzučícímu chumlu mechanismů, abych si vzal svou zbraň. Ale kdepak. Za blikavé záře mnoha elektrických oblouků jsem ve tmě spatřil, jak krájejí můj sochor na kusy. Nejpřičinlivější byl právě onen největší automat, který jsem chtěl rozbít.

Vrátil jsem se a ulehl na lůžko.

Na nějakou dobu se mi podařilo upadnout do těžkého spánku. Netrvalo to zřejmě dlouho. Probuzení bylo nečekané — cítil jsem, jak se přes mé tělo přeplazilo něco studeného a těžkého. Vyskočil jsem na nohy. Krab — ani jsem si to hned neuvědomil — zmizel v hloubi stanu. Za několik okamžiků jsem spatřil elektrickou jiskru.

Prokletý krab přišel hledat kov přímo k nám. Jeho elektroda řezala právě plechovou bandasku se sladkou vodou!

Rychle jsem zacloumal Cooklingem a zmateně jsem mu vysvětlil, co se děje.

„Všechny nádoby do moře! Potraviny a vodu do moře!“ zavelel inženýr.

Začali jsme tahat plechové konzervy k moři a ukládat je na písčité dno na místě, kde nám voda sahala k pasu. Tam jsme odnesli i všechny naše nástroje.

Mokří a vysílení touto prací jsme seděli na břehu bez spánku až do rána. Cookling namáhavě funěl a já jsem se v duchu radoval, že ho jeho nápad vytrestal. Ale v té chvíli jsem ho tak nenáviděl, že jsem toužil, aby byl vytrestán ještě víc.

Nevím, kolik času uplynulo od chvíle, kdy jsme přijeli na ostrov. Zkrátka jednoho krásného dne Cookling slavnostně prohlásil:

„Teď začíná to nejzajímavější. Všechen kov je spotřebován.“

Skutečně. Prošli jsme všechna místa, kde dřív ležely kovové odlitky. Nezůstalo tam nic. U břehu i mezi křovím zely prázdné jámy.

Kovové hranolky, krychle a tyče se změnily v mechanismy, pobíhající v nesmírném množství po ostrově. Jejich pohyby se zrychlily a nabyly na prudkosti; akumulátory byly nabity na maximum a energii nebylo možno vynaložit na práci. Krabi nesmyslně pobíhali po břehu, lezli na výšině mezi křovinami, vráželi do sebe, často i do nás.

Když jsem je tak pozoroval, přesvědčil jsem se, že měl Cookling pravdu. Krabi byli skutečně různí. Lišili se od sebe velikostí, pohyblivostí, rozměry klepet a rozměry tlamy-dílny. Ještě větší rozdíly byly zřejmě v jejich vnitřním zařízení.

„Nu tak,“ řekl Cookling, „už by měli začít bojovat.“

„To říkáte vážně?“

„Pochopitelně. Stačí jim. dát ochutnat kobalt. Mechanismus je seřízen tak, že stačí, aby dovnitř proniklo sebemenší množství tohoto kovu, a to zničí, dá-li se to tak říci, jejich vzájemnou úctu.“

Nazítří jsme se s Cooklingem vypravili k našemu „mořskému skladišti“. Z mořského dna jsme vyzvedli i další dávku konzerv, vody a čtyři těžké šedivé hranolky z kobaltu, které inženýr schoval speciálně pro rozhodující stadium experimentu.