Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

„Co to má znamenat?“ zeptal se Valerij zaraženě. „Poslyšte, to je nějaký nesmysl!“

„Ale tys ho přece přivedl!“ řekli jsme všichni najednou.

Ve Valerijových očích se mihl výraz, jako když si chce na něco vzpomenout.

„No ano… já jsem ho pustil.“

„Ani ses ho na nic nezeptal?“

„Pozdravil… Chtěl jsem se ho zeptat, ale tu mě napadla ta myšlenka se syžetem, zcela mechanicky jsem ho pustil do pokoje… A pak jsem na něj docela zapomněl.“

„Tak,“ řekl jsem a snažil se zadržet zívání. „Je to jasné. Může snad někdo něco vysvětlit?“

Stáli jsme v průjezdu, po stranách byly vchody do obchodu s rybami a do mlékárny, takže to tu páchlo i rybami i mlékem zároveň. Nikdo z nás nic vysvětlit nemohl. Jen tak nikdo k někomu neznámému na návštěvu nechodí. Jen tak nikdo nesedí u neznámých lidí až do rána. Víc se vysvětlit nedalo.

Nejdivnější bylo, že nás ta záhada nijak nevzrušovala. Neměli jsme na to náladu.

„Vymýšleli jsme dobrodružství a sami jsme se dostali do dobrodružné situace,“ unyle kdosi zavtipkoval.

Ještě jsme trochu o události poklábosili a rozešli se s unavenými a nechápavými úsměvy na tvářích.

Uplynula řada měsíců, ve kterých se záhada ani trochu nevysvětlila, když jsem se jednou s naším neznámým téměř srazil za jasného dne na ulici.

Je to divné, ale poznal jsem ho hned, i když měl na sobě nějaký starý polokožíšek snad z doby Romanovců, který mu přidával ještě přízemnější vzhled, než měl ve skutečnosti. Před setkáním jsem si zdaleka nebyl jist, že bych ho poznal, i kdyby byl v obleku, který měl tehdy na sobě.

„Dobrý den! Chtěl bych se vás na něco zeptat,“ přistoupil jsem k němu rozhodně, protože jeho uhýbavý pohled mne ujistil, že se nemýlím.

Podíval se na mne plaše, ruka s odřenou aktovkou sebou trhla, jako by se byl chtěl tou aktovkou přikrýt.

„Dobrý den,“ řekl slabým hlasem. „Co dělá váš román?“

„Pokračuje,“ řekl jsem, aniž bych něco zveličoval. „Ale promiňte mi mou zvědavost, kdo jste vy?“

„Mé jméno je bezvýznamné — Petr Petrovič Feďaškin.“

Tvář měl stejně bezvýznamnou jako jméno. Obočí a řasy zažloutlé, vybledlé, stařecké scvrklé tváře a nos jako brambor.

„Teď se mne začnete vyptávat…,“ řekl zarmouceně Fedaškin,“nešlo by to bez toho? Hlavní věc, že se román podařil…“

Dokonce se ohlédl, hledal možnost, jak mi zmizet v davu. Ale ta možnost se nenaskytla, totiž aniž bych to chtěl, přitlačil jsem ho k zábradlí u chodníku.

„Promiňte, Petře Petroviči, ale chápete přece, proč jsem tak zvědavý. Vy na mém místě byste taky…“

„Chápu, chápu, ale nic nedokážu vysvětlit.“

„Nechcete?“

„Nemůžu, čestné slovo! Bylo vám snad špatně v mé přítomnosti? Proč potřebujete ještě něco vědět?“

Tajemství máme všichni rádi v knihách, ale nemáme je rádi v životě. Já nejsem výjimka. Koneckonců i tajemství v knížkách máme rádi jen proto, že se na poslední stránce vysvětlí.

„Ne,“ řekl jsem rozhodně, i když jsem si uvědomoval pošetilost svého počínání. „Musíte mi to vysvětlit.“

Celá jeho kulatá figurka se nějak schoulila, dokonce i na polokožíšku přibylo záhybů.

„Ale vy mi neuvěříte…,“ řekl utrápeně a ohlédl se.

„Poslouchám vás.“

„Vy sami jste mne pozvali…“

„My?“

„Vaše myšlenky.“

Zachvěl jsem se. Na jeho ústech se objevil smutný a zároveň vítězný úsměv.

„Tak vidíte, říkal jsem vám, že mi neuvěříte. Neměl jste se to dozvědět.“

Výborně. Feďaškin je tedy cvok.

Ovládl jsem se a už klidně jsem mu řekl:

„Jen pokračujte!“

Ne, nechtěl pokračovat. Myslel si, že ho teď pustím. Ale to si dělal marné naděje. Nevím proč, ale byl jsem připraven vzít ho za límec jeho vetchého kožíšku a vytřást z něj doznání. V myšlenkách už jsem se k tomu chystal. A on se lekl, jako kdyby vskutku četl moje myšlenky.

„Nedělejte to!“ vykřikl. „Zmrazíte sám sebe! Řeknu vám to, když to musí být, ale potom mě pustíte, ano? Ach, mladý muži, jak neuváženě nakládáte se svým mozkem!“

„Tak vy jste telepat! No tak pokračujte!“

„Ne! Neumím číst myšlenky! Ale cítím je, když… Rozumíte, jsem nevzdělaný člověk… Ale když někdo usilovně přemýšlí, v jeho mozku se mění nějaké… tyhle… potenciály, vzniká nějaké záření. A když se myšlenka rozhoří, vytváří cosi, vzniká nějaké teplo! No, to já téměř nepozoruju. Jen tak obecně, jako pozadí, dejme tomu… Ale jestli se myšlenky rozhoří obzvlášť silně, jako tehdy u vás, pak mne to tam táhne.“

„To je zajímavé,“ řekl jsem netrpělivě. „A téměř to není v rozporu s vědomím. Ale vy jste sám se sebou v rozporu.

„Jak to? To nemůže být!“

„Může. Když jste přišel, naše myšlenky nehořely, jen tak doutnaly a nechtěly hořet. Čadily, rozumíte? Tak jak je to?“

Feďaškin upadl do rozpaků. Začínal se mi ten podivný schizofrenik nějak líbit. Nejen že byl naprosto neškodný, byl dokonce dojemný ve svém fantazírování. Ale přesto, proč přišel právě k nám?

„Není tu rozpor,“ řekl nejistě. „Jen mne nepodezírejte z vy-chloubačnosti.“

„Ano?“

„Co vidíte kolem sebe?“ ukázal okolo sebe rukou. Mechanicky jsem se rozhlédl po okruhu, který naznačil. Zachmuření občané tu pospíchali za svými záležitostmi a starostmi, za auty se táhly pruhy výfukových plynů jako liščí ocasy, po římsách se důležitě procházeli holubi, řinčela tramvaj, zahýbající na hlavní třídu.

„Tak tedy, kolem toho všeho zde se vznáší oblak myšlenek,“ tajemně přiškrceným hlasem mi sděloval Feďaškin. „Ale jasných bodů, kdy vzniká něco nového a významného, je tu jen málo. Proto je každý jazýček toho plamene drahocenný. A já mám… schopnost… Ale nemyslete, že se vytahuji… Moje přítomnost okamžitě rozžíhá plamen. Copak jste to sami nezpozorovali? Ne, ne,“ vykřikl, jako by se bránil. „Já sám jsem nula, účetní v důchodu, ale mám schopnost pomáhat jiným myslet. Proto jsem k vám přišel. Chodím k mnoha lidem, musí to tak být, jim je dobře a mně taky. Nevěříte mi?“

Ovšem že jsem nevěřil. Ani trošičku. Přesto byla v mé nezviklatelnosti malá trhlinka. Jeho slova totiž mohla vysvětlit vše, co se s námi toho večera stalo.“Výborně,“ řekl jsem. „Tak mi to dokažte.“

„Proč?“ zeptal se roztrpčeně. „Stejně mi neuvěříte.“

„Uvěřím,“ řekl jsem tvrdohlavě a navzdory logice jsem byl přesvědčen, že tomu tak bude.

„Tak pojďme,“ souhlasil pokorně Feďaškin. Byl jsem příliš překvapen, než abych mohl protestovat. Zašli jsme do boční uličky, prošli jsme do druhé a ještě do třetí. Feďaškin šel rychle a jistě, jen jeho obličej dostal nepřítomný výraz, jako kdyby slyšel nějakou vzdálenou hudbu.

„Kam vlastně jdeme?“ nevydržel jsem nakonec.

„Nerušte!“ řekl přísně Feďaškin.

A najednou celý zrozpačitěl.

„Promiňte… Sám nevím, tady někde… Mohli bychom jít i do ústavu, tady vedle, tam taky… Jenže tam nás bez propustky nepustí. Ale už jsme blízko.“

Mávl jsem rukou a jen se podivil, jak jsem mohl naletět na takové fantasmagorické dobrodružství.

Brzy nato už jsme šli přes dvory, přes nějaké průchody, potom jsme stoupali po nevzhledném starém schodišti, zašpiněném a plném smetí.