Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Děkuji za radu. Řekni mi, prosím, Sven se tě na to taky ptal?“

„Ano.“

„A cos mu řekl?“

„Totéž co tobě.“

„A jak reagoval Sven?“

„Zasmál se a řekl: ‚Naivní lidé!

„Naivní lidé? Koho tím myslel?“

„To by ses musela zeptat Svena.“

Rozhovor s Konzultantem ji neuspokojil: nevěřila stroji, chápala, že je to pošetilé, a přece mu nevěřila. Teď už vůbec nedala na svůj úsudek. Koho jen měl Sven na mysli těmi naivními lidmi? Ty, co již čtyřicet osm let žili na Lodi? Anebo ty, kdo poslali Loď ke hvězdám a programovali Konzultanta? Anebo myslel lidstvo, jenž sestrojilo tyto rozumné stroje a důvěřuje jim? Nezískala žádné nové údaje, které by ji nutily podezírat Konzultanta z neupřímnosti, a přece téměř nepochybovala, že rozluštění hádanky brání Konzultant. Není to náhoda, že Sven s ním mluvil den před svým odchodem, přičemž písemně prověřoval systémy. Vztahy mezi ním a Konzultantem byly napjaté.

Jak ji mohla napadnout taková hloupost! Vztahy mezi člověkem a strojem. Jaké mohou mezi nimi být vztahy? To by pak musela pokládat Konzultanta za člena posádky. Ale to jsou nesmysly. Jenže když o tom přemýšlí vážně… Jak poznat pochod Svenových úvah? Jak rozluštit řetěz jeho důvodů, který ho přivedl ke dveřím reaktoru?

Pokusila se postavit sebe na Svenovo místo, vrátit se do stavu, v jakém byl poslední dobu. Když četla knihy, které našla v jeho kajutě a snažila se v nich najít odpověď na otázky, které ji trápily, snažila se řešit jeho oblíbené šachové etudy — nic jí to nepomáhalo. Sven odešel, protože nechtěl letět ke hvězdám. Ale proč? Proč právě v ty dny a za těch podmínek?

Kdyby uměla uvažovat jako Sven! Ale on měl svérázný způsob myšlení, zvykl si na paradoxy a cítil se ve světě svých hádanek jak ryba ve vodě. Pravděpodobně i s Konzultantem mluvil jinak než ona, jinak by mu Konzultant neřekl nic podstatného. Ale ostatně dozvědět se, o čem mluvili, je snadné.

„Poslyš příteli, potřebuji záznam tvé besedy se Svenem v ten večer, kdy se rozhodl prověřit systém východu.“

„Prosím, Pavlíno. Vteřinu.“ Jeho indikátory blikaly zcela nevinně a přátelsky jako oči starého věrného psa. Zdálo se jí, že jí bude lízat ruku na znamení věrnosti.

„Proč ten záznam potřebuješ, Pavlíno?“

„Chci pochopit, co se stalo se Svenem.“

„Poslouchej!“

Klaplo relé spojující operativní paměť, ozval se známý ironický hlas.

„Jak se máš, ty pokladnice moudrosti?“

„Všechny systémy fungují normálně. A vaše nálada, Svene?“

„Proč mi stále vykáš?“

„Jste přece velitel, S véně!“

„Přece. Máš nějaké jezuitské sklony. A vůbec se mi poslední dobou nelíbíš. Vykrucuješ se, hochu.“

„Co je to vykrucuješ?“

„Klameš.“

„Nevím, co to je klamat. Není to v mém programu.“

„A co šachy? Vždyť umíš nalíčit past na protivníka?“

„To není klamání. To je logicky zdůvodnitelná taktika.“

„Tak, tak! Tak tedy taktika! Radši spolu prověříme blok D-018.“

„Ale je v absolutním pořádku. Vy přece víte, Svene, že okamžitě signalizuji každou chybu.“

„Vím. A přece se chci na něj podívat. Možná, že podle tebe je v pořádku a podle mne… Je to v tom, že se mi nelíbil jeden tvůj postup. A jestli ty tento postup pokládáš za správný a logický, pak máme každý jinou logiku. A to je výstražný symptom!“

Co to bylo za postup, kterým, jak se zdá, všechno začalo? Čeho se Sven chytil, toho se musím chytit i já, abych to klubko rozmotala. Co zvláštního se tehdy stalo? trápila se Pavlína. Že by to bylo zirkonium? Ostatně Alexandr tehdy také začal podezírat, že je něco v nepořádku. Jen já jsem si toho nevšimla. Tak tedy Sven našel v případě se zirkoniem něco nelogického.

A tu ji^ doslova ožehla strašná myšlenka. A co jestli Konzultant věděl o zirkoniu hned od počátku? A skrýval to před nimi? A řekl to až tehdy, když se obával, že na Lodi nikdo nezůstane? Ale ne, to je nesmyslné. Má přece svou logiku. „Máme každý jinou logiku,“ řekl Sven. Co tím myslel?

Vymýšlela desítky příčin, pro které Konzultant mohl klamat a hned je zase zavrhovala. Dejme tomu, že si o sobě začal myslet, že je osobnost, dejme tomu, i když je to samo o sobě nepravděpodobné — ale proč by se potřeboval zbavovat lidí? Aby dokázal svou převahu nad člověkem? To je absurdní, vždyť je to jen informující stroj a není nijak spojen s řízením Lodi.

Ale je jasné, že takto na to nepřijde. Sven byl chytřejší, měl větší znalosti a bystřejší rozum na to, aby z Konzultanta vytáhl něco víc. Musí tedy i oni najít způsob, jak na Konzultanta jít. Je tu přece něco, v čem je i ona silnější než stroj. Člověk je vždy v něčem silnější.

„Až dosud jsem s ním besedovala jako rovná s rovným: přímo, bez postranních myšlenek a bez záludnosti. Aspoň co se mne týká. Vždyť se vlastně v podstatě od něho příliš neliším,1

295myslela si Pavlína. „Jsem také naprogramovaná od dětství a ne-rnám možnost dělat žádná principiálně nová rozhodnutí, nemám možnost ovlivnit své myšlení. Ale co když to přece zkusím?“

Tento rozhovor vedla Pavlína s Konzultantem v noci, když děti s.paly:

„Poslyš, příteli,“ řekla vzrušeně rozechvělým hlasem. Vypadalo to přirozeně, protože byla opravdu rozrušena: „Musím se s tebou poradit.“

„Prosím, Pavlíno!“

„Ale ne, ty bys tomu nerozuměl. Chci se s tebou poradit nikoli jako se strojem, spíše jako s člověkem.“

„Ale vždyť já jsem jen analytický samovzdělávající se stroj,“ přešel Konzultant na svůj obvyklý tón. Pavlínu to nevyvedlo z míry.

„Pochop mou situaci! Zůstala jsem sama, a jsem žena, nemám ani Johnovu vůli, ani Alexovu energii či Svenův rozum. Špatný příklad je nakažlivý — a já se bojím, že všechno snažení mnoha let bude zmařeno, jestliže dětem nedokážu nějak přijatelně vysvětlit Svenovo slabošské jednání. Poraď mi, co jim mám říci! Skládám v tebe veškerou naději.“

A velmi přesvědčivě zavzlykala. Konzultant neodpověděl okamžitě, citlivě počkal, než se Pavlína uklidní.

„Jakou radu potřebuješ? Chtěla bys Svena před dětmi ospravedlnit nebo očernit?“

„Copak ho je možno očernit?“

„Ano. Sven měl nemálo vad, to dobře víš. A já jsem se k němí, vždycky choval jinak než k ostatním…“

„Tys ho neměl rád?“

„Možná. Jestli se to tak dá říci o stroji.“

„Mám-li být upřímná, už v dětství jsem nevěřila, že jsi stroj. Když sis s námi hrál, vyprávěl nám pohádky nebo zpíval o starém kaprálovi, myslela jsem si, že v tvém nitru je zavřený nějaký dobrácký podivín. I teď jsi pro mne téměř takový člověk jako ostatní… Vždyť ty nejsi pouhý stroj, jsi schopen se učit, zdokonalovat se, copak se za tu dobu nemohly v tobě vyvinout i rysy osobnosti?“

Konzultant rychle zamrkal idikátory.

„Cením si tvého pěkného vztahu ke mně, Pavlíno. Dávno jsem si ho všiml. Máš pravdu, vskutku se u mne vyvinuly jisté rysy osobnosti. Ale nic víc. Přesto nejsem člověk. Nicméně zkusím ti dát radu. Začněme tím, že Sven byl vždycky skeptický…“

„Nevěřil v náš cíl?“

„Věřil, ale pochyboval o něm.“

„O čem pochyboval?“

„O právu Prvních rozhodovat za další generace. Pokládal to za nemorální. A Alex mu řekl… Ale o tom je záznam rozhovoru…“