Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Dalším krokem obou autorů v oblasti kosmické tematiky byly jejich pokusy zamyslet se nad možnými formami kontaktů lidí s mimozemskými civilizacemi. V Hotelu u mrtvého alpinisty řeší tuto možnost jako detektivní zápletku, vzniklou na základě vzájemného neporozumění. Hlubší myšlenku vyslovují v románě Piknik u cesty (zfilmováno pod názvem Stalker). Rozehrávají v něm přesvědčivý obraz situace, kdy nás náhodně navštívili představitelé civilizace natolik odlišné, že ani nezaregistrovali existenci lidí na Zemi.

V povídce Pokus o útěk a v románě Je těžké být bohem si oba autoři položili velmi důležitou mravní otázku: kdyby došlo k setkání lidí s mimozemskou civilizací, která by byla na nižším stupni vývoje, než je Země, zmítala by se v bratrovražedných válkách, měli by lidé právo zasáhnout do jejích vnitřních rozporů a pokusit se urychlit její historický vývoj? Autoři poučeni tím, co se mnohokrát opakovalo na Zemi, když do vývoje zaostalých kolonií brutálně a necitlivě zasahovaly takzvané „mateřské“ země vývozem techniky, ale i vývozem své imperialis-tické ideologie, odpovídají na tuto možnost kategorickým „ne“! Myšlenka intervence je sovětským autorům naprosto cizí.

V naší titulní povídce Chlapík z pekla se autoři znovu k tématu kontaktu různých civilizací vracejí. Gag byl lidmi z oranžové planety vynesen ze skutečného pekla války, která se rozhořela na planetě Giganda. Jeho očima pozorujeme pak tuto vysoce vyvinutou civilizaci, dozvídáme se, že lidé z oranžové planety jsou přítomni jako pozorovatelé na Gigandě a že se snaží zachránit a vynést z pekla její nejlepší syny, ale ani při své téměř neomezené technické moci nezasahují přímo do vývoje gigandské společnosti. Omezují se na fyzickou ochranu těch z obyvatel Gigandy, o kom mohou předpokládat, že jsou schopni působit blahodárně na její další vývoj, případně se postavit do čela osvobozovacího boje. Ty vyzbrojují znalostmi o spravedlivém řádu, který vládne na oranžové planetě, a potom jim umožňují návrat domů. Na postavě vojáka Gaga autoři předvádějí, jak těžké je překonat zaostalé myšlení, krvelačné pudy, od mládí pěstované návyky a vštěpované předsudky. Běh historie nelze libovolně zvrátit, i kdyby to bylo v zájmu společnosti, o niž se jedná. Je sice možno měnit materiální základnu a uspíšit vývoj hmotných prostředků, avšak lidské vědomí přes noc změnit není možné. Toho je Gag názorným příkladem.

Strugačtí vždy soustřeďují pozornost na problémy, které jsou vlastně jakýmsi kosmickým zrcadlením poměrů na Zemi. Méně pozornosti věnují technické problematice, například tomu, jak budoucí hvězdoplavci budou překonávat tak obrovské vzdálenosti, které od sebe oddělují kosmické civilizace. Tento problém řeší fantastickým trikem, „překonáváním nulového prostoru“, jehož princip, přirozeně, nemohou vysvětlit.

Borise Lapina však zaujala právě tato otázka. Kdyby lidstvo vskutku mělo dosáhnout vzdálených hvězd, musely by se v kosmické lodi vystřídat celé generace, než by loď dosáhla cíle. Jakými metodami připravit lidi pro takovouto cestu? Vyslat je bez předběžné přípravy je sotva možné. Je však možné připustit, aby se s nic netušícími lidmi prováděl experiment, jako je to v jeho novele? Je možno dovolit, aby lidé bez vlastního svolení, aniž by to tušili, byli podrobeni zkoumání jako morčata v la-byrintu po celé generace? Na neřešitelném problému nepředstavitelně velkých kosmických vzdáleností a nepatrně krátkého lidského života zajímá Lapina právě tato mravní otázka, otázka nedobrovolného obětování těch, kteří o sobě nemohli rozhodnout sami, těch, kteří se zrodí v kosmické lodi. Tato otázka by jistě nejvíce bránila uskutečnění dalekých kosmických cest.

Podobný etický problém je základem i Bulyčovovy novely Půl života. Kir Bulyčov je u nás znám jako autor humorných příběhů Mimozemšťané v Gusljaru. S neobyčejnou vynalézavostí si v této knize vymýšlí různé možnosti kontaktu cizích návštěvníků z hvězd s lidmi v provinčním sovětském městečku, kam podivuhodnou souhrou okolností doslova padají z nebe kosmické lodi. Všechny jeho jiskřivé nápady jsou komickou parodií na obvyklá klišé vědeckofantastické literatury. Parodií podobného rázu je také povídka, uvedená v našem souboru, Roztržitý Aljoša Sjomin od Igora Rossochovatského. Kir Bulyčov však v novele Půl života zanechal duchaplných žertů a zamyslel se nad problémy, které by mohla v budoucnosti přinést praxe vypouštění automatických kosmických sond; jak to ve vědeckofantastické literatuře je zvykem, dovedl myšlenku až do absurdní situace. Jakási vysoce vyspělá kosmická civilizace vyslala celý automatický kosmický koráb, vybavený roboty nejrůznějších typů, aby ve vesmíru sbíral vzorky života a shromažďoval je v laboratoři, aniž by přitom roboti byli schopni rozeznat, zda se jedná o život rozumných bytostí, či o život zvířat. Hrdinka novely Nina je takto „ulovena“ roboty, když myla u řeky nádobí, odvlečena na kosmickou loď, kde v kosmickém zvěřinci prožívá polovinu svého života. Později jsou na loď zavlečeny další rozumné bytosti — trepangové. Nina neváhá ani na okamžik obětovat vlastní život, aby pomohla na svobodu těm, kteří na rozdíl od ní mají sílu i schopnosti osvobodit se z tohoto kosmického nedůstojného zajetí.

Podobného sebeobětování je schopen jen člověk vysokých mravních zásad, prostý egoistických cílů. Prométheovský motiv nezištného činu ve prospěch jiných se v sovětské vědeckofantastické literatuře vyskytuje tak často, že jej můžeme pokládat za určující. Najdeme jej jak v povídkách s kosmickou tematikou, jako je například Orlík od Valentiny Žuravljovové, která je hymnem na oslavu lidské schopnosti sebeobětování, tak i v povídkách daleko civilnějších a zdánlivě mnohem prozaičtějších. Historie vědeckých výzkumů by mohla vydat mnoho svědectví o badatelích, kteří neváhali obětovat zdraví, ba i život ve jménu vědy a poznání. Podobného hrdinu ve fantastických podmínkách

— při výzkumu planet sestávajících z prahmoty, zpodobnil mladý, předčasně zemřelý talentovaný autor Vjačeslav Nazarov v novele Ten, jenž porušil zákon.

O dob Wellsových je jedním z nejoblíbenějších motivů vědeckofantastické literatury „stroj času“. Cestování do budoucnosti i minulosti, různé časové smyčky, chronoklasmus — co všechno už nebylo ve světové vědeckofantastické literatuře vyzkoušeno! Není divu, že se sovětští autoři, staví k tomuto námětu s ironií a humorem, jako Roman Podolnyj: co by si asi počali naši potomci se všemi těmi zájemci, kteří by se k nim chtěli podívat, jak to tam v té daleké budoucnosti vypadá? Nakouknout

— a potom hezky rychle zpátky do vlastního důvěrně známého pelíšku!

Olga Larionovová se zamyslela nad problémem cestování v čase jako odborník fyzik, vzala v úvahu všechny fyzikální zákonitosti — a výsledek je překvapivý. Lidé se při vymýšlení cest do minulosti chovají asi tak, jako moucha, která poletuje ve vagónu jedoucího vlaku. Vagón je pro ni celým vesmírem — tak jako pro cestovatele do minulosti jím byla Země, se kterou se ženeme nesmírnou rychlostí vesmírnými dálkami. Kdybychom tedy pronikli na určitém místě do minulosti, nikdy bychom se nedostali na místo, ve kterém se v tom okamžiku minulosti nacházela Země. Každá cesta do minulosti by nutně musela končit v hlubinách vesmíru. Ač je to paradox, ani v těchto nejfantastičtějších představách nepřestává působit fakt stereotyp-nosti lidského myšlení.