Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Záznamy? Copak ty uchováváš tak staré záznamy?“

„Ne všechny. Mám povinnost je převést do dlouhodobé paměti. Ale přitom se setře hlas mluvících. Proto jsem zachoval některé rozhovory, které mi byly zvlášť drahé. Je to můj koníček. Nemám mnoho práce, a tak, když se nudím, probírám si tyto staré záznamy.“

„To je zajímavé. A kde je uchováváš?“

„Uvolnil jsem pro ně jeden z bloků své paměti. Buď klidná, naší věci to neuškodí. Zvlášť mne zajímají Alexovy projevy, měl jsem ho rád stejně jako ty. Chceš si je poslechnout, až budeš mít chvíli čas?“

„Ráda. Ale zatím…“

„Ano rozumím. Tady je rozhovor Alexe se S věnem.“

Sven: Jaké právo měli rozhodovat za jiné? Například za mne? Možná že vůbec nechci brát podíl na experimentu, z něhož jde člověku hlava kolem.

Alex: Opravdu nechceš?

Sven: To jsem neřekl. Ale v zásadě, v zásadě…

Alex: V zásadě to vypadá takto. Ještě před startem někteří lidé nesouhlasili s letem Lodi. Chtěli, aby se nespěchalo, aby se vesmír osvojoval pomalu, postupně, metodou stupňovité expanze. Ale proti jejich tezi antihumannosti letu jsme my kladli právo každého na vědomý dobrovolný čin, právo na riziko hrdinství. Lidstvo nemůže čekat na stoprocentně zaručený úspěch, je mladé, drzé, netrpělivé a vždycky se bude drát kupředu bez ohledu na nebezpečí. V tom je jeho přednost i nedostatek. Ale lidstvo již je takové!

Sven: Jestli si dobře pamatuji, je cílem této expedice získat nové poznatky. Copak dobře vybavené automaty by nemohly získat stejné informace, možná v poněkud menším množství, bez rizika, bez tohoto vypětí a útrap?

Alex: Časem by asi mohly. Ale pamatuj si, že pro člověka není poznávání jen cíl, ale také proces, nejen nezbytnost, ale také potřeba. Ať má člověk vše, čeho si jeho duše žádá — stejně se pustí za poznáním na kraj světa s rizikem vlastního života jako Odysseus. Takže kdybychom se nebyli rozhodli letět ke hvězdám my, za dvě desítiletí byste to byli vy, vaše generace,kdo by byl První. Lidstvo by tak ztratilo dvacet let, Svene!

Alex zmlkl. Po krátké pauze znovu promluvil Konzultant. „Je tu ještě jeden záznam, Pavlíno, také charakteristický pro Svenův názor na svět.“

Připravila se, že se znovu pohrouží do minulosti, ale zazněl skřípavý a ochraptělý, zřejmě umělý hlas.

„Máš-li za to, že všichni lidé jsou hloupí, pak uznej, že hloupé je i vše, co stvořili svýma rukama, tedy i ty jsi svým způsobem hloupý…“

Hrubý strojový hlas zmizel stejně náhle, jako vznikl. Unavená Pavlína se tázavě podívala na Konzultantův panel: ani jediné světélko nesvítilo, jako by Konzultant zcepeněl.

„Kdo je to? Čí je to hlas?“ Konzultant vždy odpovídal okamžitě. Teď mlčel. „Přiznej se, rychle!“

„To je Navigátor.“

„Nelži, Navigátor nemá hlas.“

„Dal jsem mu… jeden ze svých bloků. Je nám smutno… zejména po nocích… tak si povídáme… žvaníme. Buď klidná… pro naši společnou věc to nemá význam… On není osobnost… On je rozum.“

„Ale vždyť ty s ním nejsi spojen.“

„Použil jsem elektrický kabel.“

Rozhořčená Pavlína odešla do své kajuty. Tak to je ještě pěknější. Doufala, že jí Konzultant pomůže — a místo toho je tady navíc další nesmysl. Trik se jí sice podařil, Konzultant se jí ukázal v celé své kráse — ale ona tím nepokročila ani krok. Něco však ten přihlouplý strašák, sběratel citátů a žvanil před ní přece jen skryl. Teď jí připadal jako bradatý skřítek, který se třese o své poklady, o pestrobarevné kamínky. Pravda, někde mezi těmi kamínky je schována i perla…

„Co jen se mohlo se Svenem stát?“

Ráno Pavlína vyměnila schéma energetického zapojení Navigátora. Nemají co žvanit a cvičit se v ostrovtipu — bude to tak bezpečnější.

Uběhlo několik dní. Jednou ráno se probudila a zdálo se jí, že slyší vzdálené volání: Pavlíno! Pavlíno! Z rozespalosti vyběhla za hlasem, běžela k němu, ke Svenovi. Seděl vedle Konzultanta v pracovní kombinéze, vlasy mu padaly do čela. Unavený a rozladěný. Přistoupila k němu blíž a chtěla se ho dotknout — ale on se rozplynul a zmizel v přijímací části Konzultanta — a tam zevnitř se jí smál.

„Ha, ha-ha! Naivní lidé! Ha, ha-ha!“

Zakřičela divoce, zvířecím hlasem.

„Co se stalo, Pavlíno?“ zeptal se Konzultant nevzrušeně.

Od té chvíle neměla Pavlína ani minutu klid. Vnější svět pro ni přestal existovat. Všechen její zájem byl soustředěn na vlastní nitro. Hádanka, kterou jí Sven zanechal, se pro ni stala fixní ideou.

Pavlína věděla, že by se měla vzchopit. Nesmí se nechat takto vláčet psychózou, jinak se stane zcela neschopnou činu, a přitom ona je jediná dospělá na Lodi. Ale nedokázala se přemoci. Snažila se zmobilizovat všechny své síly, ale marně. Hledala záchranu ve vzpomínkách na otce, které jí dříve vždy pomáhaly a dodávaly energii, ale i když se jí s námahou podařilo vyvolat představu otce, nemohla s ním hovořit o ničem jiném než o Svenovi, o jeho ODCHODU.

Byla jen slabou ženou, nepřipravenou na obrovské psychické přetížení na Lodi. Alex byl schopen soupeřit s kosmem, i John, první velitel byl takový, také teta Ethel, železná Ethel, kterou nezlomilo žádné neštěstí. Ale ona…? Všichni lidé se nerodí se železnou vůlí.

Teď teprve Pavlína srdcem, nikoli rozumem, pochopila, jak humánní jsou dveře, vedoucí do reaktoru. Nyní se jí zdály jediným východiskem. Pavlína odháněla od sebe tuto nedůstojnou myšlenku. ODEJÍT je příliš snadné — ale co bude s těmi, kteří zůstanou? Co bude s dětmi? Budou moci pokračovat v letu ke hvězdám?

Snažila se být co nejméně mezi dětmi, každou chvíli jí totiž mohly vypovědět nervy a mohla natropit nenapravitelné hlouposti. Ale samota jí —také naháněla strach. Sotva se zavřela v kajutě, již se jí zjevoval Sven. Často se jí dokonce zdálo, že neodešel, že se někde na Lodi skrývá jako stín a v noci chodí do její kajuty a stojí u dveří jako přízrak.

Tak uplynul asi měsíc. Pavlína cítila, že se z učitele a vedoucího na Lodi mění v zátěž pro expedici, že jim prostě začíná překážet. Jak se asi na ni teď dívají Alexandr a Lucienne, když vlastně od všeho, co je dříve učila, sama odstoupila: od vytrvalosti, statečnosti, boje, od snahy dát všechny síly pro dosažení cíle. Asi by jim bylo bez ní lépe. Ale vždyť jsou to ještě děti! Ale nebyly to již děti. Brzy si uvědomila, že ve ztížených podmínkách již zcela dospěli.

V noci k ní zašla Lucienne. Z očí jí vyrozuměla, že právě mluvila s Alexandrem. To znamená, že se setkávají v noci… „Jak se ti vede, teto Pavlíno? Ještě tě nepřešla ta špatná nálada?“

„Nepřešla, děvenko. Odháním ji dveřmi a ona se vrací oknem. Ale neměj strach, to přejde. Všechno bude zase v pořádku.“

„Jistě, všechno bude zase v pořádku!“ hbitě přitakala Lucienne, chtěla zřejmě ještě něco říci, ale nemohla k tomu sebrat odvahu.

„No tak, co jste si tam povídali, co jste dohodli mezi polibky?“

„Teto Pavlíno,“ začala nakonec Lucienne,, my jsme s Alexandrem o vás mnoho hovořili a mysleli jsme, abyste se dostala z toho stavu, že byste měla mít partnera…“

Pavlína se rozesmála, natolik bylo pošetilé to, co Lucienne právě řekla.

„Partnera? To je sice hezká myšlenka, ale kde ho zde na Lodi vzít? Komu bys mne dala? Snad ne Konzultantovi?“