Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Hvězdní kapitáni umíněně hledali záhadný Ohnivý květ dál. V té době už věděli, že ve hvězdách vesmíru není nic, před čím by musel ustoupit rozum a vůle člověka. Lodi odlétaly do kosmu vstříc nebezpečí. Kapitány nemohlo nic zastavit.

Věhlasný kapitán lodi Granit, dítě Štěstěny, našel na jedné z planet hvězdy Lakajla obelisk zobrazující Ohnivý květ, zanesený písečnými dunami. Na obelisku bylo vytesáno jméno hvězdy Laitene. Za několik let chrabrý kapitán lodi Tajfun, který přežil čtyři havárie, dokázal proniknout hustým mrakem asteroidů, jenž obklopoval hvězdu Laitene, a přistál na jediné velké planetě její soustavy. Byla to strašná planeta, obydlená orchy, nejstrašnějšími bytostmi vesmíru. V zoufalých bojích s nimi se Tajfun pohyboval po rovníku planety, až se mu podařilo najít zkamenělé pozůstatky Ohnivého květu.

Říkalo se, že před půl stoletím velký znalec vesmíru, kapitán Karavely, našel Ohnivý květ, avšak Karavela na zpáteční cestě havarovala, srazila se s mračnem antihmoty v blízkosti jakési hvězdy.

Čas letěl a bájím o Ohnivém květu již lidé téměř přestali věřit. A právě tehdy jedna z kosmických lodí objevila planetu, na které rostl Ohnivý květ. Loď se jmenovala Prométheus.

V té době bylo zvykem dávat kapitánům jména jejich lodí. Byla to hezká tradice, protože ve vesmíru byl život lodi nerozlučně spjat se životem jejího kapitána. Když zahynul kapitán, zahynula s ním i jeho loď, protože na nejnebezpečnější cesty se vydávali kapitáni sami, vybaveni místo posádky jen elektronickými stroji.

Kapitána, který našel Ohnivý květ, nazývali tedy podle jeho lodi Prométheus. Vypráví se, že se narodil v malé kolonii, kterou založili lidé na planetě Rem v soustavě Proximy Velryby. Prý mu bylo dvacet let, když poprvé uviděl Zemi. Po mnoha letech strávených v těsném prostoru kosmické lodi, uviděl na Zemi zelené lesy, šumící ve větru, laskavou modř nebe, šedý mořský příboj bušící o skalnaté břehy… Pochopil, že i v tom nejmenším kousíčku Země je více života a krásy než v bezmezných mezihvězdných prostorech. Pro člověka, který umí vidět a slyšet, znamená mravenec na chvějícím se stéblu, kapka rosy na zeleném listu či pramének zurčící pod kameny celý svět.

Prométheus si zamiloval Zemi a lidi. Snad proto se stal básníkem. Vždyť o čem by mohl psát člověk, který nezná a nemiluje krásu Země? Prométheus byl však též kosmickým kapitánem a často létal do hvězdného vesmíru. Loď plula ke hvězdám a z hrotů antén letěly nekonečnou tmou vzrušující verše, které skládal Prométheus. Lidé na Zemi je dychtivě lovili, protože v Prométheových verších žili krásní a silní odvážlivci s bohatou a štědrou duší.

Je těžké hovořit se Zemí z kosmických dálek. Rádiové vlny hasnou, tlumí je magnetické bouře, silná gravitační pole je odvádějí od původního směru. Proto šestý zákon kosmických kapitánů říká, že nejsou povoleny rozhovory na dálku, kromě těch, které jsou nezbytné. Ale Prométheovi dali právo hovořit s lidmi, kdykoliv bude chtít. Tak rozhodli kosmičtí kapitáni. Protože Prométheus byl básníkem.

„Ano, Prométheus byl básník a zároveň astronaut. Díval sena hvězdný vesmír po svém. Jiní o vesmíru mnoho věděli, on však jej znal. Proto viděl v jeho nekonečných hlubinách to, co nemohli spatřit ostatní. Je to výsada básníka, protože umění vždy na křídlech fantazie proniká tam, kam nedokáže ještě dosáhnout nepřipravený rozum, umění tak předbíhá vědu.

Mezi kosmickými kapitány byl jediný básník, a právě on, Prométheus, našel Ohnivý květ.

Vypráví se, že se to stalo takto:

Jednou po velmi dlouhém a těžkém letu se loď Prométheus přiblížila k hvězdě Theridan. Byla to nevelká hvězda, podobná našemu Slunci. V soustavě Theridanu bylo devět planet, tak jako v naší sluneční soustavě. Na osmi planetách nebyl život.Povrch deváté, té největší, obklopovala ionizovaná atmosféra nasycená oblaky. Prométheus jí dal jméno jupiter, jako se jmenuje největší planeta naší soustavy.

V té době bylo přistání na neznámé planetě smrtelně nebezpečné. Lokátory v ionizované atmosféře vypovídaly službu, optické přístroje nebyly v hustých mracích nic platné. Loď mohla narazit na horské vrcholy nerozeznatelné v husté mlze, mohla se zřítit do rozbouřeného oceánu, uváznout v močálech nebo v pohyblivých píscích. Prométheus nevěděl, co se skrývá za neproniknutelnou atmosférou Jupitera. Jen jedno mu přístroje prozradily, že hmotnost planety je nepředstavitelně velká a její přitažlivost čtyřikrát převyšuje zemskou.

Loď se pomalu spouštěla do atmosféry neznámé planety. Prométheus ji řídil tak, aby se dostal na rovník, neboť druhý zákon kosmických kapitánů přikazuje: přistávejte pouze na rovníku planety, protože odstředivá síla se zde rovná síle přitažlivosti a loď se může vrátit do hvězdného prostoru.

Loď se chvěla námahou, když brzdila a blížila se k povrchu planety. Atmosféra stále houstla. Fialové hroty blesků divoce šlehaly a rozžhavené plyny ve vírech vybuchovaly vstříc lodi.

Prométheus zpozoroval na obrazovkách lokátorů, zaměřených do dálky, jasné skvrny. Nesčetné vulkány na povrchu Jupitera chrlily oheň. Nepřetržité výboje zelektrizovaly atmosféru, a čím loď klesala níž, tím byl obraz na lokátorech matnější. Jen na okamžik se rozjasnila jedna z obrazovek a Prométheus uviděl, že na sever od rovníku, na úpatí vulkánu, rostou svítící květy. Přestože obrazovku lokátoru ihned zakryly kmitavé výbuchy, Prométheus vytušil, že právě tam rostou Ohnivé květy!

Vzdušné víry naléhaly stále větší silou na titanové boky lodi. Planeta se hněvala na drzého hosta, uragán zuřil v její divoké atmosféře. Loď plula nad černými propastmi, nad hrdly vulkánů. Ohnivé plameny tu a tam pronikaly mračny, rozervanými zuřivým uragánem.

Prométheus porušil druhý zákon kosmických kapitánů. Obrátil loď na sever, stranou od rovníku, tím směrem, kde rostl Ohnivý květ. Věděl, že mu energie reaktoru nepostačí k návratu zpět. Věděl, že loď nebude moci opustit hroznou planetu. Když odlétal ze Země, řekl lidem, že jim přinese Ohnivý květ. Mohl tedy nyní ustoupit?

Loď přistála na úpatí strmé skalnaté sopky. Po úbočí tekla žhavá láva jako dvě rudožluté řeky. A mezi vroucími řekami rostl na strmém útesu, zasypaném černým popelem, Ohnivý květ.

Dnes už jich je na Zemi mnoho. Zvykli jsme si na ně. Ale jejich krása nás vždy znovu překvapuje. Ano, nápis, který kdysi našli hvězdní kapitáni, říkal pravdu: Ohnivý květ zdesateronásobuje lidskou sílu, podněcuje rozum, dává dlouhý život. Proto se stalo zvykem, že milující jinoch dává své milované darem Ohnivý květ. Právě proto své nejslavnější svátky zdobíme Ohnivými květy. Svítí v nich oheň, který dal kdysi lidstvu velkou sílu. Oheň lásky, oheň rozumu, oheň života!

Prométheus byl básník a první z lidí vzal do rukou Ohnivý květ. Zkuste si představit, co tehdy pocítil!

Ohnivý květ je nádherný! Jeho úzké okvětní lístky měkce svítí, barvy se přelévají, mění, chvíli jsou jasné, až oslňující, pak blednou a jsou téměř průzračné…

Starý moudrý kapitán Ekvátoru měl pravdu: Ohnivý květ skutečně vyrostl v rozžhavené atmosféře a vstřebal její sílu a krásu.

Říká se, že Prométheus poprvé nebyl vzrušením schopen stvořit ani verš, když utrhl ten Ohnivý květ. Vzdáleně si jen připomněl slova jiného básníka a napsal na jeho motiv vlastní variaci: