Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Proč jsem tehdy neodpověděla na tvou otázku? Proč?

Za několik dní jsem znovu přišla na totéž místo. Sama, tvoje loď již nabírala největší rychlost někde v černých hlubinách. Hleděla jsem na nebe zatažené mraky, až mě bolely oči. Bylo udivující ticho, jen listí šumělo, jako by skoupý vítr počítal, kolik lístků ještě zůstalo na větvích.

Věděla jsem, že už na mě čekají na raketodromu. Ano, okolnosti se vyvinuly tak, že jsem odletěla dříve, než jsme předpokládali. Loď Orlík odlétala do soustavy hvězd ROSS-154 se zvláštním posláním a já jsem byla vybrána jako náhradní inženýr spojař. Ten poslední večer jsem se dívala z našeho kopce na světla Moskvy. Bylo jich mnoho, až k obzoru, tam se slévala do širokého pásu. Nemohla jsem uvěřit, že brzy všechna světla zářící na Zemi i Země sama se mi slijí jen v malou světelnou tečku. A pak i toto světýlko zmizí a zůstane jen nekonečná černá prázdnota.

Letěli jsme k Elektře, planetě v soustavě hvězdy ROSS-154. Orlík měl dopravit na Elektru neutronový generátor. Nebudu ti vyprávět o letu, to si přečteš v kapitánově hlášení. Doletěli jsme na Elektru a již na jezerním raketodromu, zatímco tahače, podobné chroustům, táhly loď k přístavišti, jsme se dozvěděli, že nás čeká okamžitá cesta zpět.

Za tři hodiny, když skončilo nakládání, vstoupil na loď člověk v černém svetru. Byl to náš jediný cestující. Člověk, o kterém se na Zemi vyprávějí legendy. Tady mu říkali Objevitel.

Případy, kdy jediné slovo může vyjádřit celý lidský život, jsou vzácné. Legendy, které jsem slyšela na Zemi, mi připadaly jako poetický výmysl. Ale tady na Elektře jsem pochopila, že všechny legendy jsou jen slabý odlesk toho, co je skutečnost.

Člověk, kterého nazývali Objevitelem, se narodil na první lodi, která letěla na Elektru. Loď přistála před jednatřiceti lety. Cizí planeta se stala pro Objevitele vlastí. Byla to podivná planeta.

V její atmosféře bylo čtyřikrát více kyslíku a dvakrát více kysličníku uhličitého než v atmosféře Země. Voda, nasycená kysličníkem uhličitým, pěnila a vařila se. Nad rezatými skálami šlehaly plameny vzníceného plynu. Rostliny i živočichové tu žili bujným životem, nepodobným zemskému. V kamenitých pouštích vznikaly za několik hodin nepropustné lesy a stejně rychle zase mizely. Vítr zvedal k nebi potoky žhavých plynů. Ty hořely a na suchou půdu pak padal vařící déšť…

Lidé draze platili za každé odhalené tajemství Elektry. Objeviteli bylo šestnáct let, když zůstal sám. Možná že ho zachránily jeho vrozené badatelské schopnosti, byl pozorný, předvídavý a měl dobrou paměť. Možná že on, který vyrostl na této planetě, nějakým šestým smyslem uměl vždy uhodnout blížící se nebezpečí. Anebo měl prostě jen štěstí. Přežil. Sedm let byl jediným člověkem na Elektře. Ze Země tam přilétaly jen nákladní lodi se zařízením. Teprve později se dozvěděl, že druhá expedice zahynula na cestě.

Sedm let zkoumal Elektru sám. Spouštěl se na mořské dno, lezl na horské vrcholy pokryté zpěněným sněhem, prodíral se pohyblivými lesy. Bojoval se šelmami, budoval opěrné body, přistávací plochy a radiomajáky. Sedm let mu pomáhaly pouze stroje. Potom přiletěla loď s lidmi. Objevitel se mohl vrátit na Zemi. Říkal „vrátit se“, ačkoliv na Zemi nikdy nebyl. Možná že by se vrátil, ale loď přiletěla v době jarních bouří. Po pláních se valila šedá klokotající voda. Uragán převracel obrovské valouny. Z bažinatých lesů vylézaly nízké černé keře hnané větrem a jejich větve omotávaly vše, co jim bylo v cestě.

Objevitel věděl, že on jediný může lidi uchránit před nebezpečím. Bez něho by byli zahynuli. Uměl číst ze stop na vlhkém písku. Uměl uhodnout příchod uragánu podle vůní i podle zbarvení oblohy. Miloval planetu, která byla lidem cizí. Lidé pokládali Elektru za věrolomnou, nepochopitelnou, nespoutané divokou a nezkrotnou. On však znal její divokou krásu.

A tak zůstal.

Na Elektru přilétaly lodě stále častěji. Objevitel ukazoval lidem ložiska vzácných kovů a uranové rudy. Hledal místa pro budoucí města. Jeho roboti se objevovali všude, kde lidé naléhavě potřebovali pomoc. Roboti stejně jako Objevitel byli na planetě veterány. Jejich elektronická paměť uchovávala vše, co bylo nezbytné znát pro život lidí na této planetě. Noví roboti se museli ještě léta přizpůsobovat — Objevitelovi roboti Elektru znali. Jeho moc byla mocí člověka řídícího nespočetné stroje, které se přizpůsobily planetě. Lidem se však zdálo, že Objevitel má nějakou zvláštní sílu. Teď už vím, že je v tom velký kus pravdy. Ten člověk byl stvořen, aby objevoval nové planety. Tvrdý boj zocelil jeho vůli a vypěstoval neomylnou intuici…

Čas plynul. Lidé dobývali Elektru. Ve skalách hasly věčné ohně. Kanály prořezaly kamenité pouště. Šelmy, které se dlouho zoufale bránily, prchaly do lesů. V jedné potyčce zahynul poslední Objevitelův robot, když bránil svého pána. V ten den se Objevitel rozhodl, že se vrátí na Zemi.Obrovský raketodrom, ze kterého naše loď odlétala, byl naplněn lidmi, kteří Objevitele vyprovázeli. V dálce bylo vidět plameny svářečů, kteří budovali nové startovací plochy pro lety k neprozkoumaným hvězdným soustavám. Lidé pracovali i v den Objevitelova odletu.

Z horní plošiny schodů se Objevitel dlouze zadíval na černé mlhy na obzoru. Rudý disk hvězdy ROSS-154 se hroužil do této mlhy jako do rozbouřeného moře. Orlík byl připraven ke startu, ale čekali jsme…

Hned v prvních hodinách letu jsme pochopili, jak to bude pro Objevitele těžké. Regenerační aparatury udržovaly na lodi atmosféru stejnou jako je na Zemi. Objevitel ale nemohl dýchat zemský vzduch. Vyrostl na Elektře a teď se mu nedostávalo kyslíku. Umístili jsme ho ve zvláštní kajutě, do které jsme hnali vzduch obohacený kyslíkem. Vycházel ze své kajuty jen jednou denně. Dýchal těžce, ale chtěl si zvyknout na zemskou atmosféru. Hodinu od dvaceti do jednadvaceti trávil v lodní klubovně. Téměř nemluvil, jen poslouchal, co jsme říkali my, a zřídka pronesl nějaké slovo.

Objevoval se v klubovně přesně ve dvacet hodin. Pomalu, aby se vyvaroval zbytečných pohybů, usedal do křesla. Šel nakloněný kupředu, jako by překonával sílu větru. Tmavé brýle mu chránily oči před světlem lodních lamp, šířících sluneční světlo, bohaté na ultrafialové paprsky. Atmosféra Elektry, která měla v horních vrstvách mnoho ozónu, nepropouštěla ultrafialové záření a Objevitelova tvář, která nepoznala slunce, byla neskutečně bílá. Když tak seděl opřen v křesle a zhluboka dýchal pootevřenými ústy, vypadal jako těžce nemocný člověk. Černé brýle podtrhovaly jeho bledost.

Aniž bychom se zvlášť domluvili, snažili jsme se svého spolucestujícího bavit. Bezstarostně jsme klábosili. Vyptávali jsme se Objevitele na jeho práci (psal dějiny dobývání Elektry), hovořili jsme o Zemi, rádi jsme se smáli každému žertu — a nikdo se ani slovem neprořekl, že loď je neustále v nebezpečí. Těch šedesát minut jako by pro nás nebezpečí neexistovalo.

O čem asi přemýšlel Objevitel, když naše rozhovory poslouchal? Chápal, že jen předstíráme? Možná. Nevím jak ostatní, ale já se v jeho přítomnosti cítila jako malé dítě. My všichni jsme v životě vykonali dosud málo. A Objevitel udělal tolik, že by to stačilo na mnoho životů.

Objevitel zřejmě od počátku věděl, že bezstarostnost jen předstíráme. Ale mlčel. Ani z jeho tváře se nedalo nic vyčíst. Když si velmi zřídka sundával brýle, překvapoval mě kontrast mezi jeho výraznýma a živýma očima a zcela nehybnou, jakoby mramorovou tváří. „To je výsledek dlouhodobé samoty,“ řekl jednou náš lékař. „Všechny jeho city jsou hluboko skryty.“