Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Pokýval hlavou.

„Je tam…“

Ospalost mne zcela přešla. Pochopila jsem, že mu nesmím odporovat. Mlčky jsem seděla v křesle a dívala se na průzor. Trvalo to dost dlouho. Potom Objevitel, stále ještě nakloněný k průzoru, sotva slyšitelně řekl:

„Je modrá hvězda, Janetto, a letí se k ní dvacet let, to jestli poletíme rychle jako světlo!

Je také bílá hvězda, Janetto, a letí se k ní jednou tolik let, to jestli poletíme rychle jak světlo.

Tak ke které z nich, milá Janetto, k bílé či k modré poletíme tak rychle jako světlo?“

Můj drahý, ty přece znáš ony dětské Sandburgovy verše. Jednou — jak strašně dávno to je — jsi mi je přednášel, tam na Zemi. Ale v Objevitelově hlase zazněl nedětský smutek.

A já najednou vše pochopila.

„Vy… jste se rozhodl?“

Objevitel si rychle nasadil brýle a otočil se ke mně.

„Zavřete průzor,“ řekl.

„Jste rozhodnut?“ opakovala jsem.

Podíval se na mě a usmál se.

„Ovšem.“

„Ale.

Pohybem ruky mne zarazil.

„Oznamte kapitánovi, že je třeba propočítat kurs. Přejdu na Pamír.“

Hodiny a minuty letí a já jsem ti stále ještě neřekla to hlavní.

V tu noc havarijní automaty mlčely. Teprve k ránu se ozvaly sirény poplachu. Za minutu byla posádka v řídicím středisku. Nevím, trvalo to snad několik hodin, než se nám podařilo znovu obnovit magnetickou ochranu lodi. Když kapitán odešel od řídicího pultu, sdělila jsem mu, jak se Objevitel rozhodl. Kapitán nebyl překvapen. Řekl:

„Dobře. Jděte. Sám propočítám kurs.“

Nikdo však neodešel.

„Jděte,“ opakoval kapitán.

Zdálo se, že nikdo jeho příkaz neslyší.

„Dobrá, ať je tedy po vašem,“ řekl kapitán. „Jděte a přemýšlejte. Jestli se všichni rozhodnou letět k Aelle, poletíme. Ale jestli se jen jeden z nás bude chtít vrátit na Zemi, vrátíme se. Objevitel přejde na Pamír.“

Podíval se na hodiny a dodal:

„Za padesát minut budu čekat tady. Jděte přece…“Šli jsme ke schůdkům a kapitán se sklonil nad řídicím pultem. Viděla jsem, že také kapitán hledí tam, kam se v noci díval Objevitel.

Padesát minut… táhly se nekonečně dlouho. Seděla jsem ve své malé kajutě a přemýšlela o ostatních. Na Orlíku je jedenáct lidí. Kapitán zůstal u řídicího pultu. Deset se rozešlo do svých kajut.

„Jestli se jen jediný bude chtít vrátit na Zemi, vrátíme se.“ Tak to řekl kapitán. Ale co řeknou mí přátelé? Za ocelovou stěnou je kajuta našeho lékaře. Starý dobrý doktor! Byla to jeho poslední cesta. Hlavní inženýr nechal na Zemi rodinu… Moji přátelé, celá posádka… Všechny budou na Zemi očekávat…

Padesát minut se táhlo nekonečně dlouho. Jen poslední vteřiny uběhly strašně rychle. Bylo třeba vstát a jít do řídicího centra, ale jakási síla mne stále zdržovala. Mám větší právo na návrat než ostatní? Jsem náhradník. Ve skutečnosti nejsem na lodi nezbytná. Je to můj učební let. A tam, na Zemi… A tu jsem najednou uslyšela Zemi. Mezi tisíci zemských zvuků jsem uslyšela jeden známý — hlas mořského příboje. Byl tak zřetelný, že jsem mimoděk pohlédla na reproduktor krystalofonu. Šum příboje byl stále silnější. Hukot mořských vln, hřmění tříštící se vody a do toho pleskání vesel malé loďky… Divné, velmi divné, ale v ten okamžik se mi celá Země vtělila do představy hlasu moře. Slyšel jsi, jak pleská voda pod kymácející se lodičkou?…

S posledním úderem vesla jsem vstala a šla do řídicího střediska. Vystoupila jsem po schůdcích a uviděla, že kromě mne jsou všichni na místě. Byli tu už dávno, to jsem hned pochopila. Nikdo kromě mě nečekal celých padesát minut.

„Musíme letět k Aelle,“ řekla jsem a udivilo mne, jak cize zní můj hlas.

„Ano,“ odpověděl kapitán. „Propočítáváme kurs.“

Deset lidí stálo kolem mne. Nikdo z nich nepochyboval, že řeknu „ano“. Přišli sem už dávno a elektronické počítače již propočítávaly kurs. Deset lidí vědělo, jak se rozhodnu.

Nevýslovná je krása Země. Ale jestli se mne někdo zeptá, co je na Zemi nejkrásnější, odpovím: „Lidé.“

Můj drahý!

Můj vzdálený příteli, minuty letí. Musím ti říci vše. Moje slova budou vyslána na Pamír a odtud na Zemi. Teď, když s tebou mluvím, letí tvá loď někde v bezedné prázdnotě vesmíru. Ale než se má slova dostanou na Zemi, ty se vrátíš a budeš na mne čekat na našem kopci.

Můj drahý, letíme k Aelle. Za několik dní Orlík změní kurs a začne se vzdalovat od Země. Každou hodinu, každou sekundu se vzdálenost mezi námi bude zvětšovat. A přesto si budeme blíž než dřív. Co však znamená ubohá aritmetika vzdáleností! Miluji tě.

Nevím, co nás čeká na cizí nepřátelské planetě. Ale ať nebe Aelly bouří jak chce, budu na něm hledat tvou loď. Ty se neztratíš, ty přiletíš, protože tě miluji.

Při svém prvém letu jsem pohlédla do bezedných očí vesmíru. Ano, můj vzdálený a blízký příteli, nekonečno má nesmírnou sílu. Ve srovnání s ním je naše Země zrnko prachu. Ale je něco silnějšího než nekonečno. Je to rozum a vůle lidí. Je to právo lidí stát při sobě ruku v ruce. Jsou to prostá slova, před kterými musí ustoupit prostor i čas:

miluji tě!

Začalo to tím, že se kosmická loď Topas dostala do meteoritového deště, musela změnit kurs a nouzově přistát na planetě Mot v soustavě uhasínající Barnardovy hvězdy. Zde, v rozvalinách prastaré civilizace, kapitán Topasu poprvé našel obelisk, který znázorňoval Ohnivý květ.

Od té doby kapitáni kosmických lodí často nacházeli takové obelisky, protože lidé z planety Mot už před milióny let vypravovali do kosmu své lodi a na mnoha planetách postavili památníky na počest Ohnivého květu.

Byly to podivné příběhy. Podivné a vzrušující. Říkalo se, že Ohnivý květ ve tmě svítí a v mihotavém světle mění barvy jako polární záře. Tvrdilo se, že tento květ zdesateronásobuje lidské síly a dává lidem dlouhý život. Říkalo se, že pozemský kořen ženšen je ve srovnání s Ohnivým květem pouhým sklíčkem vedle diamantu.

Mezi hvězdnými kapitány nebyl jediný, který by netoužil najít Ohnivý květ. Ale nikdo nevěděl, kde ho hledat. Jednou kapitán Ekvátoru vyslovil domněnku, že Ohnivý květ musí růst na horkých planetách v blízkosti slunce. Starý kapitán Ekvátoru byl moudrý. Správně se domýšlel, že pouze v rozpálené atmosféře mohou růst květy, nazývané ohnivými, neboť při nedostatku tepla a světla mají rostliny jen tmavé barvy.

Dvakrát letěl Ekvátor k nejrozžhavenějším planetám v soustavě Altairu a Protionu. A pokaždé nadarmo. Planety proměněné žhoucími paprsky v popel byly mrtvé. Na suché a rozpukané půdě nerostlo nic. Ekvátor znovu letěl k žhavé planetě v soustavě hvězdy Lalanda, ale už se nevrátil.

Tehdy vznikly pochyby, zda je správné hledat Ohnivý květ tam, kde ho hledal Ekvátor. Kapitán lodi Zvěrokruh miloval paradoxy a naopak prohlásil, že Ohnivý květ určitě roste na planetách vzdálených od slunce. Svítí ve tmě, jako světélkují ryby v oceánu, tak to aspoň říkal. „Musíme ten květ hledat na planetách, kde je věčná noc.“ Mnoho lidí poté letělo k ledovým vrcholům zmrzlých planet, ale v té mrazivé tmě nenašli nikde ani plamínek. Led spoutal planety, nebyla na nich ani stopa po životě.