Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Tak to všechno tedy byla hra? Celý život — jen hra? Televizní představení?“

Operátor přepojil na druhou kameru. V Pavlínině kajutě se objevila maličká Marta. Zůstala chvilku u dveří, ohlížela se nechápavě — pak se vrhla na Pavlíninu postel, objímala polštář a ramínka se jí třásla v pláči.

Pavlína vyskočila.

„Já se tam vrátím.“

„To není možné!“ řekl unaveně Sven. „Experiment pokračuje. A je to skutečně velmi významný a důležitý experiment. Bez něho není hvězdná expedice myslitelná. Skutečná expedice…“

„Ne, Svene, my se tam musíme vrátit. Zanechali jsme děti samotné mezi hvězdami.“

„O jakých hvězdách mluvíš. Jsou zde, na Zemi, pár kroků od nás.“

„Nikoliv! Oni letí ke hvězdám. Oni tomu věří, Svene!“

„Jistě, máš pravdu, Pavlíno. Letí mezi hvězdami. A doletí. Ale pro nás už neexistuje návrat. Přece jim nechceš vzít tu víru?“

„Tak je tady musíme odtud pustit. Nezadržuj mne, Svene! Nezadržujte mne! Tam jsou lidé, lidé… Nemáte právo! Rozbi-ju vaše ocelové dveře — vlastníma rukama je rozbiju!“

Přišel k nim šedý stařec, shrbený léty, podobný komusi dávno známému.

„Ubohá,“ řekl Svenovi. „Vím to podle sebe. Bude to trvat dlouho…“

„To je strýček Rudolf. Seznam se s ním, Pavlíno!“

Podívala se na něj, jako když přichází z onoho světa.

„Tak tedy vítej!“ smutně se usmál stařec. „Vítej z hvězd, Pavlíno.“

Pod kopulí řídícího centra Lodi stáli Alexandr a Lucienne, drželi se za ruce a směle hleděli vpřed ke hvězdám.

Nebyl to obchod s kouzly, byl to docela obyčejný obchod.

Ve výkladě stála figurína chlapce v modrém baretu. Chlapec se usmíval. Ačkoliv nebyl skutečný, měl v úsměvu něco opravdového.

Myslel jsem si: také jsem byl chlapec.

Vnitřní hlas zmlkl, jako kdyby sám sobě nevěřil.

„Zajdeme do obchodu, Voloďo,“ řekla žena. „Musíš si koupit nový baret, ten tvůj už vypadá jako placka.“

Zašli jsme dovnitř.

Vyzkoušel jsem si modrý baret, který mi podala kulatá lhostejná a přísná prodavačka, podobná loutce.

Žena mi povídá:

„Voloďo, tys omládl o deset let.“

Podíval jsem se do zrcadla. Tam, jako v mlze času, se objevil můj obličej, skutečně omládlý, chlapecky úzký a hezký.

Sundal jsem baret a znova se podíval do zrcadla, tentokrát mne zrcadlo odrazilo takového, jaký jsem dnes a jaký jsem byl včera.

Znovu jsem si nasadil baret, znova se podíval do zrcadla a uviděl jsem opět, jak jsem omládl.

„Ten baret ti sluší,“ řekla mi žena. „Skutečně v něm vypadáš mladší.“

Prodavačka mi věnovala jeden lhostejný pohled a nevzrušeným hlasem loutky se zeptala:

„Tak berete si ten baret nebo ne? Jestli se vám nezdá, vezměte si jiný.“

„Ne,“ řekl jsem, „vezmu si tento, ačkoliv mám pochyby.“

Když jsme vyšli z obchodu, nasadil jsem si nový baret a starý jsem strčil do kapsy.

Na minutu jsme se se ženou zastavili u výlohy. Podíval jsem se tam. Figurína chlapce tam už nebyla. Místo ní tam stál živý stařec v modrém baretu. Zdálo se, že tam stojím já.

„To jsem já?“ zeptal jsem se ženy.

Podívala se a usmála se.

„Skutečně, je ti podobný. Je to prodavač nebo vedoucí.“

„Co tam dělá?“

„Nevím, ale když tam je, tak asi je to třeba. Něco tam vyměňuje.“

„Nemění to tam, kde má,“ řekl jsem, „já jsem tady.“

Ukázal jsem na sebe.

„Když stojí člověk ve výkladní skříni,“ řekla žena, „vždycky se trochu podobá figuríně. Copak sis toho ještě nevšiml?“

„Všiml, ale teď vidím něco jiného.“

Neřekl jsem ženě, čeho jsem si všiml. Měl jsem dojem, který jsem ještě nikdy nepoznal, že pozoruji sám sebe nějak ze strany. Stařík z vitríny se na mne usmál a zamrkal.

„Pojďme,“ řekla žena. „Není třeba dělat zázrak z toho, že vedoucí obchodu se ti trochu podobá.“

Šli jsme po ulici a já jsem cítil, že dále mládnu. Na ulici nebylo žádné zrcadlo, ale měl jsem pocit, že vidím svůj obličej v očích lidí, které jsme potkávali. Dívali se, jako by neviděli mne, ale toho, kdo už dávno zmizel na vlnách času.

Když jsme přišli domů, nevím z jakého důvodu se mi nechtělo jet výtahem. Jedním dechem, jako kdysi v mládí, jsem vyběhl po schodech do pátého patra a tam jsem čekal na ženu, která jela výtahem.

V předsíni jsem se neudržel a podíval se do zrcadla. Zvědavě na mne odtud koukal ten druhý, který zůstal jen ve vzpomínkách starých známých a jehož existence je prokázána na snímcích dávných let. Uchvátil mne neklidný pocit setkání se sebou samým přes vzdálenost času, jako by se moje osobnost rozdvojila a minulá a současná polovina po sobě vzájemně toužily.

Sundal jsem baret a zrcadlo mne vrátilo. Ano, zase jsem to byl já, viděl jsem svou vrásčitou tvář šedesátiletého člověka.

Držel jsem v ruce baret, přemýšlel o paradoxu, o udivující možnosti přecházet z jednoho věku do druhého za pomoci takového prostého a nedůmyslného předmětu, jako je kousek sukna, které v rukou mně neznámého mistra dostalo vlastnosti stroje času.

Dlouho jsem stál a přemýšlel o možnostech, které mi darovala náhoda.

Žena mě zavolala do jídelny na čaj. Vešel jsem, nasadil jsem si baret a znovu se ocitl ve své minulosti, která splývala se současností.

Na tváři své ženy jsem uviděl paletu rychle se měnících citů, které ji spojovaly s dalekou minulostí.

„Voloďo,“ zeptala se tiše, „co je to s tebou? Nejsi to ty, ale ten…“ Nedomluvila.

„Kdo?“

„Ne ty, ale někdo přesně takový, jaký jsi byl ty, když jsme se seznámili.“

„Nu což,“ řekl jsem, „čas se obrátil zpátky. A věda nám dvěma vrátila dalekou minulost.“

„Nikoliv. Změnil ses jen ty. Všechno ostatní zůstalo stejné.“

„Ty také mládneš,“ řekl jsem a nasadil jí na hlavu modrý baret.

Začala mládnout, měnila se před mýma očima. A já jsem opět zestárl.

„Panebože!“ vydechla žena. „Vysvětli mi, co se to děje!“

„Kouzlo,“ řekl jsem.

„To není vědecké. Vysvětli mi to tak, aby to bylo logické a nebylo to v rozporu s přírodními zákony.“

„Proč?“

„Jak to, proč? Chci být klidná. Takhle se mi zdá, že sním.“

„To není sen, Věro!“

„A co to tedy je?“

„Zázrak.“

„Zázraky se nedějí.“

„Vím. To jsem už slyšel. A Četl. Ve škole jsem se to učil. Ale je to zvláštní zázrak. Někdo s námi hraje nečistou hru.“

„Kdo?“

„To kdybych věděl. Čas. Dostali jsme se do víru. Kroutí to s námi jako ve vodní smršti, jednou nás to ponoří do minulosti, podruhé vynese do přítomnosti.“

„A baret?“ zeptala se Věra a sundala si ho.

Ukázala na tovární značku a pak nahlas přečetla:

„Planeta Mars. Továrna na kouzelné barety.“

„Copak my dovážíme něco z Marsu?“ podivil jsem se. „Doprava je nesmírně drahá, četl jsem o tom nedávno v Ekonomických novinách.“

Žena si znovu nasadila baret.

„Ekonomické noviny,“ řekla žertem, „berou život příliš ekonomicky. Zřejmě marťanské výrobky mají zvláštní vlastnosti.“

Baret to dokazoval. Unášel mi mou ženu Věru do minulosti, a ačkoliv seděla se mnou u stolu, byla současně i vzpomínkou.

Byla zde a ne zde, viděl jsem ji jakoby z dálky, jako na obrazovce.