Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Svaly na nohou je příjemné cítit, jsou tak z kamene, jako odlité z kovu. Nikdo takové nemá, ani profesionální běžci, ani maratónci. Pro ně je vždycky problém, jak si udržet formu. „Věčná forma“ — to je pro ně nesplnitelný sen…

Zajímavé. Odkdy jsem se já přestal radovat ze své „věčné formy“? Asi před pěti lety. Jíst v běhu, spát v běhu — jak dlouho je to možné vydržet? A přesto se nedá nic dělat. Domov člověk nemá. Není kde otevřít dveře, vejít do pokoje, sednout si a odpočinout, nejde si poslechnout hudbu, není s kým si promluvit. Ani se ženou ne, protože žádnou nemám. Odkud by se tady vzala? Ženy se provdávají za člověka, který jim zabezpečí klid, pohodlí, lásku, dostatek. A já nejsem člověk, jsem jenom srdce. A se srdcem si lehnout nepůjdeš. Ani po něm nebudeš toužit, nebudeš na ně čekat, až se vrátí z práce: protože ono nezná, co je to vrátit se z práce. Nedá se s ním jít do kina, ani na návštěvu… Ani peníze domů nepřinese. Tak je to, člověče — srdce. Co ti zbývá? Popřemýšlejte o tom… Ale ani to se nedá. Jak mám přemýšlet, když musím běžet. Pomáhat slabým, vyhovět silným. Snažit se… Tak jak to srdce přikazuje.

„Zaběhni sem, mládenče! Chytej peníze. Chytil jsi je? Jsi šikovný a silný… Koupíš mi za ně cigarety! Už žádné nemám, tak přece pro ně nepoběžím, když jsi tu na to ty. A vůbec, běhej kolem nás častěji: je to prima, když po ulici běhají takoví běžci… Drobné si nech.“

„Kam letíš, ty divoký, copak se nemůžeš zastavit? Co na tom, že máš mnoho povinností! Měl by sis na krk pověsit zvoneček, aby lidi věděli už zdálky, že běžíš. To je ale myšlenka! To udělám, koupím ti zvoneček. Od tebe se člověk nedočká, že bys běžel a křičel — lidé dobří, už běžím, připravte si, co kdo potře-buje. A co potřebuju já? Teď jsem to zapomněl. Aha, už to vím. Přines mi nějaké noviny s křížovkou. Dnes je sobota, nějaké musí být. A když nebudou, tak mi to skoč říct. Abych na tebe zbytečně nečekal.“

„Haló, haló! To na tebe křičím, ty trumbero! Neviděl jsi mého kluka? Zase někam utekl s kytarou. Když ho uvidíš, řekni mu, že ho čekám na večeři. Jak to, kde ho máš hledat? Copak já to mám vědět?“

Tak vidíte, mám jí najít kluka. Možná, že já bych také chtěl mít chlapce. Nebo děvčátko. Ale i kdybych je mohl mít, co by s nimi bylo? Byli by také věční běžci? Snad ne, ale možná že ano. Děti běžci. To je strašná myšlenka. Mé nešťastné srdce!

A proč dříve nebo později jsou všichni zlí? Nelíbím se jim snad? Jistě, nevypadám pěkně, ale jinak to být nemůže. Pokládají mně za méněcenného? Anebo je to tím, že vědí, že mi nezbývá nic jiného než běžet. Ale vždyť můj běh jim jenom prospívá! Anebo už ve mně nevidí člověka? Jen rikšu, živý bicykl, poštovní schránku s nohama, autobus… Srdce, moje srdce, nemám se zastavit? Pojď, zastavíme se jako do země zakopaní. Spolu…

Žít — žít, žít — žít…

„Strýčku, počkejte chviličku. Už jsme se vás dávno chtěli zeptat, ale vždycky jen běžíte okolo. Maminka říkala, že musíte pořád běžet. Pořád jenom běžet. Byli bychom to také chtěli umět, ale nejde to. Nepovozíte nás trochu na zádech? Zahrajeme si na koníčky…“

S lehkým srdcem, s pružnýma nohama — po pěšinkách, přes potoky, přes pole, lesy, vstříc větru. Stále stejným lehkým krokem měřit prostor, jako hodinky odměřovat čas: letět kupředu, nechávat za sebou jen neviditelné víry; vtiskovat přesné stopy do kapradí, zvedat pel divokých květin; nezpozorovat ani déšť, ani dusno, ani vedro: plout, letět, proudit; pohybovat se v nepřetržitém rytmu, taktu, radosti… A neohlížet se — vše je v budoucnu. Nezastavovat se. Teď už se nikdy nezastavit!

„Je tvoje rozhodnutí konečné?“

Nápis šel zprava doleva přes celý vchod. Písmena, kdysi pokrytá žlutým olinem, byla nyní již oloupaná a temná. Všude-pronikající prach je pokryl tenoučkou vrstvou. Kovové dveře, potažené plastikem, byly celé popsané posledními pozdravy, které sem napsali ti, kdo jimi prošli a už se nikdy nevrátili.

V koutě ležela hromada věcí, odhozených tisíci těch, kteří tudy prošli: přístroje, které ukazovaly čas, náramky, kovové krabičky na zrnka kanu.

„Je tvoje rozhodnutí konečné?“

Na tuto otázku bylo třeba odpovědět. Jen jedním slovem. Velt vteřinu počkal, snažil se zastavit bušící srdce a sotva slyšitelně řekl:

„Ano.“

Dveře se nehnuly. Zelené oko objektivu napjatě sledovalo každý lingův pohyb. V polotemném tunelu bylo cítit vlhkost.

V zatuchlém vzduchu viselo neživé ticho. Jen někde velice daleko na kruhové dráze drkotaly jednomístné jízdní plošinky. Velt bezděčně napínal sluch a lovil ty tiché zvuky, které pronikaly z povrchu do podzemí. Byl v nich pohyb a tedy i život. Buch, buch, buch — jako by mu někdo nemilosrdně zatloukal do hlavy, do hrudi a do srdce hřeby. Velt stál, poslouchal ty vzdálené zvuky a cítil, že v něm nezůstala téměř žádná jistota. Teď nevydrží, otočí se zády ke strašným dveřím a poběží.A bude hnán strachem běžet tak dlouho, dokud mu srdce nezačne vypovídat službu, dokud neucítí pach čerstvé země a neupadne na trávu, laskanou sluncem.

A potom? Potom bude zase návrat k minulému. Dokud bude žít, budou tu muka svědomí, strašné vidiny při bdění i ve spánku, naplněné myšlenkami těžkými jak kámen — to je jeho minulost. Slzy matek, chladná nenávist otců a bratří, poslední prokletí těch, před kterými se otevřely tyto a dvacet dalších dveří Domů smrti — to je jeho minulost. Nyní je zde. Ale spolu s denním světlem, spolu se životem by se vrátilo i toto všechno. A zrodilo by se něco nového — pohrdání sebou samým pro tu chvíli slabosti.

Velt natáhl ruku a dotkl se vypouklých, oloupaných písmen. Byla chladná a drsná: „Je tvoje rozhodnutí konečné?“

„Ano!“ řekl nahlas a srozumitelně, ačkoliv každá buňka jeho těla, každý jeho nerv křičel „Ne!“ — „Ano!“

Ocelová deska bez hlesu klouzala vzhůru a otevírala průchod. Do tunelu padlo chladné světlo. Velt odtrhl neposlušné nohy od země a vešel do světlého otvoru. Za jeho zády se těžké dveře nehlučně zavřely.

Rozměr místnosti nebylo možné odhadnout. Zdála se i nekonečně velkou i nekonečně malou. To způsobovala zrcadla. Prostor uzavřený a mnohokrát odražený zrcadlovými hranami stěn a deskami na podlaze a stropě působil jako iluze. Zdálo se, že i čas se zde pohybuje od stěny ke stěně, zastavil se a zhoustl, vržen do centra místnosti Poslední zpověď. Ze všech stran se na něj díval jeho obraz — tisíce Veltů s hubenou tváří a nejistýma očima. Neuspořádaně, v tisícihlavém nehmotném davu za povrchem zrcadel viseli Veltové i ze stropu, krčili se mu pod nohama, jako kdyby vyrůstali z podlahy. Velt tu byl sám se sebou. Zrcadla ho rozdrobila na množství střepů a s každým z nich — to cítil téměř hmatatelně — se od něho oddělila minuta jeho života, kapka jeho snů, pomíjivost jeho nadějí. V něm samotném zůstalo tak málo, že už nemělo cenu čehokoli litovat nebo se bát. A tento pocit prázdnoty, která v něm vznikla, přerostl v lhostejný klid. Klid odsouzeného. Velt šel do rohu místnosti a sedl si do jediného křesla, které stálo u kovového stolku. Bylo již odřené a promáčknuté.