Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Podíval se na mne, ale jeho pohled těkal, jako by hledal ještě někoho.

„V levé horní zásuvce mého psacího stolu jsou desky. Matka vám je dá. Tam jsou záznamy pokusu. Ano, dokázal jsem změnit svou nervovou tkáň, urychlil jsem pohyb impulsů sedmdesát-šestkrát. Průřez vlákna, nasycenost mikroprvky… Hlavní je kód. Kód signálů — více krátkých než dlouhých.

Bylo mu stále hůř. Tvář šedla, jako by se pokrývala popelem. Rty měl popraskané tak, že člověka bolelo se na ně dívat.

„Poznáte to, až to přečtete… Jen berte v úvahu moji chybu. Zrychlení impulsu má vliv na hypofýzu a na další žlázy. Vyzkoušel jsem to na sobě. Poznáte to z deníku…“

„Proč jste se vrhl do ohně?“ zakřičel jsem. „Vždyť kdokoliv z nás…“

„Tam bylo zapotřebí velké rychlosti… příliš velké pro normálního člověka…“

To znamená, že to byla rozumová úvaha. Nikoli ušlechtilost, nikoli sebeobětování… Nevěřil jsem mu a on to uhodl z mé tváře. Chtěl ještě něco říci, ale už to nedokázal. Jeho těkavý pohled se zastavil jako kyvadlo u hodin.

Objevila se sanitka. Ošetřovatelé ho opatrně položili na nosítka. Nesténal, ani se nepohnul. Torij Venjaminovič zemřel cestou do nemocnice.

Probírám se jeho papíry. Rychlý rukopis, písmena se podobají stenografickým znakům. Mnoho oprav různobarevnými tužkami: červená opravovala to, co bylo napsáno inkoustem, modrá opravovala červenou, zelená opravovala modrou — zřejmě tak odlišoval novější opravy od dřívějších. Popsané listy suše šustí, mluví ke mně jeho hlasem. První se rozhodl udělat na sobě pokus, který jsme zatím dělali jen na zvířatech. A když si nebudu připouštět trpkost vzpomínky, pak musím přiznat, že právě on byl tím člověkem, o jakém jsme snili — Homo celeris ingentii. Přišel k nám z budoucnosti. Proč jen nám s ním bylo tak těžko…?

V ten večer, jako vždy, se naše pětka sešla u Valerije Granatova a jako obvykle si ten nejrychlejší sedl do křesla, které patřilo pánovi domu. Ostatní se museli spokojit se židlemi a práce začala.

Scházeli jsme se tak často, vymýšleli jsme spolu dobrodružné romány. Zpočátku se nám tato forma spolupráce, častá ve vědě a tak vzácná v literatuře, zdála originální a zábavná, mysleli jsme si, že baví nejen nás, ale i čtenáře, ale pak se cosi změnilo. Naše znalosti, schopnosti a temperamenty se natolik slily, že vzniklo něco jako samostatná osobnost, zčásti nám podobná a zčásti zcela neznámá. S údivem jsme začali pozorovat, že má nad námi převahu. Nechtěla se omezovat jen na důmyslný nápad, chtěla víc a vyžadovala od nás naprostou odevzdanost. Buď jsme se měli rozplynout v této nové kvalitě, nebo jsme se museli rozejít. A nám se nechtělo ani jedno, ani druhé. Je snadné vysypat z kapsy drobné při přátelské zábavě, ale spojit veškerý kapitál, abychom společně postavili něco velkého — to už je něco jiného. Vše bylo na vážkách a ten večer se to mělo rozhodnout.

Tak tedy, náladu k tvůrčí práci jsme měli nevalnou. Jen tak mimochodem, vymýšlení syžetu v pětici vedlo k jisté zvláštnosti myšlení. Někdy naše myšlenky jako by rezonovaly. Snadno, rychle a přesně jsme sestavovali scény, jeden druhého jsme rozpalovali myšlenkami, nápady lehce přeskakovaly od jednoho k druhému a tím se obohacovaly. V takových okamžicích jsme cítili štěstí kolektivního myšlení.

A potom se všechno z neznámých důvodů rozpadlo. Jako bychom ohluchli. Maličkost, která by každému jednotlivě trvala vteřinu, vyžadovala neuvěřitelné úsilí všech pěti. Jako bychom tlumili jeden druhému myšlenky. A jestliže nás rezonance podněcovala k něčemu zcela zvláštnímu, vynikajícímu, pak opačná fáze nás velmi tížila.

Naneštěstí ten večer začal právě opačnou fází. Představivost pouze doutnala, říkali jsme jakási prázdná slova. Bylo to nesnesitelné jako pohřeb. Díval jsem se na ostré světlo stolní lampy a myslel jsem si: existují tisíce prostých radostí, proč se tady mučit kvůli něčemu přízračnému a zřejmě nedostupnému? A mám podezření, že si to mysleli všichni.

„A co když náš hrdina začne takhle…,“ beznadějně hlesl Valerij po dlouhé pauze.

Přerušil ho zvonek u vchodu.

Valerij vyšel, šoupal při tom pantoflemi, brzy se vrátil a vpustil před sebou do pokoje člověka s aktovkou, která kdysi měla narezlou barvu. Ten člověk se křivě uklonil a sedl si. Nestačil jsem se ani podivit jeho příchodu, protože Valerij už na prahu začal rozechvělým hlasem:

„Mládenci, a co jestli…“

To, co pak řekl, byl takový báječný nápad, že jsme na všechno zapomněli a doslova oněměli nadšením.

A pak už to šlo ráz na ráz. Dojem, který mi zůstal z toho večera, je jakási vypjatá blaženost, jako kdybychom šli na hory a při každém kroku se nám otevíral nový pohled, jeden krásnější než druhý. Už jsme nevymýšleli román, viděli jsme cizí život až do detailu, s úžasem jsme pronikali do nejtajnějších myšlenek lidí, kteří vznikali neznámo jak, kochali jsme se jimi, divili se nečekaným rysům jejich charakterů, lovili jsme jejich gesta, slova, bylo třeba jen psát a psát, protože už jsme nepoznávali, co je reálnější — zda tenhle zakouřený pokoj, ve kterém sedíme, nebo ten život a svět, který ožil v našem vědomí.

Neexistoval jsem já, neexistovali jsme my, byla jen ta společná osoba, v níž jsme se rozplynuli a která nám dávala jakousi schopnost jasného, s ničím nesrovnatelného vidění. Stav, který jsme tehdy prožívali, se nepodobal ničemu předtím, ani potom. V tom stavu jsme dovedli analyzovat život lépe než stovky učeb-nic, všemu jsme rozuměli, všechno jsme znali a mohli, stejně jako bozi.

Jen v okamžiku uvolnění, když trošičku vystoupila realita místnosti, ve které jsme byli, jsem si vzpomněl na návštěvníka a na zlomek vteřiny jsem na něm utkvěl pohledem. Seděl stranou, mhouřil oči a mnul si ruce, jako kdyby přišel z mrazu ke krbu. „Výborně, výborně,“ šeptal. Nestačil jsem si ho prohlédnout, ale zůstal mi pocit podobný tomu, jaký v nás vyvolávají staré předměty v domácnosti. Pocit něčeho příjemného, spolehlivého a potřebného. Jen tak letmo jsem se tomu podivil. Po čas vypjaté duševní práce každý zbytečný člověk jen překáží svou přítomností, a tady to bylo naopak.

Všechno, co jsme ten večer dělali, se dařilo. Neptali jsme se jeden druhého, zda se syžet budoucího románu rozvíjí tak, jak je třeba — věděli jsme, že se jinak rozvíjet nemůže. Nevybírali jsme slova, přicházela sama, ta jediná správná, jakoby zářící vnitřním jasem.

A když jsme v pět ráno skončili, věděli jsme, že jsme udělali všechno, že už nic není třeba, že to hlavní, co dává dílu hloubku a skutečnost — to už je na papíře.

Rozhlíželi jsme se po sobě s jakýmsi rozčarováním. Ani se nám nechtělo mluvit. Byli jsme příjemně vyčerpáni. Člověk s aktovkou už tu nebyl, zmizel nepozorovaně. Oblékli jsme se a nikdo si na něj ani nevzpomněl.

Hostitel si přehodil přes ramena plášť s úzkým sametovým límcem a vyprovázel nás. Teprve ve skřípavém výtahu jsem se ho najednou zeptal:

„Valeriji, kdo je to ten tvůj přítel, který s námi proseděl celý večer?“

Na Valerijově tváři se pomalu rozhostilo překvapení.

„Můj přítel? Viděl jsem ho poprvé. Přišel za někým z vás.“

Podíval jsme se po sobě. Vyšlo najevo, že jsme ho všichni viděli poprvé.