Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Čas a lidská paměť. Další nerozluštěná záhada. Mnohokrát se k ní vracel ve svých románech Gennadij Gor (Rozpečetěný čas, Poutník a čas, Hosté z Uázy). Jsou to otázky které nelze řešit bez ohledu na jejich mravní dosah. Paměť je historií osobnosti. Vezměte člověku paměť a on se z osobnosti promění v bezduchý mechanismus. Člověk není jen bytostí přírodní, ale také společenskou. Paměť se vyvíjela a měnila spolů s historickým apracovním vývojem člověka. Je v ní zachováno vše, co tvoří lidské hodnoty. Proto Gennadij Gor v povídce Kouzelný baret odmítá možnost znovu získaného mládí, které by bylo v rozporu s tím, co je zachováno v jeho paměti a čeho si musí vážit více než omládlé tváře.

Paměť však může být zkoumána z mnoha hledisek: jako paměť kybernetického počítače, jako historická paměť celého národa, jako biologická paměť přenášená neukleinovými kyselinami. Tento biologický přístup najdeme v poutavé povídce Ivana Jefremova Helénské tajemství. Jefremov vždy nacházel odvážné a přitažlivé hypotézy, na nichž je mnoho pravděpodobného a vědecky zdůvodnitelného, a dovedl je rozehrát v romantickém příběhu. I v této povídce zraněný, těžce nemocný umělec v době války, strádající, že pro zranění již nikdy nebude moci dokončit svůj záměr, sochu své ženy, si vybavuje ve snech tajemství zpracovávání slonoviny, které bylo známo jeho antickým předkům a je uchováno v jeho genech jako odkaz minulých generací.

Lidský mozek skrývá přinejmenším stejně překvapivá tajemství jako vesmír. Lidé však o něm znají tak málo, skoro jako o tajemstvích kosmu. Jaký by byl člověk, který by dokázal mobilizovat všechny potenciální možnosti, které lidský mozek má a jichž využívá jen v malé míře? Nad tím se zamýšlí Igor Rossochovatskij v novele TOR I.

Jiným častým motivem vědeckofantastické literatury je vztah člověka a stroje. V dnešní době robotizace nabývá obzvlášť na aktuálnosti. Jakýkoliv stroj musí byt sestrojen člověkem — nikdy naopak. Proto také sovětští autoři nikdy nepřipouštějí myšlenku, že by stroje mohly zvítězit nad člověkem a pokořit si ho. Připouští-li převahu stroje, jde skoro vždy o satiru, jako například u Anatolije Dněprova Krabi na ostrově. Tam sice poslední nejdokonalejší krab požírající kov zabije svého konstruktéra Cooklinga — avšak proto, že Cookling ve své chtivosti dodat svým chlebodárcům co nejdokonalejší válečnou zbraň zapomněl na maličkost — na své vlastní kovové zuby. Současné stroje sice mohou člověka předčit v tom, kolik informací jsou schopny uchovat v paměti a také v rychlosti, s jakou je dovedou poskytnout, avšak nikdy nemohou překonat člověka v intuici, v umění rozhodnout, co je v daném okamžiku nejdůležitější, nikdy nebudou mít umělecký talent ani předvídavost badatele — tak jak to zobrazil Dmitrij Žukov v povídce Remus a Génius.

Nejčastěji se sovětští autoři zamýšlejí nad smyslem lidského života, nad jeho mravními hodnotami. To odpovídá celkovému zaměření veškeré sovětské literatury ve všech jejích žánrech. Každý autor volí k uvedené problematice jiný, svůj přístup. Je to známka nejen aktuálnosti uvědomělé snahy o vytvoření mravního kodexu socialistického člověka, ale také svědectví bohatosti talentů, které v současné sovětské vědeckofantastické literatuře pracují.

Básník Vadim Sefner, autor významných poetických sbírek, vstoupil velmi úspěšně na půdu vědecké fantastiky a vytvořil díla mimořádné působivosti, mezi nimi i novelu Neúnosné tajemství. Fantastické situace mu umožňují maximálně zaostřit etické problémy. Bdělé oko neúnosně těžké sondy KVEMY, zkoumající mimozemské mravy, je symbolem svědomí člověka, které nás také provází neúprosně na každém kroku a prohřešky proti němu se stávají stejně neúnosně těžkými. Jen nezištná oběť ve prospěch druhého potřebného člověka zbavuje hrdinu neúnosně těžkého prohřešku proti morálce sovětského člověka.

Rozverný humorista Ilja Varšavskij, který napsal nespočetné satirické povídky na náměty z kybernetiky, se nám v našem souboru představuje jako hluboce lidský myslitel, znepokojený směrem, kterým se ubírá prudký technický rozvoj. V poetické povídce Fialka použil, jako mnoho autorů literatury pro děti G o dětech před ním, pohledu naivního dětského vnímatele, který mu slouží jako prověrka hodnot, jako svědomí doby. Předstírá nám obraz zrůdného možného světa technizované budoucnosti, v němž příroda se krčí v maličké rezervaci, kde rostliny jsou pěstovány v jednotlivých exemplářích jako názorné pomůcky pro výuku dětí.

German Maximov dává své povídce Poslední práh vážný filozoficko-etický význam. Jde tu o právo rozhodovat o vlastní smrti. Možná že možnost, jakou vymyslel hrdina této povídky — právo člověka volit bezbolestnou smrt, jestliže se život pro něho stal z jakýchkoliv důvodů nesnesitelným, by byla humán-ní. Avšak Maximov domýšlí všechny možné důsledky takového protipřirozeného vynálezu a varuje před tragickými konci, ke kterým by mohlo vést jeho zneužívání. Proto konstruktér Domu smrti musí sám do něj vstoupit, aby jej zničil.

Vladlen Bachnov si sice tropí žerty z civilizace, která zašla proto, že vynalezla „achoměr“ na měření vzdechů, které lidé vydávají při pozorování uměleckých děl. Jeho povídka Pozor na achpyrin! však není jen bezstarostnou legrací, je varováním před devalvací uměleckých hodnot, které jsou, bohužel, již nyní často zprostředkovávány lidem pohodlnějšími technickými prostředky, při kterých se ztrácí vnímatelova vlastní účast na dotváření uměleckého díla v subjektivním individuálním prožitku. Ztratí-li lidstvo cit pro umění, promění-li je v pouhý požitek (ne nadarmo u Bachnova prochází tento požitek žaludkem) — pak ztratí i svou lidskou tvář.

Je snad udivující, přesto však zákonité, že každý nový motiv, byť sebezvláštnější, ústí, domyslíme-li jej do konce, v prométheovské myšlence sebeobětování pro štěstí a budoucnost jiných, v nezištném činu pro blaho lidí. Tento prométheovský motiv najdeme v Kolupajevově novele Novinový stánek, jejíž hrdinka jde vstříc smrtelnému nebezpečí, aby zachránila děti; je i v Ba-benkově povídce Běh, o muži, který je odsouzen celý život běžet, jinak by se jeho srdce zastavilo — a využívá této své anomality ve službách jiným, i když se za to nedočká vždy vděku; prométheovské sebeobětování vede i staříka Fedaškina z Bilenkinovy povídky Ten, který byl přítomen za teplem velké myšlenky, geniálního nápadu, který se někde rodí, kterého on sám není schopen, avšak může mu pomoci na svět svou přítomností, tímto fantastickým darem přírody, který z něj dělá cosi jako kladný katalyzátor procesu objevování. Obětuje se anonymně pro jiné tak, až vyčerpá všechny své životní síly. Prométheovská myšlenka se nese i poetickou povídkou Ilji Varšavského Atol.

Soubor vybraných sovětských vědeckofantastických povídek a novel proto záměrně končíme kosmickou variantou na báji o Prométheovi, jak ji s neopakovatelným kouzlem ztvárnil Genrich Altov ve svém Ohnivém květu.

Altovův kapitán kosmické lodi Prométheus, jejíž jméno nosí i on sám, poznal, že „na sebemenší pídi Země je více života a krásy než v nekonečných hvězdných prázdnotách“. Zpívá ve svých básních o Zemi — a lidstvo ho potřebuje. Jemu jedinému je dovoleno hovořit se Zemí i ze vzdálených končin vesmíru i za cenu nesmírných ztrát energie, protože je básník a zároveň hvězdný kapitán. Dívá se na svět a hvězdný vesmír jinak než všichni ostatní. Jiní vědí, on však také cítí. A proto v nekonečných hlubinách kosinu vidí i to, co jiní nemohli vidět. Antický Prométheus vzal bohům na Olympu oheň a daroval jej lidem, aby jim ulehčil život. Kosmický Prométheus urval zlověstné planetě Jupiter, pojmenované po hlavním z antických bohů, Ohnivý květ, který zbaví lidstvo všech nemocí a přinese mu štěstí. Tak jako bájný Prométheus byl přikován ke Kavkazu, je i kosmický Prométheus připoután k planetě Zeus její přitažlivostí a nemá dostatek energie, aby mohl odletět. Antického Prométhea nevděční lidé nechali trpěl, kosmický Prométheus je zachráněn za cenu obrovského úsilí a obětí celého lidstva. Protože lidé potřebují svého básníka. Protože nezapomenou, že se obětoval pro jejich budoucnost. Neb „Země nikdy nezradí toho, kdo šel i na smrt ve jménu lidí“.