Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Feďaškin nemůže dokázat své schopnosti nijak. Jeho schopnost nemůže být vyjádřena ani v číslech nebo v čemkoliv jiném,konkrétním a přesvědčivém. Feďaškinovi buď člověk uvěří nebo ne, ale víra není vědecký důkaz.

Nakonec jsem se rozhodl, že vyhledám Feďaškinovu adresu, posedím s ním několik večerů — a pak se uvidí.

Jenže člověk míní a všední život mění. Přišly mi korektury knihy, pak jsem se roznemohl, potom… Potom jsem měl nějakou důležitou a neodkladnou práci, jakou — to si už nevzpomínám, jen vím, že všechno, co jsem dělal, nesneslo odklad. Ve všedních povinnostech jsem sice nezapomněl na Feďaškina docela, ale vzpomínka na něj nějak vybledla.

A přece došlo k dalšímu setkání.

Tak jako tehdy i tentokrát jsem se s ním srazil na ulici. Byl nezvykle horký máj, teprve začátek, ale asfalt už byl rozměklý v horkých paprscích slunce. Avšak stromy ještě nevypučely a v rozpáleném nebi, které prosvítalo mezi holými větvemi, bylo něco nenormálního. Feďaškin se promrzle choulil a ruce se mu samy od sebe schovávaly v rukávech. Prošel kolem a nezpozoroval mne. Musel jsem na něj zavolat.

Trhl sebou, roztěkaně se na mě podíval a poznal mě. Měl jsem však pocit, že je mi strašně vzdálen.

„Jste nemocen?“ zeptal jsem se.

„Nejsem, proč?“ řekl nepřesvědčivě. „Jen mi je zima.“

„V takovém horku?“

„A vítr?“

Mimoděk jsem se rozhlédl. Po větru nebylo ani památky, sváteční prapory schlíple visely, ani se nehnuly.

„Copak vy ho necítíte?“ ve Feďaškinově hlase bylo znát výčitku. „Fouká, fouká už dávno a dnes obzvlášť… Nad starou i novou kulturou je zima. Copak vy opravdu nic… Ach ano, promiňte mi. Zapomněl jsem, že k vám nedoléhá poslední křik myšlenky…“

„Tohle jste tím myslel?“

„Ale proč, proč to necítíte, jakým právem? Rozum zmrazují, rozum mučí ledovou zimou, scvrkává se a hyne — a vám je teplo?“

Feďaškin to téměř vykřikl a okamžitě ochabl, jako by ztratil všechny síly. Já jsem mlčel, nevěděl jsem, co si počít.

„Smrt myšlenky vědce není ještě tak strašná,“ pokračoval ochablým šepotem. „Myšlenka je nesmrtelná, rozumíte. Kdyby nebylo Newtona, objevil by zákon tíže někdo jiný. Teorie relativity by vznikla i bez Einsteina. Ale kdyby umlčeli Lva Tolstého? Mohli bychom jako žebráci obrátit vzhůru nohama celá staletí, ale ani věčnost by nám nevrátila Vojnu a mír. Nikdo už nedokáže ani v nejkrásnější budoucnosti nahradit takovou ztrátu. A to je neštěstí!“ Feďaškinův hlas zesílil. „Proto v někom umře jeho lidskost, v někom se neprobudí myšlenky, někoho nezahřeje teplo… Platí to i pro vědu! Představte si, jak by se vše zpomalilo, kdyby byl někdo zmrazil myšlení Karla Marxe! Ne, vy to nikdy nepochopíte! Jaká jsou to muka, slyšet poslední výkřik ubíjené myšlenky, jak beznadějné je zoufalství, když slyšíš její volání o pomoc a nemáš sílu přispěchat a zachránit ji.“

„Uklidněte se, prosím vás!“ řekl jsem, sám celý rozrušený.

Ale Feďaškin se uklidnit nemohl a mluvit už také nemohl: plakal, stařecky těžce vzlykal. Lidé se na nás nechápavě dívali.

Vzal jsem ho pod paží, odvedl ho mimo frontu k automatu a dal mu napít a chtěl jsem ho odvést domů.

„Nemám čas!“ zavolal najednou s náhlým zápalem, když jsem mu řekl, že ho chci odvést domů. „Spěchám k těm, kteří teď přemýšlejí, nezdržujte mě, musím to stačit!“

Jen s velkým úsilím jsem ho přesvědčil, že se musíme znovu sejít.

Ale k tomu už nedošlo. Zemřel tentýž den, upadl, jak jsem se později dozvěděl, když někam pospíchal. Našli ho a odnesli náhodní lidé, sousedé ho pak pochovali, protože neměl ani příbuzné, ani přátele. Zkrátka zemřel tak, jak žil, tiše, nenápadně, nikdo ani nezpozoroval, že tu není ten člověk se zvláštní schopností podporovat myšlení jiných. Ani já sám jsem nezpozoroval prázdnotu, jen trochu smutku a lítosti, že přes můj práh nikdy nepřestoupil, když jsem přemýšlel, a teď už se to nikdy nestane.

Román, který jsme tehdy psali za mlčenlivé přítomnosti Fe-ďaškina, měl velký úspěch a, samozřejmě, nikdo z nás se o Fe-ďaškinovi veřejně nezmínil. Jen já jsem mu v myšlenkách poděkoval a cítil jsem se přitom trapně.

A to je vše. Život je bohatý na nekončící situace, nedokončená pozorování, na setkání bez začátku i bez konce, na všechno to, co se nehodí do povídky, co by nezasvěcení lidé nemohli pochopit. Uchováváme to v sobě a odnášíme s sebou navždy.

Byl bych tak jednal i já, nebýt včerejších novin. Bylo tam interview s jedním vynikajícím vynálezem a stála tam následující věta: „Zvláště jsem vděčný P. P. Feďaškinovi, který mi pomohl směle vyřešit problém.“

Víc tu nebylo o Feďaškinovi ani slovo, ale mne se to bolestně dotklo. Někdo si na něj pamatoval, byl mu vděčný — a já jsem to nedokázal, jako by schopnost pomáhat jiným měla menší cenu než jakákoliv jiná. Když jsem to pochopil, nedokázal jsem dále mlčet o člověku, jehož přítomnost byla stejně nepozorovatelná a pro život přitom stejně nezbytná jako přítomnost fermentu pro zdraví lidského těla.

Běžet se muselo takto…

Lehce se chodidly dotýkat země. Raz — dva, raz — dva. Po asfaltu, po kamení, po štěrku, po písku — stále stejným lehoučkým krokem měřit prostor, měřit čas svými kroky jako tikáním hodinek. Raz — dva! Letět kupředu, opírat se hrudníkem o prázdnotu podobnou vatě a nechávat za sebou lehký vír vzduchu, neslyšitelné kroužení rozvířeného prachu, neviditelná střediska vznikajícího větru. Raz — dva, raz — dva, raz — dva! Na všechny strany rozstřikovat louže, chladit si nohy v orosené trávě, mísit studené bláto, šustit v rozehřátém obilí. Hruď se stále stejně radostně zvedá, plíce nabírají kyslík až po okraj, srdce bije rovnoměrně a rychlost uklidňuje netrpělivý tep krve. Raz — dva, raz — dva…

„Dobré ráno, učiteli! Tady jsou vaše noviny…“

„Děkuji ti, Běžče!“

„Přeji vám krásné léto, tetičko! Dnes je dobré mléko, smetany je v něm na celý prst.“

„Nech ho u vrátek, milý Běžče, vezmu si ho za chvíli. Dej ti Bůh stále rovnou cestu!“

„Zdravím vás, mistře! Tady vám nesu dluh od básníka, dostal dnes honorář…“

„To se mi hodí, Běžče, velice se mi to hodí. Dám ti kávu a rohlík, zastav se na okamžik, beztoho běžíš již od úsvitu, na snídani jsi jistě zapomněl.“

„Až potom, otče! Mám moc práce. Jak ji skončím, určitě poběžím okolo… Haló, trafikante! Tady máš své pilulky. Ber jepo jedné a koukej se uzdravit. Budeš-li nemocný, nebudou mít lidé co kouřit a já budu muset běhat do města — mám i tak dost starostí…“

A opět je ticho, jen tichý dotek chodidel o zemi. Na nebi není ani obláček, ale není ani horko, běží se dobře, nohy jsou plné síly — s jistotou běží po pěšince, v rytmu rychlého běhu se doslova ztrácejí, kmitají ve stejném taktu a harmonické rychlosti. Tělo vypjaté a poddajné pluje a letí jako šíp.

A jeho myšlenky:

Kdy to všechno začalo? Byly mu snad tři nebo čtyři roky. Anebo už pět? Sedíš, hraješ si a najednou srdce začne bušit, myslíš si, co se stalo, vždyť ti vyskočí z hrudi, a co potom? Pak se najednou uklidní a na všechno rychle zapomeneš. Myslel jsem si, že to tak je u všech lidí. Bát jsem se začal až později. Když jsem byl mladý — čeho bych se bál? Všechno bylo, jak má být: jednou je ti do pláče, tu zase do smíchu. Hned tě svrbí koleno, hruď se napíná. Zkrátka — žiješ… Vždycky jsem běhal rád. Kam až mi paměť sahá, ve dne ani v noci mě nikdo nemusel do běhu nutit, vždycky mi byl příjemný, dělal jsem všechno v běhu. Při dětských hrách mě nikdy nikdo nedohonil. „Peška“ jsem nikdy nedostal, nikdy mě nikdo nechytil, když jsme si hráli na schovávanou, vždycky jsem doběhl dřív než ten, kdo mě našel. Při závodech se nenašel ani jediný, kdo by se mnou chtěl závodit. Všichni věděli, že je to marné. Jo, v dětství to bylo pěkné: když se ti chce, běžíš, a když ne, nemusíš. Ovšem běhat se mi zdá příjemnější…