Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Ty můžeš, Jove, těžkými mraky přikrývat svět.

Ty můžeš lámat duby a skály, tak jako chlapec seká svým prutem hlavičky travám.

Ale nezničíš ani mou Zemi, ani mou loď, kterou jsi nestvořil, ani ten květ, jehož kouzelný plamen budí tvou závist.

Chtivé jazyky rozžhavené lávy olizovaly útes a blížily se k titanovým bokům lodi. Ale Prométheus už položil ruku na řídicí páku. Motory zařvaly a přehlušily hřmění bouře. Loď vzlétla k nebi, protínanému blesky. Vedle oslepujícího plamene, vyvrženého lodními tryskami, i blesky zbledly. Ohnivý květ byl Jupiterovi vyrván.

Ale Prométhea čekal těžký trest. Loď se nemohla odtrhnout od planety a vzlétnout do vesmíru. Energie reaktoru byla vyčerpána, neviditelné okovy gravitace sevřely loď a připoutaly ji k planetě. Proměnily ji v družici. Tak se Jupiter pomstil Prométheovi.

Před tisíciletími prý si lidé vymysleli báji, která se velmi podobá příběhu básníka a kosmického kapitána Prométhea. Vypráví se v ní, že titán, který ukradl bohům oheň a dal ho lidem, byl za to celé věky přikován ke skále. Tvrdí se dokonce, že se také jmenoval Prométheus. Smutný výmysl! Copak by lidé mohli opustit toho, kdo jim přinesl oheň? Byli by se vzbouřili proti bohům. Cožpak je někdo silnější než lidé?

Ne, musí to být nějaký omyl. Protože příběh Prométhea, hvězdného kapitána a básníka, skončil zcela jinak.

Lidé na Zemi neopustili člověka, který pro ně uloupil planetě Ohnivý květ. Antény na zemských přijímacích stanicích zachytily volání o pomoc, vysílané Prométheem. Okamžitě byl všem lodím ve všech částech vesmíru dán příkaz: Jděte na pomoc!

Od okamžiku, kdy příkaz doletěl k anténám nějaké kosmické lodi, kapitáni, ať byli kdekoliv, přemýšleli především o tom, jak zachránit Prométhea. Takový to byl příkaz.

Potom se pozemské stanice obrátily s výzvou ke všem lidem na Zemi a od toho okamžiku každý člověk dělal pro záchranu Prométhea vše, co bylo v jeho silách. Rozum všech lidí, jejich znalosti, zkušenosti, vůle a energie se slily v jediný celek. Tak vznikl plán, jak proniknout k hvězdě Theridan.

Eskadra šesti mohutných lodí startovala ze Země do vesmíru. Na jejich palubách byli odvážní kapitáni, nejzkušenější navigátoři a nejschopnější inženýři. Kapitáni lodí, které startovaly ze Země již před touto výzvou, spěchali vstříc eskadře, aby jí mohli odevzdat energii svých reaktorů. Eskadra doplňovala zásoby energie a mohla tak letět rychlostí, jaké dosud nebylo dosaženo.

Jak již jsem řekl, bylo v eskadře šest lodí. Dvě z nich byly poškozeny meteority a vrátily se na Zemi. Eskadra však stále zvyšovala rychlost a letěla dál. Druhé dvě lodi nedokázaly překonat sílu magnetického pole hvězdy Van-Maanena a přistály na planetách této hvězdy. Eskadra však dále zvyšovala rychlost a letěla stále kupředu. Ještě jedna loď nevydržela tu obrovskou rychlost a zůstala vzadu. Ale poslední z vyslaných lodí, která nesla prapor celé eskadry, pronikla až k hvězdě Theridan.

Jen s potížemi zabrzdila, přiblížila se k planetě Jupiter a odevzdala ohromnou sílu svého reaktoru lodi Prométheus.

Prométheus zpřetrhal pouta gravitace a odletěl do vesmíru. Vstříc mu letěly jiné lodi, nesoucí zásoby energie.

Tak byl osvobozen Prométheus.

Když se vracel k Zemi, řekl mstivé planetě Jupiter:

„Jen se dívej! Já stvořím lidi podle své podoby, aby tak jako já uměli plakat i strádat, jásat a milovat život a přezírat tvou nicotu, jako ji přezírám já.

Byl to básník, co ukradl Jupiterovi Ohnivý květ, aby ho dal lidem. Měl právo tak mluvit.

Vězte, vy všichni na bludných cestách vesmírnými dálkami, že Země nikdy nezradí syna, který šel na smrt ve jménu lidí.

Vědecko-fantastická literatura si již dávno vybojovala osobité postavení u světového čtenářstva. Má řady nadšených, až fanatických obdivovatelů, má však také zaryté nepřátele, a jsou i takoví, kteří ji prostě neberou na vědomí. Ať k ní máme jakékoli výhrady, jedno jí nemůže nikdo upřít: vědeckofantastická literatura, pokud chceme hovořit o literatuře, protože literární brak a komerční makulaturu nebereme v úvahu, se nikdy ne-obírala soukromými zážitky do sebe zahloubaného jedince. Vždycky ji zajímaly problémy, které měly významný společenský obsah a mnohdy i celoplanetární, nebo dokonce kosmický význam. Ne nadarmo byli jejími prarodiči autoři utopických traktátů, kteří toužili přestavět a přebudovat svět tak, aby byl pro lidstvo přijatelnější.

Každý velký vědecký objev, každý významný technický vynález vždy nějak ovlivnil vztahy a další vývoj lidského společenství. Když před půl druhým stoletím Étienne Cabet prohlásil, že „pára vyhodí aristokracii ze sedla“, měl nesporně pravdu a jeho předpověď se splnila. Vynález parního stroje a další technické zázraky té doby, které rychle následovaly, natolik změnily výrobu, transport i veškeré ekonomické vztahy, že aristokracie se svou zastaralou agrární malovýrobou nemohla konkurovat nové nastupující třídě, průmyslové buržoazii.

Nejen filozofové, ekonomové a politici, ale i spisovatelé si postupně uvědomovali převratnou sílu vědeckého a technického pokroku. Nejdříve naivně věřili, že technický pokrok půjde ruku v ruce s pokrokem ve společenském zřízení — proto vznikaly známé nám postavy vědců, kteří svými vynálezy chtěli změnit řád světa. Brzy však neúprosná realita spisovatele i filozofy přesvědčila, že každého objevu může být také zneužito proti lidstvu a že se to stává nadmíru často. Proto se ve vědeckofantastické literatuře od sklonku 19. století setkáváme s postavami vědců a vynálezců, kteří raději svůj objev zničí, než by jej dali v plen lidem toužícím po světovládě, jako to udělal Vernův Robur Dobyvatel.

Žel, na této skutečnosti se za uplynulých sto let nic nezměnilo. Jen technický vývoj je daleko překotnější, vědecké objevy mají daleko pronikavější vliv nejen na jejich mírové, hlavně však na válečné využití a zneužití. A tak, jako kdysi, stojí tu člověk před tváří nevídaných možností a neví, v co se mohou obrátit všechny ty vynálezy a objevy, které se naň v současnosti sypou jak z rohu hojnosti. Tuto základní myšlenku si musí pro sebe zodpovědět každý autor vědeckofantastické literatury a řešit ji podle svých představ o světě a jeho řádu, podle vlastních životních zkušeností i podle znalostí vývoje společnosti, ke které náleží.

To platí pro západní stejně jako pro sovětskou vědeckofantastickou literaturu. A právě po této linii osobních zkušeností, znalosti společenských zákonitostí a vědecky fundovaného světového názoru se táhne hranice, která odlišuje, mnohdy velice ostře, literaturu, která vzniká na Západě, od té, která vychází v Sovětském svazu.

Sovětská vědeckofantastická literatura prošla složitým vývojem, který zdaleka nebyl vždy přímočarý, měl i své slepé uličky, měl však i svá vítězství. Jedním se ovšem vždy lišila od západní vědeckofantastické literatury: nebylo v ní místo pro samoúčelné horory, pro apokalyptické obrazy zániku světa a lidstva z nadpřirozených příčin, ani pro války světů, v nichž slabé lidstvo podléhá kosmickým příšerám anebo záhadným bytostem, které se do něho převtělují, zbavují ho vůle a vedou ke zkáze.

Vždy, od prvního ruského díla, které můžeme nazvat vědeckofantastickým, od románu Vladimíra Fjodoroviče Odojevského Rok 4338, Petrohradské dopisy, napsaného v roce 1840 (23 let před prvním románem Julia Verna), základní myšlenkou, kterou se řídili ruští a potom i sovětští autoři, byla vítězící humanita. Nikdy se žádný sovětský autor nesnažil ohromit čtenáře vědecky nepodloženými postavami Kin-Kongů, Godzil či jiných monster, nikdy nelechtal nervy čtenářů příšernými činy pozemských nebo kosmických Jacků Rozparovačů, nikdy žádný hrdina sovětského románu nezahynul nevinně vzpourou zuřících strojů, nikdy sovětský autor nepředváděl svým románem destrukci člověka a ztrátu všeho lidského, co v něm je.