Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Velt dopil, opatrně postavil číši na stůl a sám sobě řekl:

„Je čas skoncovat s tím.“

„Máš ještě čtyři minuty,“ ozval se stroj, „čas zpovědi ještě neskončil.“

„Ať tedy věčnost, která mne čeká, bude o čtyři minuty delší.“

„Spěcháš zemřít?“

„Nikoliv, spěchám, abych tě zničil.“

„Zničil? To ty nemůžeš udělat.“

„Dokázal jsem tě přece stvořit.“

„Nemáš žádné zbraně.“

„Já sám jsem zbraň.“

Vstal, upravil si šat. Usmál se té síle zvyku.

„Jak si myslíš, že to uděláš?“

Věděl, že stroj mu v tom nemůže zabránit. Neotevřel by mu dveře, kdyby měl zbraň, zničil by každý pokus rozbít stroj zvenčí. Zvenčí byl Dům smrti až příliš pečlivě chráněn. Ale tím, že ho stroj pustil dovnitř, podepsal si svůj ortel. Program nepředvídal ochranu před živou bombou, jakou on udělal sám ze sebe.

„Dříve než jsem šel sem, spolkl jsem dvě odměrky sitanu,“ řekl.

„Co je to sitan?“

„Hmota, prášek. Až padnu do bazénu, nastane reakce sitanu s kuatrem a…“

„Výbuch?“

„Kolosální síly.“

„Tak,“ řekl stroj. „To jsi dobře vymyslel. Ale výbuch nebude, já tě nepustím na schodiště.“

„Každý, kdo se sem dostal, musí vstoupit na schodiště. I když to ty nechceš.“

Přistoupil blíže k vnitřní stěně a hlasitě řekl: „Jsem připraven.“

Zrcadla se rozestoupila a otevřela úzký vchod. Přímo pod nohama začínaly první stupně klesajícího schodiště. Velt na ně vstoupil.

„Počkej!“ téměř vykřikl stroj. „Počkej! Umírat je strašné, chceš, pustím tě odtud?“

„To nemůžeš udělat a já to vím.“

„Je to pravda. Buď sbohem! Zapojil jsem záznam celoplanetární panychidy. Vždyť ty jsi čestný ling.“

„Buď sbohem!“

Ohlédl se a zamával svým odrazům v zrcadle. Odpověděly mu stejným gestem.

Na dvacet kroků se nedalo nic rozeznat, taková byla mlha. Jen pouliční svítilny a osleplé reflektory aut tu a tam tvořily rozmazané nažloutlé skvrny. Padesát pod nulou! Občas se ozvalo vrzání sněhu pod botami chodců a pronikavé klaksony aut. Jinak jen zima, zima… V Usť-Mansku, na jeho okrajích i tisíce kilometrů okolo.

Utíkal jsem do klubu elektromechanického závodu z hotelu, běžel jsem, jak rychle jen to šlo, protože jsem měl jen lehké boty a na sobě podzimní plášť. Pára od úst mi na obličeji okamžitě mrzla, nos jsem měl naprosto ztuhlý a nejraději bych si ho schoval do rukavice. Velice jsem si přál, aby mráz tak nezuřil, abych si mohl prohlédnout svůj Usť-Mansk a mohl se projít po jeho čtvrtích, zajít k někomu ze starých známých, vypít s ním pohár vína a jít do městského parku, a potom, jako kdysi dávno, se povozit na sáňkách, ztratit čepici a najít ji nacpanou sněhem a smát se, řehtat se, házet po někom koule a darebačit. Toužil jsem po všem možném, protože jsem nebyl v Usť-Mansku deset roků a před tím jsem tu prožil celých dvacet let.

Měl jsem ještě půl druhé hodiny času. Chtěl jsem tam být první a ohřát se. A pak stát a dívat se, jak se lidé promrzlí na kost valí do vestibulu v oblacích studené páry a jak dupou nohama a třou si zmrzlé tváře.

„Tady v tom stánku se nikdy nedají koupit dnešní noviny,“ podrážděně řekl kdosi zahalený od hlavy až k patě. Div mě nepovalil. „Promiňte!“

Uskočil jsem stranou a uviděl před sebou skleněný novinový stánek, celý ovinutý krajkami z jíní. Zvnitřku celý svítil a podobal se pohádkovému zámečku. Ale jak tam ta stařenka, která prodává noviny, vydrží? Dejme tomu, že tam má asi o deset stupňů tepleji. Stejně je to minus čtyřicet. Brrrrr! Jak jen to vydrží? Nezmrzla už?

Řekl jsem si, že si koupím noviny, abych zbytečně neztrácel čas při některých referátech. Na mé váhavé klepání se okénko okamžitě otevřelo.

„Stařenko,“ vykřikl jsem, „Patery dnešní noviny. Jedny místní.“

„Nejsem žádná stařenka, jsem Káťa-Kačenka,“ odpověděl mi dívčí hlas.

„Káťa-Kačenka? Výborně! Káťa-Kačenka. A co bude s novinami? Káťo-Kačenko?“ Slovo Kačenka mé rty nemohly vyslovit, tak byly zmrzlé, ale schválně jsem je několikrát opakoval.

„Já nikdy nemám dnešní noviny.“

„To už jsem slyšel. Ale na co mi budou včerejší, ty už jsem četl.“

„Ani včerejší nemám.“

„Tak proč tu sedíte?“

„Prodávám jen zítřejší noviny,“ odpověděla dívka v okénku a vystrčila obličej v teplé pletené čepici. „Panebože! Vždyť máte omrzlé tváře. Honem je třete sněhem. Jdete daleko?“

„Do klubu elektromechanického závodu.“

„To by už bylo pozdě.“ A po kratší pauze: „Pojďte ke mně. Tady je teplo.“

„Můžu?“

„Pojďte! Co se dá dělat?“

Trhl jsem klikou, ale zřejmě málo, protože dveře se neotevřely. Začal jsem poskakovat a plácat se rukama po tvářích, loktech a kolenou. Prsty na nohou jsem měl už docela bez citu.

„Musíte silněji!“ křikla dívka.

Trhl jsem tedy klikou ze všech sil, vmáčkl jsem se do stánku spolu s oblakem páry, která se okamžitě vytvořila. Bylo tam málo místa i pro jednoho — zůstal jsem nerozhodně stát, křivý jak paragraf.

„Sedněte si,“ ukázala mi dívka na balík novin.

Sedl jsem si a honem strčil nohy ke dvěma elektrickým ohřívačům. Uvnitř stánku bylo teplo, světlo a sucho. A také velice čisto a útulno.

„Jestli vám zčernají tváře, nebudete se líbit děvčatům,“ řekla a zasmála se. „Třete si je.“

Stáhl jsem si zuby rukavice a pokusil se narovnat prsty. Ale nešlo to.

„Tak to je špatné,“ řekla dívka, sundala si palčáky a teplými dlaněmi se opatrně dotkla mých tváří. Neprotestoval jsem. Zeptala se: „Nejste odtud, anebo patříte k těm módním panákům, kteří nenosí zimní oděv a pak proleží celé roky v nemocnicích?“

„Nejsem odtud, Káťo-Kačenko. Běžím z hotelu na konferenci… O šíření rádiových vln.“

„Aha, už jsem to četla v novinách.“ Ještě několikrát mi teplými dlaněmi přejela po tvářích. „Už to snad bude dobré.“

„Děkuji vám, Káťo. Dovolte, abych se představil,“ natáhl jsem k ní svou ještě zcela zmrzlou ruku. „Dmitrij Jegorov.“

Podala mi ruku a přitom se tak vesele rozesmála, že jsem to nevydržel a také se dal do smíchu.

„Tak to vás tak probrali na konferenci?“

Smysl jejích slov mi nedošel.

„A já jsem uvažovala, které noviny vám nechat. Jenže všechny píší jedno a totéž. Tak vy jste ten Dmitrij Jegorov, fantasta, který se vznáší v oblacích?“

„Káťo, já nejsem žádný fantasta a nikde se nevznáším. Právě naopak. Víte, jak pronikají rádiové vlny do země?“

Pokývla záporně hlavou.

„Tak vám to co nejstručněji vysvětlím. Hledám nerosty a vodu pod zemí pomocí rádiových vln. Bez vrtacích věží a bez zkoušek hornin. Zajímá vás to?“ zeptal jsem se.

„Zajímá,“ řekla. „Pokračujte. Stejně vám konference začíná až ve dvanáct.“

Vyprávěl jsem jí, jak letos v létě pracovala naše expedice na Vasjugaňských močálech na severu Tomské oblasti, jak nás trápili komáři a tiplice, jak se nám pořád kazila aparatura, jak byli mládenci vzteklí a nemluvní a jak Goška, náš vedoucí, z ničeho nic vyřvával písničky. Když jsme mu řekli, aby byl zticha a někam zmizel, zatínal pěsti, plival mušky, které nám lezly i do úst, a zpíval dál a říkal nám, že jsme nádivové. To by nám ani tak nevadilo, ale jeho zpěv nebyl k vydržení. Jedni zoufale brečeli, druzí se bez příčiny chechtali. Nakonec to vzalo všechny. Řehtali jsme se, až jsme se za břicha popadali.