Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Nevím proč, ale neztratil jsem náladu. Jistě, Goška mi vynadá. A peněz na expedici nám v létě přidělí asi tak třikrát méně, než je nezbytné. Ale udělal jsem vše, nač jsem stačil. Snažil jsem se, co jsem měl sil, změnit článek v zítřejších novinách. Nic z toho nevyšlo. A teď už jsem věděl, že v novinách to bude právě tak, jak jsem to četl. To znamená, že dívka ve skleněném stánku skutečně prodává zítřejší noviny.

Dostal jsem se k ní za pět minut tři čtvrtě na osm. Dříve to nešlo. Dvacet minut do zavření stánku mi stačilo na to, abych se trochu ohřál.

„Tak jaké to bylo?“ zeptala se Káťa a oči se jí šibalsky usmívaly.

„Tak jak je to napsáno v novinách,“ odpověděl jsem. „Referát je prý neopodstatněný. Ale je to všechno divné. Odkud ti vozí ty zítřejší noviny?“

„Z tiskárny.“

„A v Usť-Mansku lidé neprotestují, že jim prodáváš zítřejší noviny?“

Zdálo se mi, že zesmutněla.

„Vždyť to málokdo ví, že jsou zítřejší, všichni si myslí, že jsou dnešní.“

„Počkej, počkej! To tedy znamená, že pro tebe to jsou zítřejší noviny a pro ostatní obyčejné, dnešní?“

„Pro tebe jsou taky zítřejší,“ řekla Káťa.

„Pro mne. A co pro ty ostatní?“

„Pro ostatní jsou dnešní.“

„A je dost těch, pro které to jsou zítřejší?“

„Není.“

„Kolik asi?“

„Ty jsi první,“ usmála se o pokrčila nos. „Hned jsem si myslela, že ty to zpozoruješ.“

Byl čas zavřít stánek. Káťa se přezula do válenek, zhasla a zavřela. Měli jsme štěstí, za minutu jsme chytili taxík. Procházet se po ulici v takové mrazu nebylo možné, hlavně ne pro mne. Pozval jsem ji ke svému příteli ze studií a ona souhlasila.

Můj přítel měl dvoupokojový byt. Jeho žena se právě vrátila z práce a hned začala chystat večeři. Tři jejich děti, od šesti do devíti let, se s námi bavily o Tomu Sawyerovi.

Podle zvyku musí být při každém setkání láhev vína. Také jsme vypili. Vyprovodil jsem Káťu do ubytovny, a dokonce jsem postál v chodbě. Bavili jsme se celou hodinu, ale na expedici jsem ji už nezval. Já sám bych byl v tu chvíli souhlasil, kdyby mi někdo nabídl, abych prodával ve stánku zítřejší noviny.

Vždycky chci všechno poznat důkladně, a tak jsem se Káti zeptal:

„Jaký smysl mají ty zítřejší noviny, když to nikdo neví?“

„Já to vím,“ odpověděla.

„Ale ty přece nemůžeš nic udělat?“

„Kdo ví?“ odpověděla mi záhadně. „Chodí mi několikeré zítřejší noviny. Neliší se skoro v ničem, ale v detailech přece. Například počasí bývá někdy trochu teplejší. Něčí uzdravení nebo nemoc, něčí radost či žal. Noviny se v některých podrobnostech liší. Vybírám vždy jedny z nich. A to pak jsou ty skutečné noviny.“

Rychle vzala mou hlavu do dlaní, políbila mě a utekla se slovy:

„Zítra v devět!“

Zůstal jsem zmatený a šťastný stát u dveří.

Ráno jsem vstal v sedm hodin. Můj spolubydlící ještě spal a jeho bohatýrské chrápání se rozléhalo snad celým vesmírem.

Celou noc jsem proto pořádně nespal, a ani teď, když už jsem byl vzhůru, jsem neměl sílu poslouchat ty jeho variace. Oblékl jsem se a šel do bufetu sníst něco teplého. Pak jsem se vrátil do pokoje, vzal si aktovku a kabát a sešel do vestibulu. V pokoji to nebylo k vydržení. Seděl jsem v hale asi půl hodiny. Měl jsem přijít ke Kátě v devět a zatím bylo teprve osm.

O půl deváté již jsem to nevydržel a letěl jsem, div jsem se nepřerazil, do mrazivého jitra. Venku nebylo o nic tepleji než včera a po včerejších zkušenostech jsem se dnes pohyboval po ulicích jen poklusem.

Novinový stánek se leskl stejně jako včera, byl jako posypaný diamanty. Zaklepal jsem na okénko a místo pozdravu jsem zavolal:

„Káťo-Kačenko, já mrznu!“

Neodpověděla mi, slyšel jsem, jak muchlá noviny, trhl jsem klikou a vevalil se dovnitř.

Káťa seděla obrácená celým tělem ke mně a tiskla si na prsa hromadu novin, vonících tiskařskou černí.

„Přišel jsem včas, neopozdil jsem se?“

„Nevím, možná že ano,“ řekla sotva slyšitelně.

To mě udivilo a zneklidnilo. Byla něčím velmi rozrušená a vypadalo to, že se mnou nechce mluvit. Zeptal jsem se:

„Stalo se něco?“

„Stalo,“ řekla. „Musím ihned odejít.“

Ničemu jsem nerozuměl.

„Promiň mi to, Dmitriji. V deset hodin vznikl… totiž vznikne požár v dětském domově na Veršininově ulici. Musím je varovat.“

Podíval jsem se na hodinky. Byla ještě hodina času. A na Veršininovu ulici to bylo tak asi deset minut. To jsem věděl.

„Není někde nablízku telefon? Musíme jim zatelefonovat.“

„Telefon je v Institutu radioelektroniky. Ale telefonickému varování neuvěří. Musím jít.“

„Stačíme to ještě,“ řekl jsem. „Je to dlouho, co sis to přečetla?“

„Právě když jsi zaklepal na okno.“

„Utíkejme,“ zvolal jsem.

„Nechoď se mnou. Já musím sama.“

„Nesmysl. Víš nějaké podrobnosti?“

„Vím,“ odpověděla jaksi nucené, jako by mi nechtěla odpovědět, nebo jako by lhala.

„Děti zůstanou naživu?“

„Ano, jen jedno div neuhoří.“

Vyběhl jsem ze stánku, za mnou vyšla Káťa, zamkla a dala mi klíč do kapsy. Byl jsem tak rozrušen, že jsem ani necítil mráz jako prve, před pěti minutami.

Chytila mne za ruku a utíkali jsme. Prvních sto metrů jsme mlčeli, potom obrátila ke mně hlavu a zpytavě se na mne podívala. Pokusil jsem se usmát, ale rty jsem měl ztuhlé.

„Jela bych s tebou třebas jako kuchařka,“ řekla.

„Tak pojedeme. Stačí říct!“ řekl jsem bodře, ale moc hrdinsky mi to nevyznělo.

„Bylo by to pěkné.“

„Pojedeme,“ zastavil jsem ji na okamžik. „Nač čekat až na léto. Pojedeme hned za tři dny, jen co skončí konference.“

Ona směšně pokrčila nos, přikývla a táhla mne kupředu. Běželi jsme po Kirovově ulici. U kina Říjen jsme zahnuli za roh a byli jsme na Veršininově ulici přímo proti Dětskému domovu. Budova byla nová, dvoupatrová, cihlová, v oknech se svítilo a nic nenasvědčovalo tomu, že by tu měl vzniknout požár. Dokonce se mi na chvíli zdálo, že si Káťa ze mne vystřelila, že si mě jen tak prověřovala. Ale ona rozhodně trhla vrátky u nevysokého plotu, takže všechny moje pochyby rázem zmizely. Vrátka se okamžitě se skřípotem otevřela, ale hlavní vchod do domu ne. Buď byl pokažený zvonek, nebo ho nikdo neslyšel. A teprve když nás napadlo oběhnout dům, přišli jsme na to, že hlavní vchod je asi zavalen harampádím a že je třeba jít zezadu.

Dveře vzadu byly otevřené a světlo nesvítilo. Snad šetřili proudem. Naráželi jsme jeden na druhého, klopýtali po schodech, až jsme se dostali do chodby. Naproti nám byl hlavní vchod, který bylo sotva vidět za navršenými krámy. Nalevo byla kuchyně. Odtud se šířila příjemná vůně. Vedle byla místnost, která sloužila jako jídelna. Tam seděly děti, střapaté i dohola ostříhané, s copánky i s krátkými vlasy. Dvě vychovatelky chodily kolem stolu s podnosy. Napravo byla ložnice. Co je v horním patře, to jsme nevěděli.

Káťa šla přímo k vychovatelkám a požádala je, aby vyšly na chvíli ven.‘ Dívaly se na ni udiveně, jen jedna z nich položila podnos a přišla ke dveřím.

„Dobrý den,“ řekla Káťa a požádala ji, aby vyšla na chodbu.